Technické památky 2018
dne 15. října 2018
  • Stalo se nedávno

Poslední letošní výprava připadla na sobotu 13. října 2018. Počasí nás po sychravém začátku měsíce navnadilo teplotami přes dvacítku a sluníčkem všude vůkol. Takže vzhůru do konopišťských lesů, vod a strání.

Čekáme s mamkou na Nádraží Hostivař, než profičí zpožděný rychlík Jordán (nějaká symbolika?) a po něm je tu už městský slon a uvnitř Helena, Linda, Aleš a Drsňák. Cesta do Čerčan ubíhá rychle i díky historkám spolucestujících. V Čerčanech přeskočíme na ještě menší vlak a za 5 minut už vystupujeme v Poříčí nad Sázavou. Na nástupišti nás vítá Luboš, a tak výprava za technickými památkami 2018 může začít.

Neohrabaně zkoušíme zastoupit v nemocnici zahálejícího Básníka fotografa, a tak za stativ pro úvodní hromadné foto poslouží pešuňk a batoh. No, nic moc, vím, ale... Luboš nám přečte zajímavosti z historie a současnosti Poříčí a už hledáme červenou značku směr Konopiště. Za návsí mineme románský kostel sv. Petra a už odbočujeme mezi domky z města ven. Nevidíme tudíž kamenný most císaře Františka Josefa přes Sázavu, první technickou památku dne.

Červená značka vede podél potoka, občas jsou kolem chaty s cirkulárkami a fukary na podzimní očistu zahrad, chvílemi v tichu lesa přelézáme kameny a klády. Listí se pomalu snáší k zemi, od potoka táhne chlad, ale slunce se snaží, a tak postupně odkládáme bundy a vykračujeme si v krátkých rukávech. V polovině října! Neodradí nás ani krátký úsek neschůdně rozbahněný těžkou lesní technikou.

Zhruba ve třetině cesty procházíme osadou Měsíční údolí. Bytelné udržované sruby, volejbalové hřiště, totem a parta chlapíků chystající oheň na večerní oslavu osadního výročí. Ve dvou třetinách cesty nás městsky se tvářící osada Racek naláká autobusovou zastávkou na možnost svezení. Ale autobus sem zajíždí jen v úterý a v dubnu, takže bolavá kolena musí ještě pár kilásků vydržet.

Za hlavní silnicí u Plíhalova mlýna se začíná charakter lesa měnit. Divočinu vystřídá parková úprava, potok zklidní jezírka a tůně. Cesta se rozšíří a v dálce mezi stromy probleskují první domy konopišťského zámeckého podhradí. Ano, konečně, rezervaci v restauraci Nová Myslivna jsme stihli. Jídlo rozhodně neurazilo, místní pivo Ferdinand někomu k chuti přišlo, někomu moc ne. Ale tak už to bývá.

I druhou technickou památku jsme trochu odbyli. U muzea motocyklů Jawa, největšího v ČR, jsme se jen trochu ochomýtli, více času jsme strávili u cedulí s informacemi z období vzniku našeho státu. Za mostem jsme se pokochali nádhernými kousky z živočišné říše – účastníky končící soutěžní výstavy irských vlkodavů a ohařů. Ale ještě nejsme v cíli.

Zámek Konopiště je, nevím proč, postavený na kopci a pro naše bolavá kolena je tedy takřka nedobytný. Značka ale stejně vede okolo. Nakoukneme do růžové zahrady ke skleníku, kde kdysi proběhla výstava slavného malíře miniatur Uko Ješity. V průseku se zámkem v pozadí zapózujeme pro druhou skupinovou fotku. Bohužel zámek přepálená fotka zcela vymaže. Básníku, chybíš nám! Pokračujeme parkem mezi krásně zbarvenými stromy všech možných druhů. Park končí frekventovanou silnicí č. 3. Takže chvilka napětí, dva hodní řidiči a jsme v Benešově.

A tam na nádraží nás čeká technická památka z nejlákavějších – věrná replika legionářského vlaku z let 1918–1920 vytvořená Československou obcí legionářskou. Přicházíme po poslední komentované prohlídce, ale díky krátkému filmu v prvním vagónu, ale i skvěle připravené výstavě obdivujeme, co všechno naši legionáři museli překonat. Jeden z dobrovolníků v dobové uniformě nám sděluje, že vlak na nějaký čas zastaví i na dejvickém nádraží. Tak třeba stihneme i tu komentovanou prohlídku.

Proslunění, uťapaní a jako vždy dobře naložení usedáme do vlaku směr Čerčany (kde nás opustí Luboš) – Praha. Poslední výprava roku 2018 stála opět za to. Díky za prima nápad a sv. Petru za počasí. Třeba si trochu slunce v duši udržíme i do následujících měsíců;-)