Technické památky 2019

Pokyn ke startu výpravy za Technickými památkami 2019 zněl jasně – sraz v Nové Bystřici v již před několika lety vyzkoušeném hotelu Fogl na náměstí. A tak jsme v pátek 14. 6. 2019, navzdory vedru a dopravním zácpám, provedli přesun směr jih (někteří východ) do České Kanady.

V hotelu ani noha, ale nebylo moc složité zjistit místo srazu č. 2. V nedaleké příjemné restauraci "Ubrousku, prostři se" se postupně shromáždili: organizátoři Ivona s Lubošem, a dále Helena s Alešem, Maruška s Vláďou, 3 Nováčkovi a Drsňák. Večeře, pár piv z místního pivovaru a první noc vášní může začít.

Někdo hartusil na hlasité spoluspáče či sousedy, někdo jen propotil lůžkoviny, ale útrapy noci byly překonány a všichni jsme se po snídani sešli na parkovišti a těšili se na první nabitý den.

Velkou radost nám hned v úvodu způsobila technika. Básník se chtěl vytáhnout (ale hlavně být připraven na v němčině vedenou plánovanou prohlídku hradu) a nainstaloval si do mobilního telefonu hlasového překladatele. Hned na parkovišti před námi natěšeně otestoval aplikaci hlasitým zadáním překladu věty: "Wie heist du, meine Junge?", tedy: "Jak se jmenuješ, můj chlapče?". Empatický software odhadl zřejmě mírně pesimistickou náladu majitele telefonu a tak libým ženským hlasem konejšil překladem: "Věřím, že brzy nezemřeš." Což nás všechny velmi potěšilo.

Luboš zavelel: "Do vozů!" a vyrazili jsme na jih do Rakous. Zastávka první, hrad s dlouhatanánským jménem Heidenreichstein (např. http://www.ceskycestovatel.cz/heidenreichstein/). Helena nás informovala, že se jedná o "kámen bohatých pohanů", což nás naplnilo velkým očekáváním (vůbec nevadí, že Heidenreich se jmenoval první majitel ve 12. století). A to se splnilo, alespoň co do bohatství historií ve švech praskající kulturní památky.

Hrad je opravdu impozantní a díky tomu, že v minulosti odolal všem pokusům o dobytí, také vybavením velmi zachovalý. To jsme mohli posoudit během originálně vedené prohlídky hradu. Tlumočnickou aplikaci nahradila Marcela, která od průvodkyně dostala papír s popisem interiérů v češtině. Pak jsme procházeli jednotlivými místnostmi mezi několik set let starým nábytkem (včetně původního prachu a červotočů), vždy se posunky a jednoduchou němčinou sesynchronizovali s paní průvodkyní a papírem a obdivovali vychytávky v podobě skládacích židlí či tajných chodeb.

Po návštěvě hradu následoval přesun do cíle č. 2 – městečka Gmünd, konkrétně na nádraží, kde na nás na úzkých kolejích čekala parní lokomotiva se starými vagóny (např. https://www.waldviertelbahn.at/cs/index). Když jsme se vynadívali, vyfotografovali, umazali od sazí a zamávali svatebčanům deroucím se do minivláčku, naložili jsme batohy na záda a houstnoucím parnem se přesunuli k nedalekému rybníku.

Tam jsme na okraji kempu u tenisových kurtů rozbalili sváči a trochu si ve stínu bříz oddechli. Přitom jsme obdivovali trpělivost českého tatínka, se kterou se snažil rozpohybovat svého zcela otráveného českého (zřejmě českého, chlapec žádné zvuky nevydával, jen obracel oči v sloup) synka. Když se k nim připojila zřejmě česká matka s dcerou, nastal čas zvednout se k další cestě.

Zde došlo k mírnému nedorozumění mezi několika členy výpravy. Někteří v mapě jistou cestu měli, jiní ne. Jedněm končila ve ztracenu, druzí po jejím pokračování nepátrali a statečně zaveleli k opuštění silnice a vnoření se do lesa. Jenže ouha, cesta po pár stech metrech opravdu končila v rozmoklých prohlubních a dál nevedla.

Po bezvýsledné diskuzi o směru pochodu OSaP se družina A za mírného remcání (Kudy nás to vedou? Tudy nejdu!) obrátila čelem vzad a uchýlila se ke staré dobré značené cestě. I když vedla kus po silnici. Družina B se za mírného remcání (Co jim furt vadí? Po silnici nejdu!) vydala zkratkou přes paseku jen s drobnou odchylkou od původně vytýčeného směru.

