Víkendová CHKO ČR 19.–21.06.2020 – Bílé Karpaty

Povedená víkendová výprava by se dala velmi stručně popsat několika málo, ale velmi výstižnými slovy:

  • motokárek karpatský,
  • déšť neustálý – otravný,
  • flašinetář večerní,
  • žítkovké bohyně.

Červnová CHKO roku 2020 nás tentokráte zavedla do těsné blízkosti Slovenska, ba až možná tam přesahující. Cesta tam i zpět zabrala pořádný kus času, takže všechny posádky osobních vozidel vyrazily v dopoledních hodinách z různých častí Prahy. Po D1 nám těch cca 350 km zabralo slabých 240 minut jízdy. Nepočítaje v to posádku s nábližkou přes Hustopeče, kde se předzásobili Mandlou. Mandlu, 40 % mandlový macerát, známe z naší jedné dřívější hustopečské výpravy do sklípku k Radům. Zde nám tehdy ostudu neudělal ani průvodce Jarda...

Cestou se posádka YETIho nuceně zastavila v motorestu Pávov a za 15,- Kč použila sofistikovaným způsobem zajištěné WC. Jediná vlčice Bety toho byla ušetřena a nemusela vracet lístek u pultu s jídlem. No, jídlem, Linda by mohla vyprávět.

Náčelník Básník jako vždy nepodcenil přípravu a vybral dle svých slov cituji "osobně prověřenou Chatu Lopeník, která leží na typickém místě oblasti dosud nezasaženém agresivitou bezohledných developerů" (https://lopenik.cz). Chata měla kolem sebe ještě několik menších sestřiček-chatiček. V jedné z nich, konkrétně čísle 5, jsme si hned na přivítanou vyzkoušeli kvalitu přivezeného rumu Legionář, dnes Heffron, z palírny U Zeleného stromu. Večer v baru byl zvláštní snad jen tím, že: "... a tahle Plzínka je už pane Hurník opravdu poslední. Další nám přivezou až zase zítra."

Jak je to v kultivovaných částech světa bez ohledu na počet oficiálně uznaných (nezaměňovat s uznávaných) pohlaví běžným zvykem, začali jsme sobotní den ranní snídaní. Ta byla oficiálně od 08:00 hod, v kolik tam byli první hladovci, ví snad jen náš náčelník. Pravdou je, že snídaně formou pojmenovaná po jedné severské zemi byla velmi bohatá a průběžně doplňována. Počasí nás od předchozího dne vůbec nepřekvapilo – stále a krásně pršelo. To přispělo k editaci naplánované trasy a nakonec i cíle dne.

Ano. Ani první, ani druhá odbočka vpravo po cestě nahoru mimo turistické značení nebyla ta správná! A to i přesto, že nám ji poradil osobně pan domácí. Náčelník, coby vůdce skupiny, vůbec nedbal zprvu tiché a dobře míněné porady u cesty pracujícího farmáře s kolečkem hnoje. Jen mě a Vladkovi stálo za to se se zemědělcem zastavit a poradit. Zprvu jsme zaslechli "Pražáci...", ale nakonec nás zařadil mezi stejné nepřátele státu jako je on, a tak nás odměnil právě natočenou slivovičkou. Ta se nám stala skvělou a věrnou průvodkyní nejen ve vysoké trávě po soukromém pozemku plném mečících koz v klouzavém bahýnku, ale i při večerním posezení s panem domácím.

Počasí bylo skutečně macešské, takže jsme se rozdělili na tři nesourodé skupinky. Výjimku tvořil Zdeněk Hurník s vlčicí, který se před operativním zákrokem obával sebemenšího prochladnutí, tedy šli raději do chatičky č. 5 hlídat ten panamský rum od legionářů.

Hlavní skupinka v čele s náčelníkem se stále tvrdošíjně snažila dosáhnout, alespoň částečně, vytyčených cílů. Občas jsme se skutečně museli z vybrané cesty vrátit, ale koho by pár nezdarů mohlo neposílit... Ani v tak deštivém, hodně deštivém, hnusně deštivém počasí se náčelník nechtěl vzdát návštěvy přírodního úkazu, a sice celoročně a výjimečně výživně podmáčené louky s výjimečnými kytičkami a broučky. Například takový motokárek snad všechny zaujal. Škoda jen, že existuje pouze v náčelníkově nářečí, odborně latinsky Nacelnicum zblebtum unicum.

