Jak jsme potkali "skauting"

Josef Souček – Ďábel

(původní článek pro Lokali č. 3/2008)

Český skauting měl na rozdíl od světového skautingu, který oslavil v loňském roce 100 let od svého vzniku, velmi pohnutou historii. Všichni víme, že po příchodu Němců počátkem 2. světové války došlo k jeho zrušení a totéž se opakovalo i po roce 1948, po komunistickém puči. Po dlouhých 20 letech přišel pak rok 1968 a s ním nový vítr do skautských plachet. Po bouřlivém setkání skautů s br. Plajnerem v holešovické Domovině se scházejí členové 10. RS oddílu s bývalými činovníky Jandusova střediska na Bílé Hoře a uvažují o vytvoření nového střediska spojením "Desítky" a "Bílé Hory". Vůdcem tohoto nového střediska se stal br. Souček – Ďábel a jeho zástupcem s. Karla Lebedová. Nebyly klubovny, nebyl žádný inventář, prostě nic než ohromné nadšení a chuť skautovat. Tyto začátky poznali jistě i další stovky a tisíce skautů po celé naší vlasti. K této situaci se mi zalíbil první zápis z tehdejší naší kroniky od 12letého chlapce. Cituji:

Začátek byl takový. Scházelo se nás několik za zdí kostela na konečné tramvaje na Bílé Hoře nebo na louce u naší zabrané klubovny. Poprvé to bylo 10. dubna 1968 a bylo to pro nás nové. Seznamovali jsme se mezi sebou i s novými bratry vedoucími. Ti jsou jiní, než které známe z Pionýra. Podáváme si levou ruku. Zdá se to nešikovné, ale docela vážně prožíváme to, o čem nám naši rodiče vypravovali. Na každou schůzku se víc a víc těšíme.


Dík, Mirku Krupičko, napsal jsi to hezky.

Pak následovaly nejen schůzky, ale i víkendové výpravy do okolí Prahy, rádcovské kursy a nezapomenutelný průvod v krojích na 1. Máje. V šedesátých letech Oddílové schůzky jsme dělali, pokud bylo hezky, většinou venku nebo v Piskáčkově statku, kde br. Novák – Boras (vedoucí 10. chlapeckého odd.) opatřil ve dvoře provizorní místnost. Ale přece jen hlavní starostí zůstalo, kde sehnat v krátké době táborový inventář a místo na tábor, vždyť do prázdnin zbývaly necelé dva měsíce. Proto jsme zapojili veškerou energii na toto téma a vyplatilo se to. Moje žena Jelena – Kari vyrůstala na Hřebenkách s Irčou Skálovou – Kendy a po válce obě věrné kamarádky vstoupily do 100. dívčího odd., který byl součástí našeho 10. střediska. Po zrušení Junáka zůstaly pak jako ilegální členky našeho 10. RS odd. Bylo proto snadné spojit se s Atrim a Kendy Skálovými, kteří již také horlivě pracovali na obnovení 35. střediska na Skalce ve Strašnicích, a ti nám doslova vytrhli trn z paty. Člen jejich střediska Akela byl správcem táborové základny na Želivce u Miletína, kterou nabídl Atrimu pro letní tábor, a díky našemu dlouholetému přátelství se Skálovými se tato možnost táboření naskytla i nám. Rádi jsme tuto skvělou nabídku přijali a začali připravovat společný tábor se strašnickými skauty. Jak to dopadlo, viz zápis z táborové kroniky:

26. 7.
Ve ¾ na 1 jsme dorazili do našeho tábora "Skalka" u Miletína. Byl chladný a deštivý den a proto jsme se ubytovali ve stanech bez podsad. Večer byl zažehnut táborový oheň a ještě než skončil, už někteří usnuli tvrdým spánkem. Ráno byl budíček v 7 hodin. Nikomu se moc nechtělo vstávat a cvičit rozcvičku, ale nakonec se všichni svlékli a cvičili. Pak přišla toužená snídaně. Dopoledne jsme měli malou stopovací hru a odpoledne jsme se projížděli na dvou prámkách po Želivce. Když jsme přistávali, měl Luděk Loukota vyskočit a přidržet loď, ale spadl do vody, a tak získal svou přezdívku "Háček".

10. 8.
V sobotu večer byl slavnostní táborák, na který náš oddíl připravoval dřevo. Účastnilo se ho mnoho hostů a každý oddíl předvedl řadu pěkných výstupů. Po táboráku, když celý tábor spal, vzbudil br. Boras naši družinu a Petr Knížek, Ondra Holeyšovský a Jirka Zeman skládali slib do rukou br. Ďábla. Byla to krásná chvíle, na kterou se nezapomíná.

17. 8.
Budíček byl dřív než jindy. Zbourali jsme zbývající stany v dívčím táboře a připravili se k odjezdu. Asi v 10 hod přijely dva autobusy, a tak nastal poslední pohled na místo, kde jsme prožili krásné tři týdny.


Díky, Atri a Kendy, díky, 35. středisko, za tento tábor, který se uskutečnil po dlouhých 20 letech od zákazu Junáka komunistickým režimem, a který byl pro naše děti prvým setkáním se skautským hnutím vůbec. Toto krátké seznámení se skautskými myšlenkami před dalším rozpuštěním Junáka jim přineslo navždy pocit příslušnosti k velké skautské rodině a její stoleté tradici. A díky tomu několik těchto dětí dnes zajišťuje chod našeho 10. střediska Bílá Hora.