Zpráva z výpravy do Národního parku Podyjí 12.–14. 6. 2009

Zuzana Stiborková

20. června 2009

Páteční odpoledne na první pohled vzbuzovalo obavy. Po obloze se dramaticky honily mraky ve všech možných odstínech šedé a na obzoru byly vidět pruhy deště. Národní park Podyjí Trhlinami v mracích sice občas divadelně prosvítalo slunce, ale náhlá setmění a vzdálené hřmění si vynucovaly respekt. Pár urvaných větví ze stromů u silnice mě dokonce přimělo zastavit a pokusit se doplnit můj směšný deštník a lehkou bundu o pořádnou dlouhou pláštěnku. Naštěstí byly všechny vyprodané. To, že to byla snaha zbytečná, se ukázalo až druhý den. Ale nepředbíhejme.

S pomocí Vláďových perfektních instrukcí jsem jako všichni ostatní spolu se svojí americkou společnicí Jennou dorazila
Ranní vyhlížení opozdilců
Ranní vyhlížení opozdilců
i bez GPS do obce Havraníky bez problémů. Základnou se díky Martinovi Škorpíkovi pro všechny stala bývala škola přebudovaná na ubytovací zařízení Národního parku Podyjí. Velmi příjemné prostředí všechny přítomné (na místě už byli Helena s Alešem, Ďábel s Jelenou, Vláďa s Maruškou, Marcela s Hankou, Milan s Hankou a samozřejmě náš "místní" průvodce Martin, Jirka dorazil jako poslední) pozitivně naladilo a večer se nesl v duchu plánování sobotní výpravy. Bývalou školu připomínaly už jen některé názvy místností (pánové například spali společně ve třídě 1. B a dámy v 1. A) a manipulace s čímkoliv byla povolená pouze školníkovi.

Ráno jsme se jako mávnutím kouzelného proutku probudili do slunečného dne s blankytnou oblohou bez jediného mráčku. Bylo vidět, že se sv. Petrem to Martin umí. Naši skupinu ráno doplnili ještě Luboš se svojí přítelkyní a Vladek s kamarádem Martinem. Kolem 9 hodiny jsme se vydali pod vedením Martina Škorpíka objevovat krásy parku.

Trasa měla měřit asi 15 km s tím, že bude možné se případně odpojit dříve. Martin nám cestou vyprávěl o geologické historii oblasti, o osídlení a životě v pohraničním pásmu, o debatách ochranářů a názorech na režim národního parku, o svých vlastním zkušenostech s "ochránci hranic". Upozorňoval nás na zajímavé rostliny, pozoruhodné brouky, ptáky a další zvířata, fascinoval nás svým zaujetím a latinskými i českými názvy všeho kolem. Svoji procházku jsme začínali na vřesovišti, šli jsem kolem vinic a sešli jsme lesem k řece Dyji.

Na Havranickém vřesovišti Na Havranickém vřesovišti Na Havranickém vřesovišti Na Havranickém vřesovišti
Na Havranickém vřesovišti
Putovali jsme podél jejího toku, zastavili se na ochutnávce vín u jedné z deseti nejlepších evropských vinic jménem Šobes, vyšplhali dlouhé kopce a příkré srázy po lesních cestách a byli nakonec odměněni úžasnou vyhlídkou na tok řeky i široké okolí.
Cestu si nakonec nikdo nezkrátil. Slyšeli jsem vyprávění o stromových užovkách, které Martin našel na podobné výpravě před pár týdny,
Ještěrka zelená
Ještěrka zelená
(Lacerta viridis, Laurenti, 1768)
a toužili jsme alespoň jednu vidět na vlastní oči, ale nakonec nás odměnil svou přítomností "jen" krásně zeleně zbarvený sameček ještěrky. Příjemně unaveni jsme došli domů přes obec Popice asi kolem 6 hodiny večer.
Po rychlém občerstvení bylo učiněno několik strategických rozhodnutí ohledně večerního programu a pověřené osoby odjely do blízké vinotéky zajistit vše potřebné tak, aby dojmy z okolí Znojma bylo možné večer vstřebávat i dalšími smysly. Krátký čas volna pak využili někteří k průzkumu jedné z místních restaurací, návštěvě města Znojma, přípravě ohniště nebo vlastní večeře.
Večer u ohně
Večer u ohně

Kolem osmé byl oheň zapálen a brzy Vladek a oba Martinové vzali do ruky kytary a začali nás inspirovat písničkami Petra Kalandry, Vladimíra Mišíka a dalších domácích i zahraničních interpretů. Pod sametově černou oblohou se spoustou hvězd se to poslouchalo víc než dobře. Před půlnocí Ďábel zavzpomínal na časy dávné a ještě dávnější, na místa táborů doma i jamboree v zahraničí a pak jsme se tradičně v Gilwellském kruhu rozloučili poslaným stiskem ruky. Někteří nespavci ovšem pokračovali v diskusích téměř až do svítání.

Nedělní ráno bylo snad ještě modřejší než to sobotní. Po zabalení a úklidu naše lehce zeštíhlená skupina (Luboš odjel s partnerkou už v noci směrem na rakouskou stranu – nesplnitelný to sen pro celou generaci a dnes naštěstí opět tak neuvěřitelně snadné, stačí se jen rozhodnout a vyrazit; Vladek s kamarádem Martinem se vypravili sjet kousek nějaké řeky; Milana se ženou doma netrpělivě čekal pes) nasedla do aut a přemístila se do Lukova,
Cesta na Nový Hrádek
Cesta na Nový Hrádek
kde se naším průvodcem opět stal Martin Škorpík. Odtud jsme se vydali asi na 3,5 km dlouhou cestu lesem na Nový Hrádek.

Šli jsme poměrně dlouho s kopce, a tak se představa krásné vyhlídky zdála trochu nadsazená, ale o to větší překvapení se na nás chystalo. Nejdřív jsme ale museli projít branou hradu a ta se tvářila nedobytně zavřená. Martin ovšem na chvíli zmizel v křoví, aby se vzápětí objevil v otevřené bráně a zval nás vlídně dovnitř.

Pak nám vyprávěl o historii hradu, o práci spojené s vracením gotické zříceniny do života po zrušení pohraničního pásma, o tom, jak se při jedné prohlídce propadl stropem a také o roli zříceniny v Národním parku v současnosti. Došlo i na slibované vyhlídky do údolí řeky Dyje a ty opravdu braly dech. Zdálo se, že pod námi se leskne hned několik řek, dívali jsme na ně přes koruny mohutných stromů
Na Novém Hrádku       Nový Hrádek
Na Novém Hrádku
i kvetoucí vegetaci obrůstající zříceninu, žlutá barva jedné z rostlin přilákala k naší velké radosti na hostinu motýla z rodiny lišajů, který svým způsobem létaní a zahnutým sosáčkem připomíná kolibříka.

Cestou zpět jsme ani tentokrát na stromovou užovku nenarazili, ale nikdo (ani Vláďa, který ochutnal na radu Martina "čistící" bobuli a pak měl pocit, že to jeho tělo vzalo příliš vážně) ani na vteřinu procházky na Nový Hrádek nelitoval. V Lukově jsme se rozloučili s Martinem a cesty všech se zase rozdělily. Nejen kvůli užovce se sem rozhodně stojí za to vrátit znovu. Martine, díky.

Více o parku je možné najít na odkazu http://www.nppodyji.cz