Pobyt na horách v Kořenově, Jizerské hory
dne 20. ledna 2018
  • Stalo se nedávno

Termín konání:

Víkend 12.–14. ledna 2018

Osoby a obsazení:

Hanka – organizátorka a účastnice pobytu
Honza a Marcela – asistenti a účastníci pobytu
Maruška a Vláďa, Helena a Aleš, Jaruška a Vladek, Pavel – účastníci pobytu
Zuzana – zapisovatelka a účastnice pobytu
Pavlína a Jiří Matouškovi – majitelé penzionu

Pátek:

Na večeři po 19. hodině byli všichni na místě v rodinném penzionu Poezie v Kořenově. Čekala na nás domácí čočková polévka, vepřové na vlastnoručně sbíraných houbách s rýží a plánování aktivit na sobotu. Konečná verze vypadala následovně: Pavel s Alešem pojedou na sjezdovky do Harrachova a vezmou s sebou Helenu s Marcelou. Pánové budou dle sněhových podmínek jezdit do omrzení sedačkou nahoru a pak na lyžích "vzhůru dolu", dámy se půjdou podívat na Mumlavské vodopády a pak dle chuti na exkurzi do sklárny v Harrachově. Všichni ostatní vyjedou časně zrána na Jizerku a vydají se společně v příjemném mírném tempu na 16kilometrový okruh s občasnou zastávkou v restauračním zařízení. Zbytkem večera jsme se prochechtali díky příhodám ze života.

Sobota:

Snídaně byla nařízena na 8:00, aby se především skupina běžkařů dostala na Jizerku včas. Běžkám totiž propadá stále větší část populace české, polské i německé, a tak se populární místa jako je Jizerka dostávají zvláště o víkendech do obležení. Někteří fajnšmekři prý vyrážejí na tratě už v 6 hodin ráno, aby se davům vyhnuli. Skutečnost dala zvěstem za pravdu. Na Jizerku jsme dojeli krátce po 9. hodině a už jsme byli jedni z posledních, kteří tam mohli zaparkovat. Po chvilce silnici policie uzavřela, všichni museli parkovat asi o 4 km níže a ke tratím se dostali jen výšlapem do kopce.

Bylo pod nulou, tratě byly upravené, ale pod tenkou vrstvičkou seškrábaného sněhu čekalo na všechny, kteří rovnováhu z nějakých příčin neudrželi, setkání s umrzlou realitou. Hanka dokonce zatoužila i po koupeli v potoce, ale přes stromky se jí nepodařilo projet. Naštěstí naše tělesné schránky všechny pády přežily ve zdraví a hlavním problémem se stalo především vlastní vstávání. Většinou jsme si nějak dříve nebo později poradili, ale dvakrát situaci nakonec řešil Honza, když padlé silou svých mužných paží do stoje vyzdvihnul:-) Samozřejmě jsme si stíhali všímat i přírody a informačních cedulí kolem a za sebe určitě mohu říct, že bych se sem ráda podívala i v létě.

Naše první stravovací zastávka se uskutečnila v chatě Smědava. Zdejší samoobslužný pult Hanka vybrala záměrně, protože je svými jídly pověstný. A opravdu musíme kuchaři udělit pět hvězdiček. Dali jsme si sice "jen" polévky a borůvkový koláč, ale nemělo to chybu. Nepřidal se k nám jen Vladek s Jaruškou, kteří vsadili na vlastní tempo a restauraci Pešákovna. Tam se nakonec naše skupiny zase spojily, protože i druhé stravovací zařízení bylo útulné a jídla vypadala lákavě – například ovocný knedlík s borůvkami v závoji víly, což byl jeden v průměru asi 12 cm velký kynutý knedlík s borůvkovou náplní posypaný skořicí a servírovaný s kopečkem vanilkové zmrzliny s "třešinkou" Physalis (= moruše) na vršku. Borůvky byly samozřejmě sbírané v okolních lesích, ovšem moruše byla naplavenina, ale se vším krásně barevně ladila.

Celý den nás provázela teplota kousek pod nulou, polojasná obloha a občasné průhledy do modré vrstvy, ale směrem k cíli se všem začalo zdát, že přituhuje a fouká vítr. Vypadalo to, že Jizerky si drží mraky, zatímco krkonošské vrcholky si užívaly sluníčka. No, i tak to byl pohled hezký.

