Zimní přechod Brd 2016
dne 2. března 2016
  • Stalo se nedávno

Zimní?


... po roce jsou tu Brdy, nelze ovšem tento podnik nazývat Zimní přechod Brd. Jednak to není přechod pohoří Brdy a jednak nebude asi ani zimní, alespoň co se předpovědi Rosniček týká...

Citace z Lubošova mailu z 5. 1.


Zimní!

23. 1. 2016 – sraz v 7:30 na Smíchově, odjezd rychlíkem v 7:55.

No, to ráno se u nás úplně nepovedlo, zato počasí běželo dle předpovědi celkem přesně. Kolem 7:20 začalo sněžit, na Drinopolu -8,5 °C, na Vypichu už -9,5 °C! Snažíme se to dohnat autem, Luboš telefon v 7:30 nebere, Láďa má schránku (že by to byl on, kdo se podle včerejšího Lubošova telefonátu z výletu omluvil, a schránku má zapnutou, protože spí?). Sněží.

Jedeme krokem, pak z kopce na Smíchov jako s hnojem. Zkouším Luboše znovu a jemně láteřím na jeho obvyklé tajuplné maily tentokrát s odkazy na cestu do "Výživy" a nějaké "modré, kteří už ví". Nyní už to bere – byl prý v metru, teď pro změnu u pokladny. Uf!

Neriskujeme, obracíme se a jedeme do Berouna, další zastávky rychlíku. Hustě sněží, fouká vítr, klouže to i na dálnici, je vidět tak na 50 metrů. Na nádraží v Berouně jsme nikdy nebyli, bez brejlí (kdo by si je bral s sebou na výlet do přírody) se mi bližší poloha na mapě hledá blbě, ač mám jen jednu dioptrii! Odbočení na sjezdu 3 km od města se také neprojevilo jako šťastné, k tomu se na okreskách a pak i v Berouně vracíme ke šnečí rychlosti... Tak jo...

Berounské nádraží necháváme "plavat" a jedeme dál. Přestupovat se prý bude z rychlíku v Lochovicích na lokálku. Tentokrát odbočujeme z plzeňské dálnice správným směrem. Sněží jak v nejlepších Ladových obrázcích, ale konečně je vidět o kousek dál. Z vyhřátého auta je to krása. Zastydíme se za myšlenku, že výlet "zapíchneme" a necháme si o přechodu Brd zdát doma v teplé posteli. Nikdy!

Nádraží v Lochovicích je až za středem městečka (rozeznávám to i bez brýlí), takže tentokrát je nádraží nalezeno bez problémů. Hledáme pokladnu. Obcházíme malou nádražní budovu a nacházíme ceduli "Čekárna" se šipkou. Otevíráme dveře, vedou do miniaturní chodbičky, která působí kafkovsky díky několika zavřeným dveřím, na těch naproti vchodu je nápis "Jen služební vchod". Čekárna nikde.

Jdeme kolem ještě jednou. Jiný vchod tu není. Rozhlížíme se. Ten zdánlivě opuštěný motoráček bude asi náš přípoj. Je! A průvodčí, který se vynořil z údajné čekárny, nás mile zve dál: "Přeci tu nebudete mrznout, čekáme na zpožděný rychlík a lístky se kupujou ve vlaku. Jo, a žádné dveře jste neminuli, dá se vejít jen do těch s nápisem Čekárna."

Vstupujeme do motoráčku a kam se poděla čekárna, už není podstatné. Rychlík přijíždí a konečně jsme všichni spolu: Luboš s Ivonou, Marcela, Helena s Alešem, Tomáš Kocián s dětmi Matyldou a Ondrou, a hle ani Láďa to nevzdal, jak jsem se mylně domnívala, k tomu Pavel a já, Zuzana. Vypadalo to, že to nejhorší je šťastně za námi (auto budeme řešit až odpoledne), ale nebylo.

Motoráček nás skoro doslova vyhodil (honem, honem, necourejte se, musíme dohnat to zpoždění) ve Vižině a před námi byla cesta na Kytínskou louku. Je to jen 10 km, nástup je ve 13 hodin, tak bychom to měli stihnout v pohodě.

Proboha! Nemělo to být celé 10 km? Předtucha se začala naplňovat, ale přestalo sněžit, v lese se vítr uklidnil a všude kolem jen sníh a sníh a panenská neprošlapaná cesta. Pohádka, jen každý krok byl vlastně malým klouznutím sem a tam a Kytínská louka se přibližovala nějak pomalu.

No, stihli jsme to akorát. Nástup, troubení, zdravice, historie, budoucnost, zpěv, rozchod. A k tomu dalších 6 km před námi. Nedala by se předstírat nějaká nevolnost? Fuj, to je ale zbabělost! Tak jdem.

Fungovala hlavně ta vidina zamluveného restauračního zařízení a pak taky pohled na Ondru, který pobíhal dopředu a zase zpět, hledal "hole", oklepával s nimi sníh z větví a stromů a pořád něco vyprávěl a vyprávěl. Když došly síly i jemu, zafungovala sesterská solidarita Matyldy a hřejivá odpovědnost za smečku naší bývalé oddílové vedoucí Marcely. Vymyslely pro Ondru slovní hru, která nakonec setřela z jeho čela únavu a dala mu zapomenout na bolavé nohy i totálně promočené ponožky a boty. Ondro, patří ti obdiv všech!

Do hospody v .... jsme nakonec dorazili všichni bez ve vojenských prostorech povolených ztrát. U dobrého jídla nám pak udělal radost svým příjezdem ještě Drsňák, který den předtím vydatným spánkem zahnal virózu. Jako bonus udělal ještě radost nám, ranním opozdilcům, protože nás k odloženému autu v Lochovicích nezištně zavezl.

To, že to tentokrát byla opravdu fuška, jsme si potvrdili na dalším sezení pod Řípem. Většina z nás neděli následující po sobotním přechodu Brd nutně potřebovala na uvedení se do fungujícího stavu. A pak že platí "Pohybem ku zdraví". No, žijem a těšíme se na Brdy příští :-)