Památky UNESCO – Český Krumlov

Marcela Nováková – Maud

18. září 2013

Předem se omlouvám, že zápis z výletu bude poněkud obsáhlejší. Ale zážitků bylo tolik, že to nelze odbýt pár řádky. A to jsem nejmíň třetinu vynechala:-(

V pátek 13. září 2013 navečer se dvojice pražských superbouráků šourala ve štrůdlu po výpadovce směrem na jih hezkých pár hodin. Ale posádkám to až tak nevadilo. Vidina víkendu stráveného v bezva společnosti zahnala všechny chmury. Stiborkovi, Tomáš s Matyldou, Drsňák a obě Novačky – sedm statečných – to byla záruka nejvyšší kvality.

Do Krumlova jsme dorazili někdy kolem 20. hodiny. Motel Sport (doporučený Blankou) jsme našli snadno a v něm velice příjemné pokojíky.

V sobotu po snídani (pár z nás mělo vlastní menáž, pár si nechalo připravit lukulské hody za úplatu) jsme vykročili do slunečného dne. Ubytování bylo kousek pod hradem, a tak jsme se kochali už od rána. Pohled na hrad a zámek byl úchvatný.

Poučná vsuvka: Hrad i město založili v polovině 13. století jihočeští Vítkovci, pak to převzali bratránci Rožmberkové, poslední Petr Vok pro velkou zadluženost musel přenechat Krumlov císaři Rudolfovi II. Za pár let věnovali Habsburkové panství štýrskému knížecímu rodu Eggenbergů. Ti počátkem 18. století vymřeli, majetek získali Schwarzenbergové a měli ho v držení až do roku 1947. Střídání majitelů se odrazilo v architektuře. Hrad i město prošly různými stavebními slohy – gotika-renesance-baroko.

Vyšplhali jsme nahoru do hradního komplexu (zahrnuje 40 budov), prošli všechna nádvoří (celkem 5) a zakoupili předem rezervované vstupenky do zámeckého barokního divadla. A pak to přišlo.

Zcela neuvěřitelný poklad v podobě zachovalého (původně dřevěného z roku 1682, později přestavěného v roce 1766) divadla se nám otevřel a skoro hodinu jsme mohli obdivovat vtip a um schwarzenberských truhlářů, malířů, stavitelů. Škoda jen, že se prohlídka sestávala vlastně jen z posezení v hledišti na dobových lavicích a krátkého nahlédnutí do tzv. dolní mašinerie, tedy místa, odkud divadelní technici ovládali soustavu kladek a rumpálů. Nakonec jen díky skvěle zpracovanému videu jsme pochopili, v čem je to divadlo tak jedinečné. A schválně, za jak dlouho myslíte, že bylo možné vyměnit kompletní scénu z např. hodovního sálu na hluboký les? Rozluštění na konci zápisu.

Lukulské hody za úplatu
Lukulské hody za úplatu
Vykročili jsme do slunečného
Vykročili jsme do slunečného
Prošli jsme všechna nádvoří
Prošli jsme všechna nádvoří
Neuvěřitelný poklad
Neuvěřitelný poklad

Pak jsme se vydali na obhlídku zámeckých zahrad. Rozkládají se na několika terasách a nám připomínaly zahrady francouzského typu. Květinové záhony, perfektně zastřižené tisové živé ploty, prastaré duby, borovice, lípy – vše doplněné sochařskou výzdobou, které vévodí Kaskádová fontána. Důkladně jsme prozkoumali rokokový letohrádek Bellaria s nádhernými nástěnnými malbami v patře a podkroví a v podzemí umělou jeskyni, kuchyni a místnost s mašinérií tzv. "kouzelného stolku". Hned vedle letohrádku je známé kontroverzní otáčivé hlediště. Nám se líbilo, dokonce jsme na něm i poseděli.

Ale to už nám kručelo v břiše a tak jsme se vydali dolů do historického centra města. V jednom dvoře pánové objevili historické vozy, tak s nimi nebyla nejmíň půlhodinu řeč. Předem vytipovaná hospůdka Na louži splnila očekávání a zdejší pivo Eggenberg nás přímo nadchlo.

Po obědě jsme se znovu vydrápali nahoru na hrad odškrtnout další vytčený cíl – výstup po 162 schodech na Zámeckou věž. Z arkádového ochozu jsme se opět kochali pohledem na historické centrum a zkontrolovali komíny v hradním areálu (každý trochu jiný, ani dva nejsou stejné!). A zase zpátky na hradní nádvoří, chvilku pozorovat medvědy v příkopu a znovu dolů k řece, kde Tomáš zavzpomínal na vodácké putování skautů po Vltavě.

