Na hory po stopách Jana Sladkého Koziny
dne 1. května 2017
  • Stalo se nedávno

Sešli jsme se všichni v hotelu Výhledy v pátek 24. února 2017 navečer a dobře jsme udělali, že nikdo zdejší kuchyni nezmeškal, protože jídlo bylo vynikající. Restaurace byla v čase večeře plná, ale nakonec jsme zjistili, že přes noc budeme jedinými hosty. Věhlas kuchyně potvrdilo množství hostů v restauraci i v dalších dvou dnech, ale rozumná zavírací hodina udělala noci bez jiných halasících návštěvníků příjemně klidné. Tedy určitě pro nás, možná pak méně pro majitele hotelu, ale na vině byl asi nedostatek sněhu.

Naše výprava se totiž konala na konci února a měla nám poskytnout radost z pohybu na běžeckých tratích v okolí, ale to se nám v posledních letech realizovat nedařilo. Ať jsme vyrazili kamkoliv a v jakémkoliv čase (což Hanka jako organizátor strategicky měnila), většinou jsme se s dostatečným množstvím sněhu nepotkali. My se ale nevzdáváme a znovu a znovu se těšíme, že to příští rok vyjde. Sníh byl ale jinde, jak potvrzovaly provokativně zaslané fotky z Jizerek od spřízněných duší.

O sněhové situaci jsme věděli předem, takže jsme si už ani běžky nebrali, ale od sportovních výkonů nás to samozřejmě neodradilo. Počasí v sobotu nám dovolilo obdivovat Český les v plné kráse, a tak jsme odhodlaně vyrazili na asi 15 km dlouhou trasu, která vzhledem k opravdu příznivému počasí zahrnovala i vrchol Čerchov ve výšce 1 042 m n. m.

Pár metrů od hotelu naše cesta začínala u monumentálního pomníku J. Š. Baara, kde jsme celkem rychle pochopili, co dalo našemu hotelu jméno. Příjemná cesta většinou lesem začala klouzat na zmrzlých pozůstatcích sněhu, až když jsme se blížili k Čerchovu, ale to už nás nemohlo odradit.

Na vrcholku jsme kromě zamčené rozhledny, tzv. Kurzovy věže, restauračního zařízení domažlického klubu turistů a řady opuštěných vojenských objektů našli zajímavé dobře vytopené retroobčerstvení, které využívalo jednu z vojenských staveb se všemi autentickými prvky z neuvěřitelných kombinací materiálů včetně řemeslných nedostatků a patvarů. Výzdobu pak nemohlo tvořit nic jiného než snůška všeho možného i nemožného, co patřilo k životu ve vojenských zařízeních za komunistů.

Teplo, jídlo, pití a dobrá nálada obsluhy utvořily z občerstvení docela příjemné místo, tak nám dělalo trochu problém se vydat zase na cestu, ale nakonec jsme vyrazili za vidinou masopustního reje masek v Peci pod Čerchovem. Cestou z kopce se naše kroky opět propadávaly vrstvou sněhu a výhodnější bylo jím lesem než po cestě, ale nakonec jsme do Pece došli s časovou rezervou před začátkem masopustního průvodu.

Účastníci všech věkových kategorií miminky počínaje se viditelně dobře bavili a se svými převleky byli spokojeni, ale na jejich pouti od domu a sklenky k domu a další sklence jsme je už nedoprovázeli, neboť to byla spíše sešlost "velké rodiny" a my jsme nechtěli rušit.

Zanořili jsme se zase do hvozdů a polí a vraceli do hotelu Na Vyhlídce s vyhlídkou na dobrou večeři. V tomto ohledu jsme nebyli zklamáni, a tak jsme před hořícím krbem spokojeně hodovali a povídali, až nás únava z čerstvého vzduchu zahnala do postelí. Snídaně ráno nás ujistila také o bohatosti zdejších lesních plodů, které jsme okusili v podobě fantastického domácího borůvkového koláče maminky jednoho z majitelů, který byl zároveň číšníkem.

Blaženi jsme se vydali po stopách Jana Sladkého Koziny a Lomikara, respektive Lamingera. Hanka měla pro nás připravenu spoustu informací o tom, jak se to všechno opravdu událo, a tak jsme si postupně mohli korigovat představy získané z četby Jiráskových Psohlavců podpořené školní výukou.

