Po stopách koněspřežky

Zuzana Jírová

5. června 2011

Byl pátek 27. května 2011 odpoledne a venku drobně pršelo. Vyrazili jsme směrem na jih a naším cílem byl Rybník, jedna z přepřažných stanic, ve které mělo začít naše pátrání po zbylých stopách koněspřežné dráhy mezi Č. Budějovicemi a Lincem.

Sjížděli jsme se do půlnoci a nakonec se nás zvídavých sešlo dvanáct. Průzkumná dvojka Luboš s Ivonou, vybaveni mapami, nákresy, hlavy plné informací a koše nacpané domácími chleby z Prachatic a voňavým překvapením ve tvaru torpéda (kobliha ve tvaru velkého rohlíku, plněná vanilkovým krémem) s nepopsatelně lahodnou chutí. Dalšími účastníky byl Básník s Maruškou, kontrolní dvojka Marcela s Hankou, vybavené ještě podrobnějšími mapami, kdyby si někdo z OSaPáků zapomněl nebo rozšlápnul brýle, dále Helenka s Alešem, skotačící Bony a výbornou bábovkou. Jako poslední dorazila Zuzka s Pavlem a my Jírovi.

Ubytovali jsme se stylově v nádražním hostinci, povečeřeli v maštali čistě vymalované, ale s vybavením ne příliš se lišícím od původního.

Ráno jsme rychle posnídali a přeběhli ulici ke zdejšímu nádraží, aby nám neujel vlak do Bujanova, kde jsme se v místním drážním muzeu seznámili s daty a obrázky koněspřežky.

Muzeum bylo tak malé, že jsme z něj museli vystrnadit Rakušáky, kterým se samozřejmě do deště nechtělo. Dověděli jsme se, že dráha u nás vznikla v mysli Fr. Josefa Gerstnera okolo roku 1807, jeho myšlenku však začal realizovat až jeho syn Fr. Antonín Gerstner v roce 1824 tím, že dostal od císaře právo stavět a v následujícím roce se pustil jako stavbyvedoucí do práce. Stavěl dráhu tak pečlivě, kvalitně a tím i draze, že na rakouský úsek raději dosadili Rakušáka Matyáše Schönera.

Voňavé překvapení ve tvaru torpéda Na zdejším nádraží V Bujanově Pamětní deska
Voňavé překvapení ve tvaru torpéda Na zdejším nádraží V Bujanově Pamětní deska

Náš plán byl následující: v sobotu zkontrolujeme Antonínův český úsek a v neděli Matyášův rakouský.

Déšť pomalu ustával a my rázně vykročili směrem na jih podél stávající trati, která byla tak dobře navržena a založena, že se používá dodnes. Minuli jsme vesnici Pšenici, obec Suchdol, několik brzdových kamenů a u strážního domku v Trojanech, sloužícího dnes jako rekreační objekt, jsme se zastavili a nasvačili, neboť pohostinstvím tento kraj zrovna neoplývá.

Dalším zastavením bylo Dolní Dvořiště s krásným kostelem na náměstí a jedinou restaurací široko daleko. Oběd stál opravdu za "to". Mohlo však být hůře, kdyby se některým jedincům podařilo vybojovat poslední zelňačky, o kterých jsme se dozvěděli ve zdejší cukrárně, že byly k obědu před dvěma dny v tamním družstvu. Polévku nám sebrali bojovní důchodci, kteří přišli po nás, a od té doby o nich už nikdo neslyšel.

Na kávičku jsme si došli raději do cukrárny, kde jsme se odměnili za dobré chování v restauraci. Básník se dokonce dožadoval zvláštní odměny, a tak na Jiříkovu radu ochutnal Jagatee, které mu udělalo natolik dobře, že si dal ho ještě jednou. To už jsme ale na něj nečekali a šli raději napřed,
Déšť pomalu ustával     Koho jsme tam nachytali?
Déšť pomalu ustával Koho jsme tam nachytali?
aby mu tam moc nezachutnalo. Netrvalo dlouho a Básník vítězně vyběhl a dřímal v ruce krásnou publikaci, kterou dostal na známku přátelství (nevím, co tam nechal on). Do penzionu jsme to už neměli daleko. Šli jsme podél starého náspu koněspřežky a vymýšleli, jak by se to vše mělo pro turisty obnovit.

Protože jsme měli výborný čas, dohodli jsme se před penzionem, že alespoň v malé míře oplatíme péči Lubošovi a Ivoně, a vytáhli jsme je rovnou ze sprch na výlet do Vyššího Brodu. Vzhledem k naší dobré kondici jsme tento krátký výlet začali výstupem na vyhlídku u Čertovy stěny a, čerte, div se, koho jsme tam nachytali – Tomáše Kociána!! Na dlouhou pěší výpravu se mu nechtělo, ale vozit se v lodi, to ano. Setkání bylo přesto vřelé.

Ve Vyšším Brodě jsme si prošli klášter, který je pomalu opravován, a náměstí, které v horní části stále ovládají obchůdky s textilem a prodejci, kteří neumějí česky. Potěšující byl počet restaurací, kde se může hladový pocestný i vodák najíst.