Jak rádi jsme se postupně vraceli do chaty a chatiček, do teplých sprch a suchého baru s Plzničkou. Tak nějak k tomu došlo, že Básník musel s pravdou o narozeninách ven. Měl je až v pondělí, ale zapanáčkovali jsme mu je už v sobotu večer.

Nálada se zvyšovala a zlepšovala s každou zahranou písní. Nejprve Vladek na kytaru sám, později se prostřídávali s panem domácím. Dokonce to pan domácí rozbalil s flašinetem.

No, a na závěr přišly dvě brněnské maminky, bez dětí, co seděly na snídani u vedlejšího stolu. Zde bych si hned po slovech chvály nad kvalitním provedením jednotlivých produkcí chtěl postěžovat na nesplnění nesčíslněkrát vysloveného přání – zahrajte mně Krausberry (http://www.krausberry.cz/). Třeba skladbu Kořenová zelenina, ať víte, že i já mám rád zeleninu...

Nedělní snídaně se od sobotní lišila pouze jen v omezené době na konzumaci, neb jsme si stanovili odjezd na 09:30 hod. Ten se od dohody lišil pouze tím, že ho náčelník svévolně posunul na 09:15 hod, což skoro všichni stihli.

Ani v neděli nás deštík zprvu neopouštěl. V obci Žítková (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BD%C3%ADtkov%C3%A1) před muzeem žítkovských bohyň se o dešti snad ani už nedalo mluvit.

Energický průvodce p. Mizera nás nejprve každého jednotlivě připravil o 100,- Kč vstupného, a přitom nám již vysvětloval pravidla muzea. Hned na to jsme se dozvěděli, proč kopaničářské chalupy neměly komíny, proč tak často hořely, proč děti byly prostoupené kouřem. Protože z komínů se platily daně, na které chudí neměli, protože kouř šel na půdu, která sloužila jako trativod, a děcka na té vytápěné, lépe řečeno vyuzované, půdě spala.

Chalupy byly původně rozesety v oblasti několika čtverečních kilometrů a v zimě, bývaly tu i dva metry přírodního sněhu, děcka často nemohla do školy. Takže jim silně sociálně smýšlející pedagogický sbor vybudoval internátní školu. Takových informaci nám napovídal... Chalupy byla doslova a do písmene uplácány z obyčejné hlíny. A když neměly komíny, myslíte, že měly okapy?

Několik chalup se muzejníkům podařilo rozebrat a složit ve venkovním muzeu. Některé se přímo rozpustily deštěm, některým deště jen poškodily střechy či zdi. Což třeba byl případ i té nejdůležitější, řekl bych centrální chalupy Bohyně Irmy Gabrhelové. Té věnoval průvodce nejvíce času, zde jsme se dozvěděli nejvíce. Třeba o 90 % informovanosti místní vody, o 4násobné energii procházející dvorkem chalupy, o zvláštním chování citlivých senzibilů.

Součástí vybavení malinkaté ložničky byly ještě menší místní kroje. Jazykem současné komerční krejčoviny bych řekl tak velikost S některé i XS.

Ženy, které neměly manžela byly na okraji společnosti, až skoro v opovržení. Chlapů nedostatek, takže občas i nějaký ten sourozenecký vztah.

Do vydání knihy Kateřiny Tučkové "Žítkovské bohyně" v roce 2012 tu prý bývalo krásně poklidno bez turistů...

Z místní historie čerpaly i prý filmy, jako např. Želary nebo Kráva.

Pokud to někoho podrobněji zajímá, tak zde nějaký ten článeček: https://patalie.cz/zitkovske-bohyne-byla-jsem-v-dome-posledni-z-nich/.

Za zmínku a návštěvu stojí i prodejna místní biofarmy (https://www.facebook.com/SyrOdKaplicky/) patřící paní starostce. Žinčicu, tu správnou ovčí, mají výbornou, a i koupený sýry byly fakt výborný. Jen kdyby to z Prahy nebylo těch 350 km:-(

Restaurace v Žítkové, kde jsme byli na oběd, mě moc nenadchla. Na internetu jsem sice našel převažující spokojené až obdivné hodnocení, ale že bych tam musel znovu? Sorry jako Ralph’s...

Mimo Kymličkovic Fordu, směrujícího na Velehrad, všechna auta odstartovala směr Praha po D1.

Co napsat závěrem? Snad se nikomu po tom mokrém víkendu nezačaly vracet blány mezi prsty.