Po příjezdu do penzionu si někteří ještě zašli podívat na nedalekou Tesařovskou kapli a hřbitov. Osmiboká kaple je v noci příjemně osvícená a byla vidět i z okna našeho penzionu. Patří Jednotě bratské a okny bylo možné nahlédnout do interiéru, který nás překvapil svými pastelovými barvami a vlídností. Otevřeno je ale jen v létě. Okolní hřbitov existuje už od roku 1911, ale jeho začátky připomínalo jen málo náhrobků a zdálo se, že ani dnes není moc využívám. Výhled na Krkonoše je tam ovšem nádherný a prostoru úžasně plný.

Sledování výsledků voleb nebo posilující spánek zabraly čas do večeře, tentokrát to byla uzená polévka a kuře s bramborem. A následoval další salvami smíchu ověnčený večer, kterému dominovaly příhody Vladka a pana domácího. Ten je také hojně prokládal vtipy. Škoda, že s námi nebyl Zdeněk, jistě by za panem domácím nezůstal pozadu.

Z Vladkových příhod určitě zaujala zvláště ta o jeho putování za naprosto šílených klimatických podmínek na Vrbatovu boudu za dívkou. Šel přes varování jiných vichrem a bílou tmou a za nulové viditelnosti už přestával doufat ve šťastný konec. Málem to už vzdal a lyže si o něco opřel. Když se mu lyže ve větru sesunuly, objevil se před Vladkem nápis připomínající, že na tom místě zahynuli závodníci Hanč a Vrbata. Okamžitě se mu vybavila vzpomínka na to, že zahynuli těsně u lyžařské chaty, takže začal pátrat, až Vrbatovu boudu objevil tím, že do její stěny hlavou narazil. Nakonec ale zjistil, že riskování jeho životem bylo zbytečné, protože dívka, za kterou se do takového dobrodružství vydal, už věnovala pozornost někomu jinému. Tolik suchý výčet událostí, který ale ani vzdáleně nemůže nahradit Vladkovo barvité líčení:-)

Neděle:

Odchod byl naplánován na 10. hodinu, takže bylo dost času na snídani, balení i společenskou konverzaci. Po obligátním fotografování začala cesta za rozhlednou Štěpánka. Teploměr kolem osmé ukazoval -7 °C, ale obloha byla blankytná a sluníčko svítilo, abychom si dnešní cíl cesty mohli opravdu užít. Čekala nás rozhledna Štěpánka viditelná od našeho penzionu. Krásné stoupání ve vrzajícím sněhu kolem rekreačního zařízení Hančina vodohospodářského ústavu nás nejprve přivedlo k restauraci a po pár krocích i ke kamenné rozhledně. Jen 78 dřevěných schodů nás dělilo od krásné vyhlídky a nikdo z nás si ji nenechal ujít. Ani pohledy od obnoveného kamenného maltézského kříže ve slunečném počasí nezklamaly.

Když jsme se dost vynadívali, následovala cesta do Příchovic za kulturou i jídlem a pitím. Prošli jsme opět kolem ústavní boudy s novou střechou, pánové poskytli první pomoc dvěma prokluzujícím autům a došli jsme po sluncem zalité zasněžené stráni až k prvním domům. Cestou jsme pozorovali snowbordistu s padákem, který více či méně bravurně křižoval louku za silnicí. Mířili jsme do vyhlášené restaurace U čápa, ale měli tam neskutečně plno, tak jsme zamířili do Muzea Járy Cimrmana s majákem. Je to výborný nápad doplnit běžnou sbírku každodenních předmětů ze začátku 20. století cimrmanovskými komentáři. Na maják si hlavně kvůli větru troufla jen Hanka s Honzou, ale muzeum jsme si užili všichni za občasných poznámek typu: "... přesně stejnej mlejnek měla moje babička, ... z obdobného hrnku jsem pil jako dítě nebo ... tohle ještě někde doma máme."

Vlek jsme nechali i se sněžnými děly běžícími na plné obrátky za zády a našli si místo v Příchovické hospůdce. Ke slovu se dostalo výborné kyselo i výpečky, svíčková, smažák nebo řízek, a pak už nás čekala jen cesta zpět k penzionu, kde jsme naši úspěšnou výpravu do hor zakončili. Lepší program na víkend jsme si ani nemohli přát. Díky Hanko!!!