Přátelé, kamarádi!

Opět se blíží první středa v měsíci, kdy se nesejdeme pod Řípem, a tak mě napadlo, jak to vlastně s tím kopcem a praotcem opravdu mohlo být.

Výtvor kantora Aloise Jiráska píšícího erárním inkoustem na monarchii zpronevěřený školní papír zdá se být značně nevěrohodný. Nebylo tedy nic snazšího, nežli požádat "KANCELÁŘ PRO UVÁDĚNÍ LITERÁRNÍCH BLUDŮ NA PRAVOU MÍRU" páně Saturnina, aby nám v této záležitosti zjednal jasno.

Rozhodně se nechci dotknout citů obrozenců, ani národa kantorského, češtinářů pak obzvláště. Nicméně, jak se vzápětí dočtete, na Jiráskově vyprávění lze souhlasit jen s tím, že se vše motalo kolem Čechovic rodu a jedné terénní vypoukliny kdesi v Polabí.

Jak se to tedy vlastně doopravdy přihodilo? Asi tak:

Mnoho let již tomu, co za Tatrami v zemi Charvatské vzkvétala cyklistika. Lidé si jezdili po silnicích a neomezovaly je žádné vyhlášky, značky ani předpisy. Zkrátka fajn chaos.

Nebylo proto divu, že si občas nějaká vyměklá rodinka uspořádala piknik uprostřed cesty, aby u jídla nebyla obtěžována přírodou, mravenci a jinou hmyzí havětí. To pak bylo překvápko, když někdo vyjel svižně ze zatáčky, uklouznul po řízku a přistát hubou v salátu nebo na milostpaní. Cyklistika tak přestávala být relaxem a stávala se čím dál více stresující záležitostí.

To hnětlo obzvláště jakéhosi pana Lecha. A tak přemýšlel, až zahodil své galusky z tenkého kozího střívka a nahradil je řádnými balony z tlustého buvolího. Dále k běžným převodům přidal ještě několik lehčích a první kolo vhodné pro jízdu terénem bylo na světě.

Netrvalo dlouho a dveře u Lechů se netrhly. Kdekdo požadoval za úplatu na svém velocipedu provést stejné úpravy. A tak byl na světě první bike servis.

Starší Lechův bratr Čech – vulgo Praotec toto těžce nesl, jelikož jeho cykloprodejna specializovaná na silniční kola vykazovala čím dál menší obrat, za což ho doma rozhodně nikdo nechválil.

I dostavilo se spásné vnuknutí. "Do sedel a šlapem šlap!" zavelel z titulu nejstaršího celému klanu a vyjeli na západ.

Jeli dny a týdny, jeli dlouho, až měli všichni otlačené zadele. Když i Praotec měl mimo běžných otlaků pořádnýho vlka, vyvedl všechny na první kopec, který se naskytl (Říp se jmenoval), a i když byl již předem rozhodnut dál nejet, rozhlédl se a počal řečnit k národu: "Vidíte tu žírnou zemi bratři? Vidíte ty úrodné nížiny lákající k jízdě všechny pravověrné silničáře? Vidíte vůkol nich věnec lesnatých hor, pravý to eden bikerů? A vidíte taky ty nádherné domorodky? TAK ODTUD SE UŽ NEHNU, jako že se Čech jmenuju!"

Věřil totiž skálopevně, že místní obyvatelstvo, jen co ho trochu promasíruje reklamou a seznámí s vyspělejší technikou svého klanu, významnou měrou pozvedne zisky jeho cykloprodejny. Místní lid byl sice technicky zaostalejší, ale nebyl blbý, a tak k Lechově radosti bikeshop utěšeně vzkvétal, zatímco Čechův cyklokrám šel pomalu ale jistě na buben.

Jednou u večeře se zase rodina snažila vykecat Praotci do hlavy díru, jak je neschopný, jak jde životní úroveň rodiny dolů, že kaviár se šampusem nesnídali bůhví jak dlouho atd. Když už to náhle starcovo srdce dál nevydrželo a utrpělo raději rozsáhlý infarkt, než aby ty nářky muselo dál poslouchat. V této, medicínou nepoznamenané době, to byl ovšem zádrhel poněkud smrtelný.

A tak na věčnou památku člověka, který významnou měrou rozšířil cyklistické hnutí na západ, byly tyto kraje nazvány zemí ČESKOU.