Zápis událostí z cyklo-pěšo-auto výletu do Roztok ze dne 31. května 2014

Tomáš Kocián

2. června 2014

Tak jsem se zase dostal k zápisu do kroniky a upřímně řečeno není divu, ke startu cykločásti jsme se dostavili dva, slovy dva, a to ke všemu jenom já, takže vlastně jenom jeden, protože ten druhej je B007, který ve startu bydlí a po zazvonění si jenom vyndal kolo z garáže. Ach jo.

Počasí nám přálo, posuďte sami: výška, tlak, teplota, rosný bod – všechno v nejlepším pořádku. A pro detailisty dodávám, že Wasserstandbericht heute Morgen am Tschechische Flüsse nevěstil na rozdíl od loňska nic, a tak jsme vyjeli.

Před startem jsme provedli náležitou fotodokumentaci, vzhledem k počtu osob B007 ani nevybalil stativ, zkrátka jsme se vzájemně vyfotili u branky.

Po několika šlápnutích do pedálů nás čekal nelehký úkol – překonat příčně Karlovarskou silnici, toho času plnou osobních vozů, spěchajících za ohromujícími sobotními slevami v přilehlých supermarketech. Podařilo se nám to lépe, než při mém prvním cyklovýletu se skauty, zřejmě v roce 1969, bratr Hopes, tehdejší můj rádce, by Vám mohl vyprávět, jak příjemné je chvilkové svezení na přední kapotě zánovního Fordu Consul Cortiny!

Klesali jsme kolem Ďáblova domu (zdravíme!) a Chvalovského domu (stále se mračíme a ještě k tomu hrozíme!) do Ruzyně a dojeli k nadnárodnímu bufetu o čtvrt hodiny dřív, než bylo plánováno, ten čas byl zřejmě v itineráři vyhrazen pro přátelské hovory s ostatními účastníky na startu, ti ovšem nedorazili... Ach jo.

Přesně ve stanovený čas přijela Hanka (chválíme!), ta již měla na tachometru natočeno pěkných šest kilometrů táhlého a zrádného stoupání po Leninově třídě.

Než jsme se nadáli, náš vůdce hbitě vyrazil po stezce, a ač z nás nejstarší a proslulý svými nekončícími nemocničními anabázemi, lehce nám ujížděl! Občas na nás musel počkat, protože jinak by mohl jet úplně sám. Po svižném uličním slalomu v blokové zástavbě Nebušic jsme doplnili proviant v místní pobočce známého německého obchodu a vystoupali serpentinou do Horoměřic. Zde jsme nenašli cyklostezku a než bychom se někoho zeptali, radši jsme jeli po jiné cestě a tím pádem našli hezkou buližníkovou vyhlídku Na Skále – kóta 325. Kótu jsme – pochopitelně bez bicyklů – dobyli, je z ní vidět posledních asi pět metrů věží Svatovítské katedrály, z Prahy potom ještě bohnické sídliště, žižkovská televizní věž, komín malešické spalovny a rostoucí dnes už zjevně zbytečné mrakodrapy na pankrácké pláni. Zde jsme se již tradičně vyfotili se stativem a nechali se bratrem přemluvit k dětinským aranžovaným fotografiím, no posuďte sami, jestli to stálo za to.

Při překonávání státní silnice jsme objevili pro cyklisty zajímavou dopravní značku, ovlivněnou zřejmě místním folklorem, nikdy jsme nic podobného neviděli. Minuli jsme kostelík Sv. Václava, s lehkým srdcem přesvištěli nějakou Alšovu vyhlídku a Básník svým hlasovým zvonkem k smrti vyděsil otrávenou pěší družinu (nikoho nebaví chodit z kopce), kterou jsme na cestě dojeli.

Vzájemně jsme se vyfotili u branky
Vzájemně jsme se vyfotili
Dětinsky aranžovaná fotografie
Dětinsky aranžovaná fotografie
Nikdy jsme nic podobného neviděli
Nic podobného jsme neviděli
Kostelík Sv. Václava
Kostelík Sv. Václava

Vydali jsme se napřed do restaurace a po cestě – a to doslova – narazili na aktéry dětského dne, pořádaného vtipně v sobotu na frekventované cyklostezce. Náš vedoucí jedno z nich, které se mu odkudsi přibatolilo pod přední kolo, znaveno již tvorbou přihlouplých dětských obrázků křídou na asfaltu, poslal jemně k zemi, když mu předtím během pádu k tvrdé zemi obětavě položil ruku pod malou hlavičku, aby ta nedošla úhony úderem o obalovanou asfaltovou směs. Díků se však nedočkal a nedosti tomu, krkavčí matka dítěte, zcela jistě tou dobou s telefonem u ucha, nám všem prozradila, že na cyklostezce se má z kola sesednout, když spatříte dítě. Nedá se než souhlasit se Samuelem Beckettem, že "dětem by se měl na chodníku vyhradit zvláštní pruh, se všemi těmi jejich mamulkami, babulkami, balónky a vůbec s celým tím jejich špinavým štěstím" (velmi volná citace). Možná by pouze stačilo nepořádat dětské dny na cyklostezkách, ale k vysvětlení by nestačil možná ani Samuel Beckett.

