České hory 2019 aneb ze zážitků člena družstva B
Před lety jsem podobný zápis začínal parafrází klasika: "Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným." Letos bych onu větu mohl zdánlivě zopakovat, ale z opačného důvodu. Střední Evropa na mnoha místech vyhlašuje kalamitní stav neustálého sněžení a z ČHMÚ přichází jedna výstraha za druhou. Je však sníh v Čechách začátkem ledna něco nepatřičného? A jsou tři centimetry sněhu v Praze nebo jeden metr v Krušných horách opravdu důvodem ke kalamitě? Zdá se, že současný svět nenávratně ztratil rozum.
Zimní nízkohorská výprava OSaP byla tentokrát nasměrována do šumavských Prášil. Cesta tam osobními automobily v pátek 11. ledna 2019 nabídla řidičům zážitek jezdců Rallye Šumava v dobách její největší slávy, kdy se ještě odehrávala na řádně zasněžených silnicích.
Naše posádka dorazila do cíle jako druhá v pořadí po šesté hodině večerní a zanedlouho přibyl i zbytek výpravy – tedy kromě zaneprázdněných zaměstnanců Novy. V útulném hostinci penzionu U Michala jsme si k večeři objednali rozličné pokrmy, které místní kuchař připravil opravdu mistrovsky. Rovněž pivo několika druhů si zasloužilo pochvalu.
Po večeři jsme se na druhý den rozdělili do 3 družstev: pěší (družstvo P), běžkaři (družstvo B) a sjezdaři (družstvo S). Pak pokračovala klasická rozprava. Jejím nesporným vrcholem byl názorový střet levicových liberálů z řad mladší generace s pravicově konzervativním křídlem starších v duchu Obecné porady o nápravě věcí lidských.
Ráno u vydatné snídaně jsme s potěšením zjistili, že se v nočních hodinách podařilo překonat nástrahy zimních šumavských silnic i Zuzaně s Jírou. Byli jsme kompletní a nic nebránilo dalšímu dění.
Před rozchodem k dennímu zaměstnání jsme provedli nepříliš vydařený pokus zdokumentovat účastníky výpravy na skupinové fotografii před penzionem. Z důvodu nepřízně počasí, nešikovnosti fotografa a úspěšné snahy jednoho nezbedy skrýt svou identitu je foto předurčené na digitální smetiště.
Od tohoto místa zápisu bude několik následujících řádek pouze zúženým pohledem na zbytek dne, jak ho prožilo družstvo B. Družstvo P se totiž vydalo samostatně směrem k zavátému úbočí Ždánidel a družstvo S se rozhodlo využít vymožeností civilizace a vyzkoušet své lyžařské umění s podporou elektrifikované lanové dráhy na Pancíři, případně Großer Arberu.
Záměrem družstva B pod vedením zkušené amatérské závodnice Hanky bylo uběhnout, ujet, uklouzat, ujít nebo jen ušourat zhruba 30kilometrový okruh přes Frantův most, Zlatý stoleček, bývalou Starou Hůrku, Novou Hůrku a Skelnou zpět do Prášil. Ne pro všechny z nás, a nejen z technických a povětrnostních důvodů, to byl, jak se po několika stech metrech ukázalo, splnitelný cíl. Padl dokonce návrh nechat slabší jedince zemřít hrdinskou smrtí a poté je zkonzumovat po vzoru některých polárních výprav. Nakonec velitelka, zřejmě inspirována EU, rozhodla o změně družstva na vícerychlostní a rozdělila ho do dvou skupin Ba a Bb, jež pokračovaly samostatně.
Skupina Ba splnila úkol celý, přičemž přes hodinu marně čekala v upadající restauraci penzionu Pod Hůreckým vrchem na setkání s družstvem P. Její hvězdou se stala hostující členka OSaP Jitka, která v nepřejícím počasí s blížícím se cílem dokázala stále stupňovat své drtivé tempo. Omluvou pro zbývající členy skupiny budiž nezanedbatelný věkový rozdíl a zdravotní indispozice.