Odloučení naštěstí netrvalo dlouho a po nějaké půl hodince jsme se šťastně sešli na jednom z rozcestí. Pravda, úmorné vedro trošku otupilo vstřícnost jedněch k návrhům tras druhých a mnoho psů vedoucích výpravu málem způsobilo chaos mezi zajíci. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo, krátká pauza pod stromy u kostela Srdce Páně nás spolu se zmrzkou občerstvila (všechny kromě Drsňáka dokonce bez následků) a my se doplahočili k autům živí a zdraví.

Na nástupiště zrovna přihučela parní lokotka a tak jsme ji viděli i v akci. My se ale znovu poskládali do aut a vyrazili na sever, zpět do Čech.

Po zaparkování aut u hotelu padl návrh, co s načatým odpolednem. Pivovar Nová Bystřice totiž zavírá už v 18. hod a tak jsme měli nejvyšší čas spláchnout prach z cesty výborným světlým Vainarem, polotmavým Vaskou či pivem obohaceným zázračnou řasou Chlorelou. Tady jsme se opět zcela neshodli. Básníkovi pivo chutnalo a přímo cítil, jak mu řasa vrací mládí (a vlasy). Honza s Jirkou naopak neudrželi škleb a rychle se vrátili k ležákové klasice. Po pár pivech jsme se přesunuli do sprch a s očima upřenýma na radarové zpravodajství postupně přebíhali k osvědčenému "Ubrousku" na večeři.

Druhý den jsme sbalili saky paky, naložili je do aut a pěšo přešli k technické památce z nejvymazlenějších – Muzeu veteránů v Nové Bystřici (https://muzeumveteranu.cz/). Tady se i ženská část výpravy neubránila obdivu nad počtem a nablýskaností vystavených auťáků. Pánové přecházeli mezi bouráky s očima navrch hlavy. Zvláště dva sály věnované americkým i evropským korábům z 50. až 70. minulého století stály za to. To bylo focení a vzdychání!

Když jsme se pořádně pokochali, museli jsme dát hlavy dohromady, co dál. Venku totiž hrozil déšť a ochlazení o skoro 15 stupňů k plánované procházce přírodou moc nelákalo. Bohužel jsme nedospěli k jednoznačné shodě. Ivonu s Lubošem mnohem více baví procházky panenskou přírodou. Zbytku osazenstva se ale nechtělo znovu se vracet do Rakouska a brouzdat vlhkým lesem, radši by se přesunuli blíže ku Praze a prohlédli si nějakou zajímavost. Co třeba takový Jindřichův Hradec? Ten ale zase vůbec nelákal Ivonu s Lubošem a tak se osádky rozjely za svými zájmy.

Za skupinu městských turistů musím konstatovat, že procházka po Jindřichově Hradci byla nejen moc hezká, ale také nabitá technickými a kulturními památkami. Nejprve úžasná aquashow – světelná projekce na unikátní elektronickou fontánu v obchodní pasáži sv. Floriána (http://www.svflorian.cz/). Dala si na čas, ale stála za to.

Pak procházka městem kolem památníku letců s výhledem na rybník Vajgar k zavřenému kostelu sv. Jana Křtitele a posléze do překvapivě rozlehlého komplexu hradu a zámku (https://www.zamek-jindrichuvhradec.cz/cs). V jeho předhradí stojí krásně zrekonstruovaná Křižíkova vodní elektrárna vybudovaná v roce 1888 z původního mlýna z 16. století. Hned vedle zatím na rekonstrukci čeká bývalý zámecký pivovar, kde jako sládek 4 roky pracoval otec Bedřicha Smetany a malý Béďa se zde učil (asi nejen) hudbě, což připomíná pamětní cedule na zdi.

Za pivovarem právě po polední pauze otevíralo Muzeum Jindřichohradecka (https://www.mjh.cz/) s další technickou památkou – Krýzovými jesličkami, což je největší lidový mechanický betlém na světě. Už jsme sice byli poněkud uondáni, ale tohle jsme museli vidět. Kromě opravdu obrovských jesliček je muzeum doslova narvané dalšími expozicemi, které jsou věnované např. letecké bitvě nad Jindřichohradeckem, malovaným ostrostřeleckým terčům, je tu i lékárna U Panny Marie Pomocné, Landfrasova tiskárna či Jihočeské betlémy.

Po hodině jsme se vypotáceli z muzea plni dojmů. Některým prý málem explodovala hlava. Jenže dojmů se nenajíš a tak honem najít restauraci. Marcela ještě pocvičila naše sebeovládání odbočkou ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, za kterým je v chodníku ocelovým páskem vyznačen 15. poledník. Vida, i zajímavost zeměměřická.

Nakonec jsme ale přeci jen spočinuli v restauraci. Už na ulici nás k sobě vůní z kuchyně přitáhla Udírna. Na jídlo jsme si sice nějaký čas počkali, ale bylo vynikající. Skvělá tečka za další báječnou výpravou s partou OSaP. Děkujeme všem za organizaci a účast a těšíme se na příště. Krásné léto všem!