Rádce náš byl z celé situace tak vystresován, že si málem omyl své krvavé koleno v notně špinavém, zapáchajícím a jistě i nebezpečně infikovaném Únětickém potoce. Zbytek cesty k restauraci jsme zasvětili rozboru a oprávněné kritice trendů dnešní doby, která narozdíl od těch minulých silně upřednostňuje malé děti (ve své podstatě pouhé zátěže sociálního státu) před předdůchodci (Atlanty tohoto systému).

V zamluvené restauraci se nám pranic nelíbilo ignorantské chování personálu a převážně trojciferné ceny jídel a na radu Hanky jsme tiše odešli do sousední pizzerie s cenami polovičními a vtipnou servírkou, která ten den začínala svou profesionální kariéru, tedy pokud se to tak dá nazvat, takže spíš profesní. Do tohoto podniku chodila Hanka s Blankou (vzpomínáme a pomalu už také zdravíme!) a Bárou (zdravíme!). Pizzerie navíc překvapila jedenáctkou Rychtář, nejlepším to sice korporátním, ale přesto neglobalizačním pivem v Čechách.

V restauraci došlo i k památnému setkání s naším bratrem Jirkou "N" Drsňákem, jediným členem moto družiny, který ač plně zaměstnán a po večeru, spojeném s porušením životosprávy, přijel! A to si ještě toho dne ani nestačil vytvořit hlad a se sebezapřením musel vypít nechutné nealkoholické pivo! Tohoto hrdinství a obětavosti si nesmírně vážíme!

Po jídle jsme se podívali do zámku, radostně jednomyslně zrušili návštěvu jakési přiblblé výstavy, vyslechli si dvě předělávky písní Sex Pistols a Omegy od Pražského Ukulele Bandu, rozloučili se s pěšáky a taktak stihli odražení loďky opileckého převozníka přes Vltavu.

Druhý břeh byl sice přeplněn cyklisty z pravého břehu řeky, ale shodli jsme se, že kdyby byla posekána tráva u břehů, mysleli bychom si, že jsme v údolí Rýnu, ba možná, že jedeme kolem některé švýcarské řeky. Po drobné zastávce na pivo jsme dojeli až k lávce u Zoo, tam se rozloučili s Hankou, kterou čekala ještě nelehká a daleká cesta kolem páchnoucí stoky Rokytky (trasa A2, A26 a A43).

S naším bratrem Jirkou "N" Drsňákem
S naším bratrem Jirkou "N"
Podívali jsme se do zámku
Podívali jsme se do zámku
Na loďce opileckého převozníka
Na loďce opileckého převozníka
Drobná zastávka na pivo
Drobná zastávka na pivo

My jsme přejeli lávkou na Císařský ostrov, přes Malou říčku vjeli do Stromovky a vyjeli u nádraží v Bubenči. Přes Dejvice jsme dojeli až k Brusnici a moc se nám ulevilo, když jsme tam našli cyklotrasu "BŘ-LE" s evropskými parametry včetně nezbytného horizontálního značení a nátěru sloupů trakce tramvají v hrozivé černožluté kombinaci. Tato stezka bohužel po padesáti metrech končí u stavební ohrady zbytečného tunelu, prohlédli jsme si tedy z bastionu hradeb, co zbylo po této stavbě z vojenského hřbitova pod nimi. Nic, a stálo to dost peněz.

Následně jsme zdolali prudké stoupání na Strahov (já už pěšky) a dorazili do Břevnova. Zde jsme v Kopeckého ulici č. 35 našli za plotem jednoho našeho bratra, který dal před výletem s kamarády na kole přednost práci s vysokotlakou vodní myčkou, kterou se chystal zneškodnit řasnatý povlak na své ohavné betonové tzv. "zámkové" dlažbě. Ach jo.

Závěr: výlet byl prima, společnost vybraná a kdo dal přednost čištění betonových kostek, může jenom litovat, napravit to nelze.

Zapsal s radostí Tomáš Kocián.

Nazdar!