Devět skal

Marcela Nováková – Maud

17. září 2011

Konec léta 9.–11. září 2011 zastihl OSaPáky na česko-moravském pomezí Vysočiny. Počasí přálo, a tak se patnáct zvídavých poutníků kochalo nádhernou přírodou. Nejpočetněji zastoupená rodina Kociánů obohatila věkovou strukturu o malé vlče Ondru, dále pak Tomáš + Sabina + Matylda, Luboš + Ivona, Vláďa + Maruška, Zuzka + Pavel, Helena + Aleš (včetně Boniny) a vydatné zastoupení českých Nováků – Marcela, Hanka a Jirka-Drsňák.

Ubytování v depandanci Paleček nás sice usilovně vracelo do reálného socialismu, ale my se nedali. I rezavou vodou jsme se bez velkého reptání osprchovali, v tesco-maxi-baráku na úzkých postelích něco málo spánku dopřáli, pochroumaná okna, děravé koberce a jiné neduhy velkoryse přehlédli. Zato jsme si dopřáli v přilehlých restauracích večer chutnou krmi a místním Rychtářem energii dobili (tedy jak kdo, někomu vysloveně nesedl:)

V pátek večer jsme se sjížděli do základního tábora v Milovech a při plných sklenicích různých dobrých moků doladili víkendové putování. Klasicky při tom semleli, co se dalo (včetně světového terorismu). Akorát jsme nezvládli domluvit snídaně – to se táhlo jak červená nit celým pobytem v penzionu U poslední míle.

Přišlo sobotní ráno. A světe, zboř se, v 9 hod ráno jsme byli všichni (včetně Drsňáka) nastoupeni před Palečkem připraveni vyrazit severozápadním směrem ihned poté, co Vláďa najde nejbližší mraveniště/kostel/lišejník na stromech. Jen Sabina s Ondráškem se moudře zdrželi, anžto skály a kočárek dohromady nejdou. První úsek cesty na druhý nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny jsme ušli po zpevněné lesní cestě, kde jsme záhy objevili pomníček – no, velký šutr – s iniciálami F.J.I., a kdyby to kolemjdoucí netrklo, tak pro jistotu pachatel přitesal i data narození a úmrtí habsburského mocnáře. Že by byl císařpán na Vysočině tak oblíben, nebo zda zde při špacíru zanechal stopu, se nám nepodařilo vypátrat.

V 9 hod ráno Velký šutr Vydatné stoupání Někteří dokonce vařili
V 9 hod ráno Velký šutr Vydatné stoupání Někteří dokonce vařili

Další vydatné stoupání nás zavedlo mezi skaliska, která se na vršku zformovala do několika skalních věží zvaných Devět skal. Původ a podrobný popis všech skalních útvarů a dalších pamětihodností jsme si vždycky na místě znovu četli z itineráře pečlivě připraveného Básníkem. Tudíž – modří vědí, ostatní mohou pátrat po svém. Pod devátou skálou jsme skutečně poobědvali, někteří dokonce vařili:) Nějak jsme se nedomluvili na vrcholovém fotu, takže nakonec se celá parta zvěčnila v posledním táboře pod vrcholem.

Na zpáteční cestě se Matylda "osvěžila" v lesním potoce a poté oslňovala posledním modelem z tátovy mikiny. Sobotní výšlap jsme zakončili v kafírně a pražírně Hofr v Blatinách. K vybraným druhům káv jsme zakousli i domácí buchty, mňam! Pro večerní posezení jsme zvolili Milovský hotel. Opět se vedly řeči, s Hankou jsme si připili na zdraví, poradili jí, jak s kuchyní v novém bytě:) a ještě před půlnocí jsme už spali (jak ti Broučkové).

V neděli konečně všichni dosyta posnídali a pak jsme pobalili saky paky, zaplatili nakonec trošku nižší taxu, a hurá v koloně aut do Svratky! Pálící slunce slibovalo nádherný den.

A taky že jo! Cestou k loveckému zámečku Karlštejn z nás sice lilo, ale cesta byla pěkná, dokonce i kočárko-sjízdná. Golfové hřiště nás ku hře nezlákalo a tak jsme po hodince stoupání dorazili na hřeben a vyslechli další Básníkovy zajímavosti. Nejprve k zámečku Karlštejn (kde se natáčel jeden z dílů Četnických humoresek a poté poněkud uchřadl jako rekreační středisko OP Prostějov), a pak po lesní cestě k několikerým studánkám s bohatou historií (i omlazující vodou). Někteří pánové (nebudu jmenovat) si dokonce hlavičky omyli, takže zanedlouho pod Říp dorazí s bujnou kšticí. Schválně, jestli je poznáme.

Pod vrcholem Zámeček Karlštejn Dřevěné sochy Vysočina nás okouzlila
Pod vrcholem Zámeček Karlštejn Dřevěné sochy Vysočina nás okouzlila

Za chvíli nás už nás vítal Kamenný zámek s kastelánem Básníkem. Na třetím nádvoří jsme opět poobědvali z přinesených zásob, neřidiči ochutnali Zuzčin calvados. Cesta z kopce ubíhala, poutníci tu odběhli za houbou, tu za mraveništěm a najednou nás opět přivítala Svratka. Dřevěné sochy na kraji osady Cikánka nám dopřály i krapet kulturního vyžití. Pak už jen něco diskuse o tom, kudy vede hranice Čech a Moravy, a hurá na oběd! Hostinec nás svou krmí sice moc nenadchl, ale jíst se to dalo. A hlavně doplnit tekutiny! Někdy kolem třetí hodiny odpoledne jsme se začali loučit a jednotlivé posádky pomalu vyrážely ku Praze a okolí.

Vysočina nás všechny okouzlila, počasí bez chyby a společnost? Jako vždy – vynikající.