Tradiční Adventní toulky OSaPů, tentokráte výhradně Prahou
dne 13. prosince 2015
  • Stalo se nedávno

Tradiční Adventní toulky Prahou jsme, tedy všichni mimo tramvají opozdilého br. Nováka, zahájili v sobotu 12. prosince 2015 v 13:30 hod na vánočně vyzdobených trzích Náměstí Míru. Tudíž netuším, co vedlo náčelníka OSaPáka Básníka, že vánočně laděný zápis svěřil mně, nevánočnímu pragmatiku;)

Při neúčasti neomluvených členů, s výjimkou HankyN a JirkyV, se nás sešlo dostatek k toulání se za suchého, chladného počasí. Seznam "tuláků" sepíšu až na konci, jestli tam došli:D

Italskou ulicí naše skupinka zdravého jádra vyráží k soše DR·FR·LAD·Riegera **nar. 10. prosince 1818 v Semilech, zemřel 3. března 1903 v Praze. Byl to český politik a spoluzakladatel Národní (Staročeské) strany. Během revolučního roku 1848 jako jeden z českých předáků a aktivní poslanec Říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži neúspěšně prosazoval liberální principy plánované rakouské ústavy a federalizaci monarchie. Do politiky se vrátil v roce 1860 jako hlavní spolupracovník Františka Palackého, kterého později vystřídal na pozici předsedy Staročeské strany. Od roku 1879 poslanec vídeňské Říšské rady a předseda parlamentního Českého klubu, později člen Panské sněmovny. Od konce 80. let 19. století jeho vliv slábl společně s oslabením pozic Staročeské strany v důsledku takzvaných punktací. Pomník byl odhalen roku 1913 a jeho tvůrcem je Josef Václav Myslbek.**

U sochy jsme vytvořili společnou fotografii, kterou fotograf pro jistotu fotil třikrát. Kterou nakonec uznal jako tu nejlepší, pozná pozorný pozorovatel velmi jednoduše – moje levá ruka prsty ukazuje číslici;).

Součástí sochy je štít s textem "nedejme se". Ten je ze země ovšem čitelný pouze částečně "... me se". Takže já vagabund jsem se jal šlapat politikovi na podstavec za účelem zjištění oné zakryté části textu "nedej...".

Jeho, tedy DrFrLad., **Riegerovy sady vznikly roku 1902 spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracinka, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Park o rozloze asi 11 hektarů zde založil roku 1904 zahradní ředitel Leopold Batěk. Během 2. světové války byl park přejmenován na Smetanovy sady. V parku bývala restaurace, ta však byla v 90. letech 20. století přeměněna na administrativní budovu. Kromě toho bývala v provozu rozhledna přezdívaná Mlékárna; ta byla zrekonstruována a v současné době v ní funguje kavárna. Z ní i z parku se otevírá rozhled na Pražský hrad a Malou Stranu.** Výhled byl vskutku impozantní – každý, kdo měl něco na focení, tak fotil. Já to ihned poslal na FaceBook, ať ostatní závidí. Fotografové z vyššího levelu lákali, čekali a vzývali lepší světlo sluníčka, takže jsme jim trošku poodešli na kopec.

V Kubelíkově ulici procházíme kolem **budovy mezinárodní telefonní a telegrafní ústředny, která byla postavena v letech 1922 – 1925. Stavba vznikla pod dohledem významného českého architekta dvacátého století Bohumíra Kozáka, mezi jehož nejvýznamnější stavby patří například budova Thomayerovy nemocnice v Praze Krči. O výzdobu průčelí ústředny se zasloužil Ladislav Kofránek, který v roce 1926 vytvořil čtyři plastické sochy. Dominantou celé stavby jsou však dvě mohutné sloupové věže, které se důstojně tyčí nad okolními domy.** Jen Ty současné moderní paraboly na dobových sloupech mně tam vůůůbec neseděly:-(

