Nad starou kronikou II

Vladimír Čech – Básník

23. března 2009

Kronika 29. dívčího oddílu

Minule jsme při listování starou kronikou 29. dívčího oddílu dospěli až k zápisu z poslední předvánoční schůzky roku 1968, na které si skautky četly z knížky "Hoši od Bobří řeky". Nakonec jim sestra Líba oznámila, že je v novém roce čeká mnoho práce. Pojďme se proto podívat, kterak schůzky po vánočních svátcích pokračovaly, a zjistit, jakouže práci měla sestra Líba na mysli.

První novoroční oddílová schůzka se konala 8. ledna 1969 a začala, jak jinak, než vzpomínáním na uplynulé Vánoce. Kronikářka v této souvislosti doplňuje jeden zajímavý postřeh, a sice že v Praze bylo o svátcích hodně sněhu a hezké počasí. Jo, jo, i v Praze bývávaly Ladovské Vánoce, že, pane profesore Klausi?

A pak to přijde. V druhé části zápisu je odhalena naše prosincová tajenka:

8. schůzka
8. 1. 1969
Tak se scházíme opět po Vánocích, které byly letos opravdu pěkné.
To jsme se navypráveli, co jsme prožili o svátcích. Většina z nás bylo venku. ale ti co byli v Praze, nepřišli vůbec o nic. V Praze bylo hodně sněhu a hezké počasí.
Ale když jsme si to konečně pověděli, dali jsme se do práce. Prováděli jsme návrhy na druž. vlajku, cvičili morseovku, značky, opakovali otázky z nováčkovské zkoušky. Potom jsme si dali část oddechovou a to jsme si zahráli kimovku a hru s krabičkami od sirek. Nakonec jsme si zazpívali a rozloučili a šli domů.
Líba

Zápis z 10. schůzky Zápis z 9. schůzky Zápis z 8. schůzky

Tolik osmá schůzka.

Další schůzky, které následují, jsou si hodně podobné. Vždy končí zpěvem a pouze v jejich "pracovní části" přibývají uzle, šifry, semafor, ...

Něco nás však na první pohled přece upoutá. Od prosince jsou zápisy krásně ilustrované. Některé dokonce tak bohatě, že lze jen s obtížemi přečíst vlastní text. Neznámý malíř kroniky, kterého si děvčata určila na 3. schůzce, se opravdu činil.

Na desáté schůzce si Veverky složily družinový pokřik:

Veverky jsme hbité, čilé, netrápí nás dlouhá chvíle, sluníčko vždy rády máme, do přírody pospícháme!

Zápis z 12. schůzky

V průběhu dvanácté schůzky, 7. února, se skautky od sestry Líby dozvěděly, že se 8. února koná 1. skautský přechod Brd – asi se již nestihly zúčastnit.

Zápisy pravidelně pokračují a jsme u třinácté schůzky. I ta se koná u sestry Líby doma, přičemž důvod je stále stejný – není klubovna a venku to nevzdává zima. Zlomový okamžik přichází na schůzce 5. března. V zápisu se objevuje první nenápadná zmínka o klubovně:

16. schůzka
5.3.
Sešli jsme se u klubovny a odtud jsme šly pod baráky, kde jsme si pověděly zajímavé věci o skautu a jeho vzniku. Potom jsme se rozdělily na dvě skupiny a hrály jsme bojovou hru. Cesta vedla borovičkami, kde jsme měly splnit různé úkoly. Cesta dál vedla k třešňovce, kde jsme stratily stopu, avšak po usilovném pátrání jsme ji znovu objevily. Potom jsme došly k cíli a tam jsme měly za úkol najít předešlou skupinu v lese. Našli jsme ji v skalní prohlubni asi dva metry hluboké. Na zakončení schůzky jsme zvolaly pokřik Veverek.
Kamila
Vlasta


Jaro se blíží a děvčata se začínají scházet venku. Rovněž jejich schůzky v přírodě končívají zpěvem rozličných písní. Zvlášť populární je Oklahoma a Stádo.

V zápisu ze sedmnácté schůzky pisatelka dokonce cituje z oblíbeného Stáda stěžejní sloku:

...
Přinesla jsem kytaru a s děvčaty jsme si zazpívaly trempské a junácké písně. Trempské písničky se děvčatům zvlášť libily např. Oklahoma a Stádo. Výňatek s pe. Stádo:
"Budem hnát tam dolů může bejt, že v údolí najde se dost mladý trávy krávy jsou moc hladový."
Vlasta
Kamila


Zápis z 20. schůzky

Doufejme, že se krávy podařilo dostat v pořádku do údolí, a pojďme dál. Čeká nás totiž překvapení.

V kronice následují další tři zápisy z březnových a jedné dubnové schůzky (poslední je z 2. dubna), když tu náhle nastává konec. Pravda, nalezneme zde ještě stručný zápis z letního tábora včetně napínavého líčení jednoho z prožitých dobrodružství, pak chvíli nic, následuje osamocený zápis z 22. února (patrně 1970) a už jen prázdné stránky.

Velmi to připomíná deník neúspěšné polární expedice, v němž bývají zápisy také přerušeny poté, co zmrzne poslední člen výpravy. V našem případě je však příčina nedopsané kroniky zahalena rouškou tajemství a ozřejmit nám ji mohou pouze žijící pamětnice.

Nicméně náš miniseriál dneškem nekončí. Příště si v jeho posledním díle povíme o letním táboře v roce 1969 i onom velkém dobrodružství, které skautky zažily.

(pokračování příště)