Bude to tentokrát podivný, ale skutečný příběh.

Vše začalo v listopadu pozvánkou z dílny H+A.K., ale vlastní děj se odehrál až v období adventu. Pokyny byly stručné, jasné a lákavé, ale někteří jedinci přesto ojedinělou příležitost nevyužili.

Sejít jsme se měli v sobotu 8. prosince 2018 po obědě před pražským KÚ, ale nedisciplinovaná dvojice V+M.Č. přijela rovnou do Čimic k výchozímu bodu pěší trasy. Organizátoři nás nejprve seznámili s nezbytným místopisem a historií Čimic u sousoší "Dvojice dívek", ale sousoší samotné velkou pozornost nevzbudilo. Čimice (Tschimitz) jsou původně starobylou vesnicí ze 14. století, ale činorodí obyvatelé v minulých desetiletích historické jádro obce takřka do mrtě zlikvidovali.

Další naplánovanou zastávkou spojenou s hromadným fotografováním byla klasicistní kaplička z 18. století, ale z té se dochovala pouze horní část zvoničky. Poté jsme se přemístili ke zdánlivé nástěnce, ale po přiblížení se z ní vyklubal hmyzí hotel.

Už svižnějším tempem jsme měli pokračovat z mírného kopce podél Čimického potoka, ale z něj zbylo v důsledku letošního počasí jen vyschlé koryto. Zanedlouho jsme se ocitli u Kozoprtského rybníka, ale žádnou kozu, prť ani prt jsme nepotkali. Místy blátivá polňačka nás odtud zavedla do souběžného údolí Drahaňského potoka, ale zde celý příběh překvapivě končí.

Hlavní jednotka totiž nečekaným úhybným manévrem vpravo dolů zmizela v bujném porostu, ale naši chrabrou dvojici to nijak nezaskočilo. Rozvážnou chůzí jsme se vrátili skrze proslavený blázinec zpět k automobilu zaparkovanému nedaleko sousoší "Dvojice dívek", ale cestou jsme ještě stihli navštívit bizarní hřbitov Bobíků, Haryků, Žeryků a jiných domácích oblíbenců.

Zbylí předvánoční tuláci zakončili svou pouť údajně v bohnické restauraci Zahrádka, ale na zahrádce si příliš neposeděli. Dle pořízené fotografie se k nim připojil bratr Ji alias DrS, ale těžko říci, zda i se slibovanými přáteli R&K.

Závěrem: zápis měla napsat jedna z příslušnic hlavní jednotky, ale nakonec jsem se do něj musel pustit sám. Možná se někomu nebude líbit, ale prosím nekamenujte mě!

—————

Ta, co by za zpoždění kamenována být měla, k tomu dodává
Zuzana Stiborková

Hlavní jednotka bujným porostem Drahaňského údolí sešla po modré značce k Vltavě, která ovšem v pošmourném odpoledni k vodním radovánkám rozhodně nelákala. Navíc značka na jednom z domů až kousek nad Hančinou hlavou ukazovala výšku hladiny při povodni v roce 2002 a připomínka to ani po letech rozhodně nebyla příjemná.

Raději jsme se kolem bývalé továrny na dynamit pustili zase do stoupání Bohnickým údolím. Vlevo trčel svah nahoru rádoby zajištěný poničenými zídkami a popadanými kmeny, vpravo svah dolů směřující do zářezu údolí nabízel nelákavou alternativu. Nad hlavami se nám kymácely koruny vzrostlých stromů a podivně to skřípalo a praskalo.

Vyhlídka k Vltavě nám náladu opět trochu pozvedla, ale hřbitovní prostor bez hrobů a přeplněný hřbitov domácích mazlíčků kousek naproti zase přinesly melancholii, takže jsme nakonec vděčni a plni očekávání z prosincového šera vstoupili do světla restaurace Zahrádka.

Zde naši společnost obohatil svou přítomností Ji alias DrS. Škoda, že někteří se museli odpojit dříve a jiní nemohli kvůli výronu kotníku dorazit vůbec. Nakonec ale příjemně naladěný personál, útulné prostředí a výborné jídlo posunulo adventní náladu tím správným směrem, takže jsme se k domovům odebrali v optimistickém očekávání věcí vánočních.

Aleši, Heleno, děkujeme! Procházku (třeba privátně) by určitě stálo zato zopakovat v čase zeleně a dnů dlouhých.

Ti, kteří příležitost k lehkému pohybu v adventním čase využili, byli: Aleš + Helena, Vláďa + Maruška, Marcela, Hanka, Vladek a Zuzana Stib., do restaurace pak dorazil Ji alias DrS.