Zápis z výpravy do CHKO Broumovsko ve dnech 13. až 15. června 2014

Kamila Laštovičková a kol.

17. června 2014

Jako první jsme přijeli k penzionu my: Helena, Kamila a Aleš s Bonynkou, i když jsme asi čtyřicet minut popojížděli mezi Hradcem a Jaroměří. Ostatní na tom však nebyli lépe, např. Básník se nám ozval od Nové Paky s tím, že stojí v koloně také.

Po ubytování jsme se přesunuli do hotelu Orlík autem na večeři, protože každou chvíli pršelo. Na ceduli před hotelem psali, že zavírají již ve 20 hodin, ale když Hanka Alešovi volala, že jdou na večeři, tak zavírací dobu posunuli. V hotelu jsme se tedy sešli všichni: Helena, Kamila, Aleš, Tomáš s Ondráškem, Vláďa, Maruška, Marcela, Hanka, Jirka, Zuzka a Pavel.
Stavěla pyramidu
Stavěla pyramidu

Kamilka si hrála s pivními tácky, ze kterých stavěla pyramidu. Ondrášek se k ní s chutí přidal. Během večeře nás mnohé Básník poučil o etiketě, o tom, jak držet příbor při jídle. Také jsme doladili program na sobotu.

V sobotu ráno nás přivítal déšť, ale to přece skautům nemůže vadit. Kolem deváté hodiny jsme vyrazili vybaveni deštníky a pláštěnkami po červené značce směr Adršpach. Již před odchodem nám paní správcová říkala, že průchod Vlčí roklí je uzavřen, a při příchodu k pokladně se nám to potvrdilo. Navíc jsme se dověděli, že vstupenka do Adršpašských skal neplatí do Teplických skal, a tak jsme náš plán změnili.

Před vstupem jsme udělali tradiční skupinové foto již za pěkného počasí, pro jistotu několikrát, co kdyby se někdo špatně tvářil, nebo měl zavřené oči. Při prohlídce jsme viděli kromě krásných skal i pstruhy v potoce. Také jsme vzpomínali, kde byl točen film Třetí princ. U Velkého vodopádu Básník prosil o více vody, ale nepovedlo se. Při průchodu Myší dírou jsme zkoušeli, jak kdo má široká ramena, je to vidět na fotodokumentaci. Kamila s Ondrou šplhali po Krakonošově klavíru. Po cestě ze skal jsme zkontrolovali ozvěnu, což se nejlépe povedlo Zuzce.

Po prohlídce Adršpašských skal jsme se dohodli, že se pojedeme podívat na Broumovský klášter. Cestou k penzionu konečně Krakonoš vyslyšel Básníkovu prosbu o více vody, a tak jsme ještě trochu zmokli.

V Broumově jsme kupodivu nenašli žádnou hospodu na náměstí, ale za pomoci místních jsme hospůdku našli. Při čekání na prohlídku jsme si ještě dali kafe a pod markýzou jsme přečkali další déšť.

Tradiční skupinové foto
Tradiční skupinové foto
Viděli jsme krásné skály
Viděli jsme krásné skály
Průchod Myší dírou
Průchod Myší dírou
Ještě jsme si dali kafe
Ještě jsme si dali kafe

Klášter je sice v rekonstrukci, ale je krásný. Šokovala nás ale rekonstrukce knihovny, kde staré vzácné knihy byly přikryty méně, než doma zakrýváme své věci při malování.

Po návratu do pensionu jsme vyrazili na dřevo na večerní pečení buřtů. Protože nás bylo hodně, tak to netrvalo ani moc dlouho a už jsme zapalovali oheň. Básník sice poznamenal, že jsme nezapálili oheň ze všech světových stran, ale opékaným buřtům to vůbec nevadilo. Ondrášek celý večer pilně přikládal, a tak ohně bylo pořád dost. Spát jsme šli až po setmění.

V neděli jsme jeli do Ratibořic s tím, že Aleš s navigací všechny povede, ale to jsme ještě netušili, že ji neumí dobře číst, a tak jsme se podívali na hezky upravené neznámé vesničky. Po společné poradě, jak jet dál, jsme se nakonec do Ratibořic k zámku dostali, kde už na nás u kávy čekali Maruška a Vláďa.

Po procházce zámeckým parkem jsme se šli podívat na mlýn, kde seděl Pantáta, pak jsme došli ke Starému bělidlu,
Ohně bylo pořád dost
Ohně bylo pořád dost
Došli jsme ke Starému bělidlu
Došli jsme ke Starému bělidlu
U Viktorčina splavu
U Viktorčina splavu
kde Barunka prožívala své dětství. U Viktorčina splavu jsme čekali na opozdilce, Ondra, Kamila, Marcela a Helena si krátili čas házením kamenů přes řeku Úpu.

Od splavu jsme šli k autům a na radu Tomáše jsme odjeli na Barunčinu vyhlídku, kde jsme se chtěli naobědvat. Tam bychom však čekali asi hodinu, a tak jsme se rozloučili a každý jsme jeli na jídlo a domů samostatně.

Byl to hezký víkend, počasí se také vydařilo a Básníkovi patří dík za přípravu akce a už se těšíme na zářijovou výpravu do Lednice.

Epilog

Zuzana Stiborková

Hlásím náš dojezd s Pavlem JIŽ V NEDĚLI kolem 19. hodiny. Vzali jsme to přes Josefov, který jsme za krásného podvečerního sluníčka prošmejdili a atmosféru se pokusili chytit do foťáku. Pavel vzpomínal na vojnu v Terezíně, kde jsem za ním nikdy, nejprve těhotná s dvojčaty a jedním batoletem a později s kočárem pro dvojčata a jedním batoletem, nebyla.

V Josefově vládla poklidná nedělní atmosféra, všude voněly lípy a posekaná tráva, v dílně jednoho z dvorů někdo bušil pravidelně kladivem, někde vlálo prádlo na ulici, někde záclona v okně v patře. Zdálo se, že vedle sebe v pohodě existují opuštěná kasárna rozlohy fotbalových hříšť i původní tu a tam nově opravené domky v postranních ulicích, zrenovovaná radnice s policejní stanicí na náměstí i tělocvična v "Jízdecké ulici". Živáčků jsme viděli jen pár: malé hloučky zaujatě diskutujících u otevřené kapoty auta, rodiče s kočárkem a dětmi prchajícími na koloběžkách, dvě děti v parku u kostela a "dredaře" do půli těla na bobku se třemi psy...

V tom sluníčku to měl kostel s obrovskými zavřenými dveřmi pod kontrolou, večer bych možná tak optimistická nebyla, ale to už jsme nestihli ověřit.