Ta však byla pouze předznamenáním mnohem větší technické stavby – **žižkovského vysílače, jenž je jednou z pražských dominant a současně nejvyšší stavbou ve městě (216 m). Obsahuje tedy i nejvyšší stabilní bod ve městě – kótu 474 m n. m. Byla postavena v letech 1985 až 1992 podle návrhu architekta Václava Aulického a statiků Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Základová železobetonová deska, o průměru 30 m a tloušťce 4 m, se nalézá v hloubce 15 m pod původním povrchem. Svislá konstrukce se skládá ze tří válcových ocelových tubusů, z nichž dva vedlejší (s nouzovým schodištěm a služebním výtahem) mají průměr 4,8 m a dosahují společně výšky 134 metrů. Hlavní tubus (se dvěma rychlovýtahy) má průměr 6,4 m a přechází do anténního nástavce sahajícího do výšky 216 metrů. Tubusy jsou tvořeny soustřednými ocelovými rourami, jejichž meziprostor tloušťky cca 30 cm je vylit betonem. Na tubusy jsou zavěšeny tři kabiny s trojramenným půdorysem: ve výšce 66 metrů je panoramatická restaurace, ve výšce 93 metrů vyhlídková kabina s dohledností až 100 km a nejvýše je umístěna kabina s vysílací technikou. Při rekonstrukci v letech 2011–2012 vzniklo přímo nad restaurací luxusní hotelové apartmá, změny se dotkly i Mahlerových sadů v blízkém okolí věže.**

Vysílač byl postaven na bývalé ploše **Židovského hřbitova v Praze – Žižkově zvaného též Starý židovský hřbitov na Olšanech, který zaujímá plochu 7 515 m². Hřbitov byl založen v roce 1680 jako morové pohřebiště pražské židovské obce. Během 10 měsíců trvající epidemie zde bylo pohřbeno asi 3000 mrtvých z pražského ghetta. Další pohřby se zde konaly v době morové epidemie v letech 1713–1714, během válečných událostí v letech 1742–1743 a při vypovězení Židů z Prahy v letech 1747–1750. Když císař Josef II. v roce 1787 zakázal "z hygienických důvodů pohřbívání na starých hřbitovech uvnitř městských center", stalo se zdejší pohřebiště ústředním pražským židovským hřbitovem. Vzhledem k této skutečnosti bylo třeba zdejší areál rozšířit. K prvnímu rozšíření došlo již v roce 1787, kdy přestal být používán Starý židovský hřbitov v Praze – Josefově, k dalšímu rozšíření došlo roku 1855. Během své aktivní existence se tak hřbitov z původních 427 m² rozrostl téměř na pětinásobek, čímž dvojnásobně překonal rozlohu starého josefovského hřbitova. V roce 1884, kdy zde žižkovská obec zakázala další pohřbívání, tak jeho rozloha činila něco mezi 21 601 až 28 000 m². Z technických důvodů bylo však pohřbívání na hřbitově ukončeno až koncem června 1890, kdy došlo ke zprovoznění Nového židovského hřbitova na Olšanech. Celkem zde bylo pohřbeno 37 800 osob. Po druhé světové válce hřbitov přestal být udržován a začal chátrat a postupně zarůstat. V roce 1960 byla zbořena velká část obvodové zdi hřbitova, náhrobky povaleny a zavezeny zeminou a asi tři čtvrtiny hřbitova přeměněny na veřejný park – Mahlerovy sady. Zachována zůstala jen nejstarší část hřbitova s nejcennějšími náhrobky. Po roce 1999 prošel zdejší areál rekonstrukcí a hřbitov byl koncem roku 2001 zpřístupněn veřejnosti. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky.**

Další zastávkou v toulání byl starý Olšanský hřbitov s **kostelem sv. Rocha, který je nejstarším žižkovským kostelem. Bezprostředním podnětem k založení hřbitova a následné výstavbě kostela byla morová epidemie, která vypukla v Praze počátkem roku 1680. K pochovávání zemřelých měla jednotlivá pražská města zřídit pohřebiště za městskými hradbami. Tak vznikly na Olšanech tři morové hřbitovy – staroměstský, novoměstský a židovský. Z rozhodnutí magistrátu Starého Města byla u nově založeného pohřebiště postavena roku 1682 také morová kaple, pravděpodobně podle plánů Jeana-Baptisty Matheye. Kostel sv. Rocha nadále plnil funkci hřbitovního kostela, a to i poté, co se na Olšanských hřbitovech začalo řádně pohřbívat, mimo morové oběti. Při výstavbě komunikací v minulém století byla zbořena část hřbitovní zdi, za níž kostel sv. Rocha stával, a tak dnes stojí tento kostel (lidově pro svůj tvar nesprávně nazýván také rotunda) volně uprostřed zeleně.**

