Toulky poněkud pochmurné

V současné rozjitřené době, kdy nám vládnou Lhář s Podvodníkem, kolem kterých marně krouží houf nemohoucích Opozičníků, je Advent vítanou příležitostí zapomenout na každodenní strasti a zamyslet se nad pravou podstatou Života. OSaP v tomto ročním období již pravidelně vyrážejí do různých pražských zákoutí, která jsou pro většinu z nich navzdory požehnanému věku Cestou objevnou. Předem proto patří velký dík Heleně s Alešem, kteří dokážou každý rok zajímavá místa nalézt a oblíbené Toulky připravit.

Letos jsme se den po Svatém Mikuláši vydali do Bělohorákům dosti vzdálených Ďáblic a Kobylis. Není proto divu, že jeden z účastníků k této části Prahy po vzoru starých Římanů poznamenal: "Hic sunt leones." Dlužno také říci, že to byly tentokrát Toulky poněkud pochmurné – začínaly na Hřbitově a končily na Popravišti.

Zmíněný Hřbitov leží na území Střížkova, nenazývá se však Střížkovský, jak by mu příslušelo, nýbrž Ďáblický. Návštěvníka zaujme nejen protimluvem ve svém jméně a ojedinělou kubistickou architekturou, ale i vzájemnou rozporuplností řady z těch, kteří jsou zde uloženi k věčnému odpočinku. Nedaleko od sebe jsou v hromadných hrobech pohřbeni čeští odbojáři v čele s Janem Kubišem, Jozefem Gabčíkem nebo Václavem Morávkem, i jejich naprosté protiklady – Karl Hermann Frank nebo Emanuel Moravec. Zvláštní místo zaujímá čestné pohřebiště popravených a umučených komunistickým režimem, kupříkladu Josefa Toufara, Zdeny Mašínové či několika desítek novorozenců.

Od Hřbitova jsme vystoupali na nejhezčí z vyhlídek vrchu Ládví, ze které jsme se stejně jako před 184 lety Karel Hynek Mácha pokochali pohledem na vzdálený Bezděz, Říp a České středohoří. Po provedení vrcholového fota jsme pokračovali Ďáblickým hájem okolo bývalé rozhledny do Kobylis.

Tam nás přechod pro chodce přes Žernoseckou ulici nasměroval ke vchodu do Kobyliské střelnice, místa, kde bylo za 2. světové války nacisty popraveno několik stovek českých vlastenců. Čtení jmen obětí na pamětních deskách, nezřídka členů jedné rodiny vyvražděných ve stejný den, vyvolává i po mnoha letech temný pocit z krutosti válečné doby.

Abychom trochu pookřáli z odpoledních neveselých dojmů a unikli sychravému počasí, zamířili jsme z Popraviště svižnou chůzí do tepla útulné restaurace U Blekotů. Zde se naše prochladlá těla netoliko zahřála, ale rovněž napojila dobře ošetřeným Plzeňským a nasytila chutně připravenými pokrmy.

Domů jsme se rozjeli ze stanice metra Kobylisy po šesté hodině odpolední a završili tak další rok, který nám, slovy dávného šansonu, opět: "spásla Kráva našeho Života, ta Kráva lačná, chtivá, strakatá."


Pozn. red.: Toto je druhý ze dvou příběhů na stejné téma.