Cyklo-pěšo-moto výprava do Lidic 2. 6. 2012 (pěšodružina)

Marcela Nováková – Maud

3. června 2012

Ranní vláček na kdysi buštěhradské dráze nejprve pobral na Dejvickém nádraží mě, v Ruzyni Helenu s Alešem a na Kladně nás vyplivnul do náruče Líby. Tím se pěší družina zkompletovala.

Přes ne zcela jasné instrukce organizátora celé akce se lehce přenesl rádce družiny Aleš a díky pečlivé přípravě neomylně hnal své stádečko správným směrem. Nutno ale přiznat k dobru Básníka, že jsme na té asi 5km trase opravdu vypátrali jednu jedinou červenou značku na starém stromě v zarostlém úvozu.

Kladno mile překvapilo množstvím upravené zeleně. Protože cesta vedla kousek od bydliště Líby, zvědavě jsme nakoukli do útulného bytu, kde nás bouřlivě uvítal Bart. Vzápětí jsme ho však hanebně zklamali a ještě před domem jsme slyšeli vyčítavý štěkot. Leč návštěvní řád cíle cesty nekompromisně zakazuje přítomnost čtyřnohých kamarádů (nejen psů).

Počasí bylo tak akorát a cesta příjemně ubíhala. V lesoparku jsme obdivovali lesní rybník s kachnami, u vesnice Hřebeč jsme chvilku přihlíželi zuřivému boji fotbalistů a za chvíli jsme už byli u lidického hřbitova. Před námi se otevřelo údolí, ve kterém kdysi stála původní obec, nyní rozsáhlý park Památníku lidické tragédie.

Než jsme vstoupili do areálu, přiřítili se na svých úžasných strojích 2 členové motodružiny – Ondra a Petr. V parku pak u sousoší lidických dětí jsme natrefili na zbytek motoristů – Jelenu a Pepíka; ti radši přijeli autem. Přes růžový sad jsme už společně přešli do nových Lidic, které byly postaveny po válce a vyprojektovány jako vilová čtvrť s typovými domky, širokými ulicemi, parky, sochami atd., nad čímž vším prý dohlíží památkový ústav (alespoň to tvrdí webové stránky obce).

Přes půl kilometru dlouhou Lidickou alejí lemovanou krásně upravenými zahrádkami přilehlých vilek jsme došli k místu srazu s ostatními družinami – restauraci v Lidické galerii.

Ranní vláček nás vyplivnul na Kladně Před námi se otevřelo údolí Přiřítili se na svých úžasných strojích... Přibyla další půlhoďka
Ranní vláček nás vyplivnul na Kladně Před námi se otevřelo údolí Přiřítili se na svých úžasných strojích... Přibyla další půlhoďka

Už samotný název nás měl varovat – hospoda se nezmohla na vlastní jméno, schovává se pod označením celého komplexu místního úřadu, krámků a sídla menších firem. Její jediné velké plus bylo, že jsme se tam konečně shledali s nejpočetnější cyklodružinou, ve které nás zaujaly dvě nové tváře – Helenka Čechovic a Jana Hainých.

Naši kamarádi již statečně půl hodiny vybírali z jídelních lístků a za naší účasti k tomu přibyla další půlhoďka. Konečně jsme se dočkali alespoň tekutého osvěžení a jídlo se přišouralo na stoly po hodině a půl. Neskutečné! Flegmatická obsluha čítající jednu osobu nás zcela demoralizovala a už jsme se nedokázali zformovat nejen do společné prohlídky památníku, ale ještě horší bylo, že Básník nezavelel ke společnému fotu. To se nám ještě nestalo!!!

Naše družina opustila restauraci jako poslední. Ještě jsme došli zpět k památníku, abychom se rozloučili s odjíždějícími motorkáři a zahlédli mezi záhony růžového sadu mizející cyklisty. Líba a já jsme se vydaly k buštěhradské silnici na autobus, Helča s Alešem se rozhodli dokončit předepsanou pěší pouť až na nádraží Středokluky.