Vzpomínka a trochu historie

Markéta Hainá (Kupčíková) – Riki

5. února 2009

Aby v tom Básník nebyl skoro sám, a protože ženská ruka ještě nic nenapsala, rozhodla jsem se i já zavzpomínat a napsat o létech, která jsem prožila v Triglavu.

Týden potom, co jsem složila pionýrský slib, přišla jsem ze školy domů s tím, že se obnovuje junácké hnutí. A protože mi můj tatínek o něm hodně vyprávěl a já byla z jeho historek unešená, nic nezabránilo mému "přestupu" do Světlušek. Nebyla jsem sama. Se mnou vstoupilo do střediska mnoho mých spolužaček (Jarmila Kubová, Marcela Šípková, Madla Lebedová, Marta Apeltauerová, Jarka Kenclová, Eva Meskařová, ...).

Slib u hrobu A. B. Svojsíka

A přicházela další děvčata.

Mojí první vedoucí byla sestra Karla Lebedová. Psal se rok 1968 a mně bylo 11 let. A hned v tomto roce odjíždím se svým bratrem Michalem na svůj první tábor do Miletína, společně s 305. oddílem bratra Atriho.

Krátce poté, co jsem složila slib na Vyšehradě u hrobu A. B. Svojsíka, přecházím do oddílu skautek. To už nás vede sestra Marcela Kiršnerová, jsem v oddílu Sov, rádkyní je Olina Pašková, já podrádkyní.

Ta léta ve středisku Triglav jsou pro mne dodnes nezapomenutelná. Byli jsme bezstarostní, velice družní, veselí a tolik nás toho zajímalo. Žili jsme pro další schůzku, další akce a hlavně pro 3 týdny tábora. Miletín, Mrvice, Na Babě – místa, kam se ráda vracím.

Na táboře u Mrvice v roce 1970

Děti – sestry a bratři – prodloužili dětské chvíle v pevná přátelství, někteří ve svazky manželské.

V roce 1989 jsme se s Jiřím ujali vedení skautských oddílů. Během pár týdnů jsme měli tolik členů, že se musela rychle sehnat klubovna pro děvčata, aby se měly družiny světlušek, vlčat, skautů a skautek (oddíl Ptáčata) kde scházet, protože nám vrácená bývalá klubovna praskala ve švech. Dnes už tam dávno nestojí, malý, opukový domek s jednou místností, kůlničkou a jabloní na začátku Čistovické ulice, jen 300 m od původní poválečné skautské klubovny. Ale posloužil nám dobře těch několik málo měsíců.

Rozšířily se i řady vedoucích, přichází Jirka Novák – Drsňák, Jarka Nováková a Zuzana Jírová.

Měsíce činností utíkaly tak rychle, že před námi byly prázdniny a s nimi plány na náš první tábor. Ale kde vzít peníze na znovu vybudování táborového inventáře? Uvítali jsme tedy možnost využít tábořiště ve Zbyslavi (1990).

A tábor se povedl. Líbil se všem, dětem, vedoucím, rodičům, kteří přijeli na návštěvu, i našim pomocníkům z řad oldskautů (Ludva a Naďa Dolejšovi, Skukům, Borek, ...).

Na táboře u Zbyslavi v roce 1990

Mimo pravidelné schůzky jsme během roku uskutečnili mnoho výletů. Pravidlem se staly po mnoha letech obnovené akce střediska: Dionýsie a Mikulášská.

Další tábor je před námi. Peníze jsme již našetřili, kupuje se dřevo a 3 týdny před zahájením tábora stloukají skautíci a oldskauti na našem dvorku podsady. To bylo nějakých hřebíků.

Kdo mohl, přinesl z domova do inventáře hrnce, rošty, sekyrky, pily, petrolejky atd. Než jsme odjeli, byli jsme kompletně vybavení. A připraveni.

Po těch mnoha letech opět do Mrvice (1991). Chlapci a děvčata měli tábořiště zvlášť, společná byla kuchyně. Jiří, navíc jako hospodář, vzal kolo. I když tomu málokdo uvěří, neměli jsme nikdo automobil, a abychom mohli každý den doplňovat jídelní zásoby, musel Jiří na kole každý den v 5 hodin vyrážet na nákupy. Výjimkou byly jen víkendy, kdy přijel Ďábel a nákupy obstaral.

Na táboře u Mrvice v roce 1991

Program tábora byl poprvé postaven na "celotáborové etapové hře". Od prvního do posledního dne se vše odvíjelo od poznání doby Jakuba Krčína a Kašpara Kaplíře.

Tábor připravili a zajistili: vedoucí chlapců – Jirka Hainý, Jirka Novák, Láďa Čech; vedoucí děvčat – já, Jarka Nováková, Zuzana Jírová;

Naďa Volfová – Dolejšová

hosté a zdatní pomocníci – Ďábel, Borek, Skukům, Petr Vlk, Zdeněk Vlk, Jirka Jíra, Linda a Zdeněk Hurníkovi, Ludva Dolejš starší.

Vrátili jsme se všichni ve zdraví a moc šťastní (až na 1 zlomený prst a škvora v uchu).

V tomto roce vstupuje do chlapeckého oddílu další vedoucí Láďa Částka. Bohužel nás zanedlouho navždy opouští Naďa Dolejšová. Sestra, kterou jsem já osobně viděla jen s úsměvem. Vždy v dobré náladě, se srdcem na dlani, výborná kuchařka, která své umění předváděla již na našich táborech v letech 1968 – 1971, najmě její ledvinky s rýží si mnozí pochvalovali.

Zatímco v politickém dění se v těchto letech odehrávají neskutečné věci, život v oddíle běží svým klidným životem. Někteří členové odcházejí, noví a noví přicházejí. Především z mladších oddílů vlčat a světlušek.

Všechno jednou začíná a jednou končí. Práce, výchova a zábava dětí na jaře 1992 pokračuje, já s Jiřím opouštíme Triglav. Je nám dost smutno, ale víme, že junácké hnutí pokračuje pod vedením mladších vedoucích. Doba se od poválečných let a let 60. hodně změnila, principy, zásady skautingu zůstávají stejné, ale forma by se měla změnit. A to už musíme ponechat jiným.