Skupině Bb se podařilo záhy vyřešit technické obtíže a absolvovat zhruba polovinu plánované trasy do Nové Hůrky. Odtud se pokusili vrátit do Prášil s využitím veřejné dopravy. Autobus však zapadl (údajně do závěje, i když svědecky lze dokázat, že v inkriminované době pokojně odpočíval i s řidičem v jednom z prášilských zákoutí) a nepřijel. Záchranu před přenocováním ve sněhovém záhrabu této dvojici poskytl s nasazením vlastního automobilu Honza S. (taktéž hostující člen OSaP).
Večer jsme se znovu sešli v hostinci i s příslušníky ostatních družstev. Družstvo P svádělo celý den marný boj se sněhovým přívalem. Vytrpělo si mimo jiné nezasloužené příkoří od strážkyně NP, která jeho členky vykázala z upravené běžkařské stopy. Namísto zamýšleného přechodu přes Starou Hůrku do Hůrky nové tak celý den improvizovaně bloudilo v okolí Prášil. Družstvo S strávilo dle očekávání několik hodin na sjezdovkách Großer Arberu, neb pod Pancířem místní vyřešili problematický úklid parkoviště od napadaného sněhu jeho uzavřením.
Dobrých skutků bylo toho dne vykonáno hned několik. Tím spíše nastává chvíle, kdy musím přiznat své neomluvitelné morální selhání. V nezměrné pýše, že jsem dokázal v krutých meteorologických podmínkách po vážné operaci a čtyřech měsících fyzické nečinnosti překonat na lyžích 30 km, jsem po návratu navrhl sám sebe na vyznamenání. Tajně jsem přitom doufal, že by si mě mohl povšimnout i prezident Zeman. Současně jsem si za odměnu dopřál opulentní večeři v podobě zauzených kachních prsíček s červeným zelím a šťouchanými bramborami. Trest následoval zanedlouho. V ranních hodinách druhého dne jsem za velmi nepříjemných pocitů kachnu postupně vyloučil v tekutém stavu.
Ovšem nedělní program, jak ho předestřela vedoucí zájezdu, bylo nezbytné splnit navzdory mému handicapu. Opět sloučená družstva měla nejprve navštívit kostel sv. Vintíře v Dobré Vodě proslavený svým skleněným oltářem, dále se dotknout vstupní brány státního hradu Velhartice a konečně, prohlédnout si historické jádro Klatov s gastronomickým vyvrcholením v některé z místních restaurací.
Zprvu jsem zvažoval, zda se mohu ve svém zuboženém stavu takto náročného programu zúčastnit. Ale včas jsem si vzpomněl na hrdinu z mládí, Pavku Korčagina, který se dokázal vypořádat s daleko svízelnějšími situacemi a vždy statečně vydržel. Nebylo o čem pochybovat. V plném počtu jsme vyrazili směrem Dobrá Voda.
Oltář v Dobré Vodě byl vskutku monumentální, nicméně chyběly zde kýmsi původně slibované skleněné varhany. Osobně jsem využil krátký pobyt v Dobré Vodě zejména k poslednímu pokusu o zlepšení mého zdravotního stavu. Bohužel, doušek léčivé vody ze St. Guntherquelle vyšel naprázdno, stejně jako ranní koňská dávka Endiaronu naordinovaná zdravotnicí výpravy v. v.
S vypětím všech sil jsem se ještě přesunul společně s ostatními do Velhartic k bráně hradu. Potom se naše dvoučlenná posádka od zbytku výpravy oddělila a zamířila rychlou jízdou k domovu. O nedělním finále v Klatovech tedy nevím ani zbla. Zbytek dne jsem strávil na lůžku v dosahu WC a horečnatých mrákotách, které překročily 39° C. Tento zápis dokládá, že jsem, stejně jako Pavka, vydržel.
Pozn. autora: Označení družstev písmeny slouží výhradně ke snazší orientaci v textu a nemá žádný další význam.