Ale vidina domluveného smaženého sýra a prasátka k večeři nás hnala bez reptání zpět do Rybníka. Večer pak několik (slovy čtyři) jedinců dokonce vydrželo, dokud nevypili chabé zásoby nápojů a tím vlastně uzavřeli provoz málo využívaného penzionu.

Nedělní ráno nás vzbudilo slunečními paprsky a my po snídani vylosovali tři dobrovolníky, kteří svými auty odvezou naši skupinu do stanice Kerschbaum. Tamní muzeum zrekonstruovalo cca 500 m původní dráhy, na které provozuje ukázkovou přepravu turistů ve věrné napodobenině původního vozu Hanibal. Kočí nám vysvětlil, že se u této atrakce střídají tři sedláci a každý má svého koně, kteří běhají mezi dřevěnými kolejnicemi zpevněnými ze shora přibitým kovovým páskem. Zaměstnanci byli oblečeni v dobových kostýmech.

V Kerschbaum jsme strávili asi hodinu, někteří našli odvahu a sedli si i na kozlík, ale na trasu je nepustili, a tak jsme nakonec vyrazili pěšky na drážní inspekci. Malou, ale o to zajímavější zastávku jsme absolvovali v nedalekém lese, kam nás Luboš zavedl do zahrádky na jeho okraji, kudy dříve procházela dráha. Zahrádka byla bez plotu, s nařezaným dřevem na několik let, zahradními křesílky a s jezírkem v místě odvodňovací strouhy dráhy. Všude vysázené muškáty, kosatce, růže a bez hlídacího psa. Mnohým vrtalo hlavou, proč to nemůže být i u nás?! Asi jiné klimatické podmínky.

500 m původní dráhy Vůz Hanibal Kočí nám vysvětlil... Někteří našli odvahu...
500 m původní dráhy Vůz Hanibal Kočí nám vysvětlil... Někteří našli odvahu...

Vrátili jsme se na parkoviště, posílili se malou svačinkou, a abychom se moc nevyčerpali, přemístili jsme se auty do vesnice Leopoldschlag, kde jsme u pošty nechali auta, a dál pokračovali už po svých. Dráha vedla přes pole, zářezy v terénu, po náspech a mostkách. Je pravdou, že na rakouské trase byly stopy zřetelné a místní se o tuto technickou památku ukázkově starají.

Dál jsme pokračovali k vesnici Eisenhut. Minuli jsme cca 10 m vysoký most, z něhož trčel jeden trám, což pro nás bylo záhadou, jak tam mohl vydržet skoro 200 let? Příchodem do vsi jsme vzbudili zájem domorodce a ten se vydal zjistit, co jsme zač. Při té příležitosti nám osvětlil, že se před několika lety pokoušeli obnovit dřevěnou část mostu, ale asi po čtyřech letech stejně spadl.

Ukázal nám také, kudy vedl oblouk dráhy s dvěma viadukty, který musel být vytvořen, aby stavitelé vyřešili nepatrnou chybu asi deseti výškových metrů, jež vznikla chybou ve výpočtech. To jsme mu raději uvěřili a tento údaj nekontrolovali, protože nohy začínaly bolet. Ještě nám stačil říci, že ves má 35 obyvatel a je až moc klidná, i když toho dne má starosta 50. narozeniny, a tak všichni budou slavit. Ale pozvat nás ne a ne, tak jsme šli zase dál.

Blížili jsme se ke státní hranici, což si mnozí z nás vychutnávali – žádní celníci, žádní pohraničníci, žádní mladí strážci hranic, ale to už mladým nevysvětlíš. Jdeš silnicí a vidíš hraniční kameny, jednou nohou jsi v Rakousku a druhou v Čechách a nic se neděje, nádhera!!!

Na hranici došlo přece jen ke znatelné proměně, cesta se stala zarostlou, pokácené keře zanechané v porostu, větve z vytěženého dřeva neuklizené. Nakonec jsme se zapsali v rozpadlé přepřahací stanici do vrcholové knížky nadšencům, kteří se před lety snažili zmapovat trasu koněspřežky na našem území, a zanechali jsme příslib pomoci s kontaktem na Básníka, který byl naší aktivitou přímo nadšen. Výsledek zní: Náš Antonín Gerstner byl lepší, neboť jeho dráha se s minimálními změnami používá dodnes a Matyášova se musela celá přestavět, a tak je otázkou, co vyšlo levněji.

Dráha vedla po mostkách Ukázal nám také, kudy vedl oblouk Cesta se stala zarostlou Vrcholová knížka nadšenců
Dráha vedla po mostkách Ukázal nám také, kudy vedl oblouk Cesta se stala zarostlou Vrcholová knížka nadšenců

Cestou kolem státní hranice mezi loukami a remízky jsme se naposledy rozhlédli po krásách jižních Čech a vrátili do Rybníka, kde jsme sbalili naše baťohy a po dobré kávě se připravili na cestu domů. Bylo krásné pozdní odpoledne, slunce se pomalu ubíralo za obzor a my měli dobrý pocit pohodově stráveného víkendu.

Domů jsme se vraceli obohaceni o nové poznatky s pocitem sounáležitosti s českými lidmi, kteří dokázali něco vytvořit, na co můžeme být i v dnešní době hrdí. Jak krátká doba stačí na to, abychom o tuto úroveň přišli. V tomto případě nám na to stačilo 40 let. No, a tak musíme začít znova.