UNESCO – Holašovice
dne 24. dubna 2017
  • Stalo se nedávno

Druhá polovina dubna letošního roku se, co do počasí, nevydařila. Teploty se vracely do zimních hodnot, ale junácká srdce (i srdce přátel:-)) hořela nedočkavostí vyrazit na další poznávací výlet za památkami UNESCO.

Zuzka S. opět nezklamala pečlivou přípravou. Byť akce jednodenní, program byl bohatý. A to jsme ještě přišli o třešinku na dortu, kterou měla být oslava výročí svatby Lindy a Zdeňka.

Ráno 22. dubna 2017 úderem desáté hodiny se sešlo 8 dobrodruhů před branou jihočeského zámečku Kratochvíle. Nebyli jsme tam sami, jak dokládá foto Básníkovo. V blízkém okolí se pořádal parforsní hon, a tak jsme i my byli (nechtěně) při vstupu uvítáni fanfárami:-)

Následovala prohlídka zámečku, který je zásluhou velkorysosti a bohatství předního českého velmože Viléma z Rožmberka klenotem stavitelského a dekoračního umění doby renesance. Po obhlídce zámeckého areálu s pečlivě upravenou zahradou jsme absolvovali i prohlídku samotné vily. Obdivovali jsme nádherné stropní štuky, lovecké výjevy s exotickou zvěří, zbraně i dobový inventář (i když nepůvodní).

Uvnitř ale byla děsná zima a tak jsme se šli ohřát ven do cca 7 °C, kde mi ledový vichr definitivně zničil deštník. Na oběd ještě brzy, jediná restaurace poblíž byla stejně plně obsazená (možná účastníky honu), tak jsme popojeli vstříc zlatému hřebu dnešního putování – do malebné vesnice Holašovice, která je od roku 1998 zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Nejprve jsme chtěli načerpat síly v jedné ze dvou místních hospod, leč ouha: jedna soukromá hospoda měla zavřeno, druhá – obecní, ač měla venku vystavený panel s nabídkou jídel a z komína se kouřilo, dveře měla pevně zamčené a nikdo zevnitř nereagoval ani na zvonění, bouchání, či dokonce telefonování. Za chvíli jsme pochopili proč. Přijel německý autobus, osazenstvo se nahrnulo dovnitř, mezitím personál stačil vytřídit a vyhodit tři turistky, které k nim nepatřily, jen šly okolo a chtěly se v hospodě posilnit. Bylo nám jasné, že ani my nepochodíme. Takže Holašovice začaly ztrácet body.

Nicméně jsme se rozhodli dát jim ještě šanci (vesnici, ne hospodě). Po nezbytné fotodokumentaci jsme vyslechli zajímavý Zuzčin výklad o historii vesnice a šli obkroužit náves zvící dvou fotbalových hřišť, kterou lemuje 23 selských usedlostí. Jednotlivé statky vystavují do návsi nádherně malovaná průčelí obytných stavení a sýpek, před většinou z nich jsou funkční dřevěné studny, prostě krásná ukázka selského baroka. Bedlivé oko přítomného architekta sice zaregistrovalo občasnou stavební nepřístojnost, naštěstí skrytou uvnitř statků nebo ve vedlejší uličce, ale celkový dojem byl velice příznivý.

Kousek za vesnicí mají Holašovice další, tentokrát novodobou "pamětihodnost". Rodinná firma vybudovala na rozlehlé louce místní Stonehenge. I když nepříznivé počasí přetrvávalo a široko daleko jsme byli jedinými zvědavými turisty, neunikli jsme bedlivému oku paní majitelky, která se za námi vzápětí přiřítila na kole, aby stihla vybrat patřičné vstupné.

Poté jsme byli poučeni, že právě na této jejich louce se vyskytuje řada míst s velkým energetickým nábojem či dokonce duchovních míst s přítomností astrálních bytostí. To už mi rozum nebral. Nebyla jsem sama, kdo zde pociťoval jen přítomnost nedalekého vepřína, ale Básník podlehl kouzlu výmluvnosti paní majitelky a nechal se od ní doprovodit pod dolmen. Co se tam dělo, nevím, jen Básník od té chvíle zjihle prohlašoval úlevu od všech neduhů a vstřícně se stavěl ke všem protivenstvím, která nás ještě čekala.

Poctivě jsme obešli všechna kamenná uskupení na louce, postáli na předepsaných místech, abychom nechali do sebe proudit léčivou energii, ale kručení v našich žaludcích jsme nezahnali.

A nastala smutná kapitolka dnešního příběhu, protože jsme dlouho nemohli najít v přilehlých vesnicích funkční hospodu. A to jsme málem dojeli až do Budějic. Buď měli zavřeno, nebo uzavřenou společnost, nebo v těch několika málo otevřených narváno až po střechu. Naštěstí si Zuzka J. vzpomněla na Novou hospodu, osamělé stavení na jedné křižovatce silnic směrem na Písek. I tam bylo plno, takže jsme museli chvíli čekat na druhý volný stůl, ale uvnitř hřála velká kachlová kamna, personál příjemný a dobré bašty jsme se taky – sice po delší době – dočkali.

Plná břicha a teploučko v lokále utlumily naše smysly a chuť do dalších aktivit, takže, když jsme opět vyšli ven a zahleděli se do šedivé deky, která padla na okolí, a ze které silně mrholilo, usoudili jsme, že to v tomto pozdním odpoledni ukončíme.

Jednotlivé posádky tří aut se vydaly na sólo návratové trasy domů. Čechovi se Zuzkou J. dojeli domů evidentně první, Stiborkovi se cestou stavili v Písku a prošli se ještě po historickém centru, a Kymličkovi + já jsme cestou usoudili (když přestalo pršet), že nakoukneme na nedaleký Zvíkov. Opět jsme tam byli sami, prošli jsme všechna hradní nádvoří, obdivovali trávníky plné divokých petrklíčů, těšili se z ptačího zpěvu a kochali vyhlídkami na soutok Otavy a Vltavy. Prostě báječná tečka za dnešním dnem.

Tak jsme zase poznali další zajímavá místa a mapa republiky získá další puntík. I přes nepřízeň počasí a menší počet účastníků to byl vydařený zájezd. Zuzko, díky!