Česká Nej 2018
dne 24. dubna 2018
  • Stalo se nedávno

Ještě před měsícem jsme se na výpravě do Únětic místy brodili sněhem a dnes (pozn. red.: 21. 4. 2018) vyrážíme v kraťasech s opalovacími krémy v batozích. Počasí je poslední roky opravdu bláznivé. Ale kdo by si stěžoval – výprava za Českými Nej 2018 může začít. Tentokrát je naším cílem NEJvětší barokní areál v ČR – Kuks.

Bohužel je areál trochu z ruky a leží stranou hlavních tras hromadné dopravy. Věrni odkazu dnes nepřítomného agenta ČD to ale nevzdáváme a v brzkou sobotní hodinu se scházíme v rychlíku Metuje a plazíme se směr Jaroměř. My, to znamená organizátorka Marcela, Helena s Alešem, statečná Matylda, drsný Jirka a Hanka s Honzou. Cestou se naše výprava ještě rozmnoží, ale to je zatím překvapení.

Trapná rychlost vlaku nám neumožnila zhlédnout z Jaroměře vůbec nic, neb ze zpožděného vlaku pádíme do autobusu přistaveného před nádražím a ten nás konečně po skoro 2,5h cestování doveze na okraj vesnice Kuks.

Slunce začíná pěkně hřát a my scházíme mezi prvními zajímavými chalupami – prý původními domky řemeslníků a zaměstnanců lázeňského komplexu – kolem dnes už bohužel nefunkčního hostince U Zlatého Slunce k naštěstí funkčnímu bistru. To nás vcucne, neb mají vše – od Míši, přes koláče, chleba se škvarkovou po vepřové koleno. A k tomu Krakonošovu 11.

Slunce pálí a areál Hospitalu na druhém břehu Labe se ze zahrádky bistra tak pěkně pozoruje... Jenže ještě nás toho čeká moc. Jsme stále na levém břehu Labe, kde toho z kdysi obrovského lázeňského komplexu vybudovaného na úplném začátku 18. století hrabětem Sporckem moc nezbylo. Po kaskádovitém schodišti, kde prý dodnes během vinobraní teče víno proudem, scházíme k několika dochovaným domům pro lázeňské hosty u Labe.

Tam nás zaujme cedule mířící k Muzeu historických vozidel. A tam musíme odbočit, to je jasné. Tři místnůstky narvané starými šicími stroji, fotoaparáty, motorkami a jejich součástkami. A k tomu dva nadšení průvodci, kteří nám podali stručný, zajímavý a vtipný výklad. Tak to má být.

Někde v těchto místech nás zastihl telefonát bratra Básníka – už je nahoře v hospodě u Hospitalu! Považte – my se sem vypravili tramvají, metrem, vlakem, autobusem ... ale Básníkovi to bylo málo. Bratr dobrodruh přiletěl balónem! No, pravda, ne až úplně do Kuksu, ale rozhodně se jím dnes proletěl. Takže honem zpátky k mostu přes Labe a do kopce vyslechnout si zážitky.

Ještě před tím nás ovšem Marcela upoutala popisem všech Braunových soch Ctností a Neřestí, které zdobí podestu Hospitalu, a které ho asi nejvíce proslavily. Po oči vypalujícím prozkoumání skulptur (kdo vymyslel, že sochy hledí na sever, takže chceš-li jim pohlédnout do tváře, musíš mhouřit oči do slunce?) si jdeme koupit lístky na prohlídku. Čas do jejího začátku trávíme v bylinkové zahradě.

Někteří zkoumají, co se tu stále pěstuje, jiní odpočívají a někteří z toho pak musí hledat boty. Už je tu i nasycený vzduchoplavec, a tak zamíříme ze slunce do chladu historického domova důchodců a špitálu.

Hodinová prohlídka je zajímavá, průvodce vtipný. I když pomalé přecházení a neustálé střídání teplot uvnitř a venku nás pomalu vysiluje. Viděli jsme obrazy tance se smrtí, originály Braunových soch i původní lékárnu. Pěkné, ale už by to chtělo sednout si a poobědvat. Naštěstí je tu Hospoda Na Sýpce hned vedle areálu. Bašta to byla.

Čas pádí a my stále ještě neviděli vše. Po obědě vyrážíme na západ od Hospitalu do přilehlých lesů, luk a strání. Tam se ukrývají pískovcové reliéfy, které Matyáš Bernard Braun se svými žáky vytesal ve skalách poblíž lázeňského komplexu pro zábavu panstva a hostů. Je to jen pár kilometrů, ale teplíčko a kopce nás trochu brzdí.

K dosti poničeným sochám ale dorazíme včas. Opět vyslechneme spousty informací. Někteří znovu odpočívají, jiní předčasně opouštějí kvetoucími břízami zamořené území. V každém případě se za chvíli všichni sejdeme na vlakové zastávce Žíreč, kde naše dnešní výprava víceméně končí.

Cestou lokálkou do Jaroměře mineme znovu Kuks, kde vystoupí Básník. Asi jde stopnout zase nějaký balón. Zbytek zdárně přestoupí na starou známou Metuji a se stejným zpožděním uondán dorazí do Prahy. Délka cestování byla trochu úmorná, ale program výletu, krásy baroka, dokonalost počasí a příjemnost společnosti to jako vždy bohatou měrou přebily.

Takže kam příště?