Matylda měla s sebou zajímavou knížku s příběhem o holčičce, která v doprovodu tajemného kluka s lucernou bloudila po Krumlově. Občas jsme natrefili i stejná zákoutí, popsaná v knížce a připadali jsme si jako v pohádce. Nohy jsme už měli docela ušoupané, ale vydrželi jsme courat romantickými uličkami až do večeře. Večer jsme ještě v jídelně dohodli alternativy programu na zítřek a pak doslova padli za vlast.

Obhlídka zámeckých zahrad
Obhlídka zámeckých zahrad
Kontroverzní otáčivé hlediště
Kontroverzní otáčivé hlediště
Pohled na historické centrum
Pohled na historické centrum
Jako v pohádce
Jako v pohádce

Nedělní ráno dávalo za pravdu předpovědi počasí – pršelo. A tak jsme definitivně zavrhli výstup na Kleť s eventuálním sběrem hub a vydali se přes ulici na exkurzi do grafitového dolu. Pod zemí neprší.

Byl to opět úžasný zážitek – navlékli jsme ošuntělé hornické overaly, holínky, helmy, těžké lampy čelovky a opasek s velikou baterií. Nezbytné dokumentační foto u naloženého huntu a pak hurá do vláčku, který nás za děsného hřmotu odvezl asi 1,5 km do podzemí.

A tady 74 m pod povrchem jsme se dozvěděli, že kromě stříbra a zlata se na jihu Čech vyskytoval a používal grafit už před naším letopočtem při výrobě keramiky. A že ho tady bylo a ještě pořád je hodně. Ovšem surovina z Číny ekonomicky zlikvidovala české doly a tak i tento důl (mimochodem jeden z nejmladších) byl roku 2003 uzavřen.

Putovali jsme podzemím, zkoukli vercajk havířů, mašinky, sloje i komíny, zkusili jsme na omak i samotnou mastnou rudu, zaregistrovali začínající krápníky (grafitové žíly se nacházejí v krystalickém vápenci) a konečně viděli světlo na konci tunelu.

Hodinka v podzemí při teplotě 10° C způsobila, že nám venku bylo krásně teplo. Ještě umýt zablácené holínky, nakoupit v prodejně suvenýry v podobě tužek s tuhou zaručeně zdejší a zpátky do motelu. Vyzvedli jsme zavazadla a nastal čas loučení s překrásným městečkem nad Vltavou.

V pravé poledne jsme dorazili do další jihočeské perly – Zlaté Koruny. Pán na parkovišti u vody nás hned informoval, že ve zdejším klášteře začínají prohlídky až ve 13 hod a že cestou nahoru natrefíme na tři hospody. To nám vyhovovalo, neboť po dopoledním fárání nám už vyhládlo. Bohužel všechny tři hospody byly zavřené. Od zmateně pobíhajících turistů jsme získali informaci, že prý někde na konci obce u samoobsluhy by měla být další, zatím utajená krčma. A co byste řekli, byla tam.

Nohy jsme už měli ušoupané
Nohy jsme už měli ušoupané
Navlékli jsme ošuntělé overaly
Navlékli jsme ošuntělé overaly
Putovali jsme podzemím
Putovali jsme podzemím
Bůh jídla opravdu existuje
Bůh jídla opravdu existuje

A nejen že hezká, s příjemnou terasou a usmívající se obsluhou. Ale ty talíře... Každé jídlo bylo obklopeno, ozdobeno a skoro zahrnuto naaranžovanou směsicí ovoce a zeleniny. Ale ne ledajaké, půlka pomeranče střídala hrušku, hrozny vína podpíraly půlky čerstvého fíku... A místo pomyslné třešničky – živý květ ze zahrádky! Ano, bůh jídla opravdu existuje.

Udoláni hody žaludku i oka jen těžce jsme se zvedali k předposlední dnešní zastávce – cisterciáckému klášteru Svaté trnové koruně, dnes zvanému pro své středověké bohatství Zlatá Koruna. Slečna průvodkyně nás protáhla několika kaplemi, kostely, chodbami, ohřívárnami, presbytáři a knihovnami. Vyslechli jsme další porci historie – tuto začal psát už v roce 1263 Přemysl Otakar II a ukončil císař Josef II. svým dekretem. Rány osudu schytal klášter nejen kdysi od husitů, ale kupodivu i během 19. století od Schwarzenbergů, kteří začali budovy využívat pro průmyslovou výrobu. Nicméně klášter jako stavba přetrval a dokonce díky státem řízené správě není ostudou.

No, a teď už opravdu téměř konec. Ze Zlaté koruny zamířily obě posádky na severovýchod za Veselí nad Lužnicí podívat se do krásné Knížkovic fary. Tady jsme se osvěžili kávičkou, dorty a melounem a hurá zpátky do návratové zácpy. Posádku vozu č. 2 chytla bouřka až těsně před Prahou. Nebýt toho, vyšlo by nám o víkendu naprosto všechno.

Byla to nádhera. Zuzko, díky!!!

Odpověď: 8-12 vteřin