Kronika

Pokud se mám znovu vrátit do roku 1969, s koncem prázdnin zvolím nostalgickou vzpomínku.

Z oné doby mi totiž utkvěla v paměti výprava, kterou jsme podnikli se skautským oddílem do Prokopského údolí. Tímto směrem jsme se sice s partou kamarádů za běžnými klukovskými dobrodružstvími vydávali často – ať už pilovat střelbu z praku v některé z pískoven na tzv. Cvičáku, hledat trilobity v lomu nad Plzeňskou silnicí, prozkoumávat štoly u motolského krematoria, pozorovat vlaky projíždějící romantickým kaňonem po trati bývalé Buštěhradské dráhy nebo jen tak posedět u křížku na vrcholu tajemné Kalvárie – náš akční rádius však končil právě tou železniční tratí. A zřejmě proto mi cesta až do Prokopského údolí připadala vskutku objevitelská.

V této souvislosti si nemohu odpustit jeden stařecký postesk. Tehdy pro nás bylo samozřejmé, že celá trasa výpravy z Bílé Hory až do Prokopského údolí vedla loukami, lesíky a po polních cestách. A že si nevymýšlím, dokládá dobová mapa. Když ale nyní občas zavítám na stejná místa, která dříve obývali zajíci, koroptve, ještěrky, užovky nebo sysli, pouze smutně pozoruji, jak zajíce a koroptve časem nahradily obludné betonové paneláky, několikaproudé asfaltové silnice, tisíce automobilů a rozlehlé skladové haly.

Pro starší a mírně pokročilé proto nabízím idylickou fotografii okolí Vidoule, na které je dobře patrná již zmíněná historická železniční trať Buštěhradské dráhy (zahájila provoz v roce 1872) i vyhlášené usedlosti, Cibulkou vlevo počínaje. Bohužel, zelený přírodní pruh, který se kdysi souvisle táhl od Stodůlek až k břehům Vltavy a tvořil tak "Zelené plíce Prahy", dál a dál rozežírá rakovina developerské nenasytnosti.

PROKOPSKÉ ÚDOLÍ

Po studené zimě konečně nastaly teplé jarní dny, Borek na schůzce oznámil, že v sobotu 29. března půjdeme na výlet do Prokopského údoli, předem jsme se už těšili. Sraz jsme měli u konečné stanice č. 22 v 8 hodin ráno. Bohužel sešlo se nás jenom šest, protože asi ostatní hoši jeli na výlet s rodiči nebo zůstali doma.

Od konečné stanice, jsme se pěšky vydali přes cvičiště v Motole směrem k Plzeňské silnici. Tu jsme přešli nedaleko krematoria a pokračovali jsme dále nevelkým lesíkem, přišli jsme až k veliké louce, po které jsme pokračovali podle železničního náspu a došli jsme až k podchodu.

Z podchodem jsme už nešli podél trati, ale vydali jsme se pěšinou, která nás dovedla až k silnici, kterou jsme se ubírali až na vrch zvaný Vidoule. Odtud jsme pokračovali po mezi vedoucí mezi poli. Tady jsme vyplašili spoustu koroptví. Zanedlouho jsme přišli až ke krmelci, v jehož blízkosti jsme se nasvačili. Když jsme nabrali nové síly vydali jsme se podle potoka dále do údolí. Potok se táhl nejprve po louce a to až k prvním Prokopslkým skalám.

A tak jsme šli dále Prokopským údolím. Po chvilce cesty jsme vystoupili na jednu ze skal, odkud jsme sledovali trénik terenních motocyklových závodníků Tam nám také Pavel vysílal semaforem a my jsme to přijímali. Protože tu nebylo vhodné místo na rozdělání ohně šli jsme ještě o kus dál, až jsme došli do místa, odkud byl pěkný výhled

Tam jsme se usadili, rozdělali oheň a poobědvali. Mezilím Bratr Borek připravil hru. Byli to červené, zelené a modré pásečky igelitu, rozmístěné v okolí, a to na nejrůznějších místech. Naším úkolem bylo co nejvíce těchto pásků najít. Potom se tři hoši vydali pro vodu ke studánce, zatím s ostatními trénoval Borek uzlování.

Po občerstvení připravili jsme se na zpáteční cestu. Po vrcholích skal vydali jsme se až k autobusu, který nás dopravil do Podolí. Tam jsme nasedli na tramvaj číslo 5 a u Národního divadla na dvaadvacítku. Tou jsme se dostali až na Dlabačov, kde se dočasně přestupuje na autobus. Domů jsme přijeli sice unavení, ale v duchu jsme se těšili na další výlet.

Zapsal: Vladimír Sláma