Výstup na NEJvyšší horu Šumavy (u nás)
dne 22. září 2015
  • Stalo se nedávno

Stává se už zvykem, že zářijové výpravy nejsou co do počtu účastníků rekordní. Ba právě naopak. To je samá oslava, dovolená a výletníků aby oldskaut pohledal. Naštěstí se pár vytrvalců nenechalo odradit nízkou účastí, a tak mohla další výprava za českými NEJ v pátek 18. září přeci jen vypuknout.

Do stylového penzionu Mauritz v Bělé u Nové Pece dorazila jako první posádka 3x Nováci + 2x Jirkové = 4. Chvilku poté překvapili brzkým příjezdem Čechovi a za hodinu ještě více překvapili Stiborkovi. U kuřízku a dýňového rizota jsme si sdělili první nadšené dojmy z ubytování, které jsme vzápětí decentně oslavně spláchli dvěma panáčky a několikerým Bernardem.

Sobota nás uvítala mlhou, která se ale během opulentní snídaně začala rozpouštět a kradmé paprsky slunce začaly slibovat krásný den. Básník navzdory strašlivému svalovému zranění přispěl ke zdaru celé výpravy tím, že se obětavě ujal role taxikáře a nadvakrát nás převezl na Jelení vrchy. Posádka prvního transferu mohla obdivovat 3D model Swarzenberského plavebního kanálu.

A už je tu druhá skupina, tak honem prohlédnout si originál. Pavel se nás sice snažil přesvědčit k cestě tunelem (nutkání způsobené zřejmě nemožností nahlédnout do právě otevíraného tunelu v Praze), ale my jsme uposlechli zákazových cedulí a radši se prošli lesem. U horního portálu tunelu nás opustili Čechovi. Bratru Básníkovi zranění neumožnilo vrcholný sportovní výkon, jaký nás dnes čekal.

Protože před námi bylo ještě nejméně 16 km, nasadili jsme rázné tempo. Po chvíli jsme se na čas rozloučili s plavebním kanálem a zamířili k Plešnému jezeru. Tam jsme před náročným výstupem doplnili kalorie a tekutiny. A jdeme na to! Cca 300 výškových metrů na necelých 2 km délky.

Slunce se střídalo s mraky, větřík chladil zpocená čela a my vyhlíželi každou další informační ceduli, abychom zklidnili plíce. Na konci nejhoršího stoupání jsme div nenarazili do 14 m vysokého obelisku – památníku šumavského básníka Stiftera. Po chvíli uvažování o skautském způsobu měření výšky jsme provedli kontrolu pomocí dostupných zdrojů. Obelisk měří přesně 7,5 Marcely.

Posledních pár metrů na vrchol už stoupalo mírně a my se mohli kochat výhledy do údolí, obdivovat barvící se borůvčí a přemýšlet o podivných zubatých pařezech. Nejvyšší bod Plechého zdobí obrovský kříž. Po troše kaskadérské činnosti spojené s pořízením společné fotografie jsme vytvořili zápis do vrcholové knihy. Spokojenost s výkonem trochu kalilo pomyšlení na zbývajících 10 km. Takže dolů!

Kolena bolí, záda tuhnou, svaly úpí. Ale my se nenecháme odradit a úspěšně zdoláváme náročné klesání. Po cestě ještě nadšeně hledíme do dáli směrem k Lipnu i k rakouským sousedům. Les se mění, cesta se stává méně kamenitou. A už jsme u nouzového nocoviště, ze kterého se vyklubal plácek s několika lavicemi. Chceš-li v národním parku nouzově nocovat, nezapomeň si vzít s sebou stan!

Na několik z posledních kilometrů nás opět přivítal Schwarzenberský kanál. A pak už silnice vedoucí k Nové Peci a občerstvení v Lázi. U černého vyšeptalého Kozla jsme vyslechli přednášku o sexuální výchově dospívající venkovské mládeže. Poučení se vydáváme na poslední kus cesty.

Novou Pecí procházíme v oranžovém světle blížícího se západu slunce. Do penzionu dorážíme zhruba v půl sedmé. V nohách necelých 19 km, 600 m stoupání, 760 m klesání. Unavení, ale nadšení krásným dnem.

Po fyzicky náročné sobotě volíme v neděli program volnější – pojedeme obhlédnout zámek Kratochvíle a nakoukneme do kapličkového hřbitova v Albrechticích nad Vltavou. První část programu uspokojila i počáteční zámkové skeptiky. Příjemná průvodkyně nás seznámila s historií i současností krásně zrekonstruovaného loveckého zámku. Po hodinové prohlídce vily a kostela ještě chvíli procházíme zahradou a obdivujeme všeliké bylinky, kytičky a stromečky. Kručení v břiše jsme vyléčili obědem v místní restauraci.

Usedáme do vozů a po menším bloudění se napotřetí trefíme do správné odbočky směr Vodňany a v pohodě dojedeme do Albrechtic. Tady nestačíme valit oči – na popud faráře Víta Cízy byl v 19. stol celý hřbitov vyzdoben malovanými a farářovými verši zdobenými kapličkami. Krásné, i když trochu bizarní.

Počasí není nejlepší a tak hřbitov kvapně opouštíme a znovu nasedáme do aut. Rozhodování o místě pro odpolední kávu necháváme na posádce vozu č. 1, který vyráží směr Písek. Nakonec jsme dojeli až tam, zaparkovali nedaleko kamenného mostu a mezi kapkami deště přeběhli do kavárny.

Po čokoládových dortech, kávě, čaji a nevím, čím ještě se donutíme aspoň ke krátké procházce po mostě k pískovým sochám na druhém břehu. Expozici husity inspirované výstavy soch z písku fotíme ze všech stran. A to už je vše. Loučíme se se Stiborkovými a startujeme ku Praze.

Díky Marcele za další skvělý víkend. Doufám, že takovýchto společných akcí bude ještě moc. Baví mě.