Nejprve jsme se zastavili v Klenčí pod Čerchovem, které vlastně neleží pod Čerchovem, ale na úbočí Sádku. V místním kostele sv. Martina totiž leží v hrobce Volf Maxmilián Laminger známý jako Lomikar. V kostele zrovna probíhala mše, tak jsme se nejprve vypravili na místní hřbitov, kde je pohřben J. Š. Baar. Jeho hrob je vpravo hned za novou hřbitovní bránou s keramickou výzdobou, která díky zubu času a počasí není úplně v nejčitelnější kondici, ale zatím je stále možné selku a dudáka rozeznat.

Při hledání Baarova hrobu jsme půvabný hřbitov se spoustou původních náhrobků obešli a dostali se i k nové hřbitovní obřadní síni, abychom nakonec hledaný hrob bez jmenovitého označení našli hned u brány. Procházka ale určitě stála za to. Po návratu ke kostelu jsme ho našli už zamčený, protože velmi sympaticky rozevlátý mladý farář spěchal na další bohoslužbu.

Jak jsme později zjistili, jeho cílem byl kostel v Trhanově, kam jsme jeli zvenku okouknout zámeček Volfa Maxmiliána Lamingera. Novátorské podnikatelské záměry Lamingerovy bohužel vůbec neladily s představou Chodů o povinnosti robotovat a díky tomu a také celé řadě nedorozumění nakonec situaci vyhrotily do otevřené revolty Chodů, která byla zakončena slibem poslušnosti zástupců chodských obcí právě na zámku v Trhanově v roce 1693, a pak oběšením Jana Sladkého Koziny ve věku 43 let na popravišti v dnešním plzeňském pivovaru 28. 11. 1695.

Laminger v Trhanově na zámku necelý rok před výročím popravy (2. 11. 1696) při snídani zemřel na mrtvici a jeho smrt se stala impulzem k vytvoření pověsti o Kozinově výzvě vyřčené na adresu Lamingera před popravou, kterou Jirásek zvěčnil ve svých Psohlavcích.

Poslední zastávkou na pouti za legendou byl Újezd, kde se na statku U Rosochů Jan Sladký Kozina narodil a pak i na svém vlastním statku hospodařil. Tam jsme s údivem zjistili, že za rozšířením příběhu Chodů stála vlastně žena, spisovatelka Božena Němcová. Nebýt jí, byl by příběh jen jedním nenápadným kamínkem v mozaice naší historie.

Paní Němcová v této domažlické oblasti sbírala pohádky, písničky a různé příběhy a zaznamenala i příběh Jan Sladkého Koziny. Publikovala ho spolu s ostatními v roce 1846 ve svých Obrazech z okolí domažlického a příběh se stal inspirací pro různé spisovatele, až se dostal k Aloisovi Jiráskovi, který mu dal v Psohlavcích generace přetrvávající podobu.

Poučeni o vytrvalostí Chodů i o překonávání nepřízně jejich osudu jsme se přemístili do Domažlic. Ty nás přivítaly příjemnou atmosférou opraveného a vydlážděného náměstí, kterému vévodí bílý válec šikmé hlásky a útulnost dodává Dolejší brána uzavírající spodní konec náměstí.

Město jsme si prošli a u každé významnější pamětihodnosti jsme se od Hanky dozvěděli základní informace a zajímavosti. Vše jsme pak zakončili obědem v restauraci Sokolský dům na náměstí. Byla to rozhodně dobrá volba, i když zvenku to tak nevypadalo. Kvalitu kuchyně potvrzovala i přítomnost zahraniční klientely u okolních stolů.

Neplánovanou optimistickou tečku za naším výletem pod Hančinou taktovkou udělalo svítící sluníčko. Po rozloučení se každý vydal k domovu vlastní cestou. My jsme se s Pavlem zastavili ještě v Horšovském Týně, ze kterého sluníčko udělalo neodolatelnou kulisu pro procházku po náměstí. Jednou se sem chceme vrátit a rozhodně to budeme doporučovat i všem ostatním.