Moje prvotní zdržení Básník zdatně vyrovnává svým fotografováním. Ale my víme, že jeho fotky zato budou stát. Proto mu ani moc daleko neutíkáme. Ono nám to do toho kopce tak nějak taky vlastně nejde! **Parukářka je součástí Vrchu sv. Kříže, na kterém v minulosti prý bývalo popraviště, a tak se mu také říká Šibeničák. Vrch má nadmořskou výšku 276 m. Název Parukářka pochází z roku 1804 podle profese tehdejšího majitele parukáře a název Vrch sv. Kříže dostal podle dřevěného kříže, který stál na vrcholu od roku 1822. Parukářka bývala v minulosti viničnou a zemědělskou usedlostí. Tyto vinice dal již ve čtrnáctém století založit císař Karel IV. Do roku 1804 nesla tato oblast název Hejtmanovská. V devatenáctém století se usedlost stala majetkem známého pražského parukáře Jana Hrabánka, čímž získala oblast název Parukářka. V roce 1825 zde francouzští podnikatelé Sellier a Bellot zavedli výrobu střelných zápalek. Vyráběly se zde zápalky pro lovecké náboje, a po nějaké době také zápalky pro náboje vojenské. Od roku 1827 vyráběla továrna Kapslovna zapalovadla z bílého střelného prachu. V roce 1835 se továrna přestěhovala do Vlašimi, protože se v okolí parku začaly stavět domy. Poslední zbytky továrních zdí se zachovaly nedaleko cesty vedoucí na vrchol kopce. V podzemí kopce se nachází protiatomový bunkr Bezovka, nazývaný také Parukářka. Komplex byl vybudován v letech 1950–1955 a počítal s ukrytím přibližně 2 500 osob. Do krytu vede pětice přístupových chodeb a dvě odvětrávací věže, použitelné též jako nouzový východ. Komplex je vybaven vlastním zdrojem elektřiny, vody a vzduchotechnikou. Dodnes je část krytu neustále připravena k použití a počítá s kapacitou přibližně 1 500 osob. Desetina prostor je pronajata a slouží jako hudební klub, lezecká stěna a muzeum. Někteří důvěřivci a odvážlivci si došli sáhnout na Menhir v Praze, který byl vyroben podle návrhu slovinského sochaře Pogačníka ze slivenského mramoru. Údajně má tento léčivý menhir předávat energii.** Jelikož je umístěn mimo cestičky, kde rádi pejskaři venčí své mazlíky, tak hrozí reálné nebezpečí, že si lze odnésti i jinou než nehmotnou energii. Věřte mi, že jsem na ten šutr nesahal, ale i přesto jsem si na botě odnesl část energie!!!

Cestou jsme několikrát a různě prodiskutovávali různé či hrůzné stavby. Ale projekt "krychlí s černými vodorovnými předěly" před Basilejským náměstím od nás dostal pořádnou kritiku. **Basilejské náměstí získalo svůj název v roce 1932, a právě v tomto roce se náměstí zformovalo do podoby, jak jej známe dnes. Název byl odvozen, stejně jako ostatní žižkovská pojmenování, z období husitské revoluce.

Původně zamýšlená cílová restaurace Hodovna měla v sobotu z technických důvodů zavřeno. Organizátoři operativně zajistili novou hospůdku U Kozla, kde zamluvili nekuřácký salónek. Tam jsme u různých druhů piv a jídla spokojeně vstřebávali zážitky.

Vrchní, který tedy nebyl divný, nám nabídl i pivo "13° nefiltrovaný kvasnicový Kozel, ten co mají málokde". S konzumenty u stolu jsme se shodli, že byl lepší než Pilsner kvasnicový.

Letošní Adventní toulky OSaP, tentokráte výhradně Prahou, dokončili všichni, kdo odstartovali.

Jmenovitě:

  • organizátoři Helena a Aleš,
  • bez dcery Marcela – Maud,
  • bez Bártíka Líba – Sáček,
  • spolu Zuzka a Pavel,
  • náčelnictvo Maruška a Vladimír – Básník,
  • vagabund Jirka alias DrS.

Ale stejně – nejdůležitější bylo tam BÝT:-)

Pro zvídavce až hnidopichy, text označený **je převzatá citace od vzorně připravených organizátorů**.