První junácký tábor po roce 1989 "Zbyslav 1990"

Jiří Novák – Drsňák

5. března 2009

Dlouho očekávaný letní junácký tábor 1990 začíná ráno odvozem...

Vandrovní knížka

Tak touto větou začíná zápis v mé vandrovní knížce o mém prvním junáckém táboře v nově obnovené skautské organizaci.

Tábor proběhl na vypůjčeném tábořišti, nutno říci, že i s mnohými vypůjčenými táborovými potřebami, ve Zbyslavi u Klatov od 10. srpna do 31. srpna 1990. Je velmi dobré si uvědomit, že táborové vybavení skutečně čítá několik potřebnějších či nepotřebnějších věcí (stany, nádobí, podsady, ...),

Náčrtek okolí stožáru

bez kterých se tábořit dá jen velice obtížně. A právě díky vypůjčení těchto věcí, které jsme z důvodu přerušené činnosti jako středisko neměli, mohl být tento střediskový tábor vůbec uskutečněn. Ano, náš první tábor byl celostřediskový. Takže oddíl světlušek, oddíl skautek, oddíl vlčat, oddíl skautů.

Od klubovny odjíždíme dvěma autobusy, v jednom světlušky s vlčaty a druhý patřil sestrám skautkám a bratrům skautům. Autobusy se u tábořiště dlouho nezdržovaly – naložily pionýry, kteří zde tábořili před námi, a šup s nimi zpět k maminkám. Nám tím již skutečně mohl začít táborový život, pro některé zcela nová, neznámá a většinou báječná zábava.

Táborové dny jsme zahajovali tradičním zaseknutím "Sekery práce" do "Špalku práce", který byl součástí kruhu kolem stožáru se státní vlajkou. Tu jsme každý den vztyčovali a spouštěli za zpěvu obřadních písní.

Po celou dobu tábora se o naše nenasytné žaludky starala sestra Líba a její team. Samozřejmě, že oddíly měly v kuchyni své služby a Líbě pomáhaly. A pomoc to byla občas i mezinárodní, ba přímo světová. V oddíle skautek byla Sylvia a v oddíle skautů Martin (získal přezdívku Amígo), jinak to sourozenci Dohnalovic z USA, kteří v Česku byli na prázdninách. Jejich čeští rodiče kdysi do USA emigrovali. A protože projevili velmi silné přání poznat činnost českých skautů, prožili tábor s námi až do 28. srpna. Oba se nám stali přáteli a následující rok přijeli znovu.

Sylvia a Martin Dohnalovi s Ďáblem

Během prvního "Zbyslavského" tábora jsme stihli poznat, že oheň skutečně umí prohořet i pod povrchem a doutnat do druhého dne. Že tvrdou americkou hru softbal lze hrát i společně – světlušky, vlčata, skautky, skauti. Že nečekané noční probuzení, sbalení se a pochod jen podle hvězd, zakončené nočním přespáním, je nejen praktické, ale i romantické. Že táborová "pouť", spíše sportovní dopoledne, bylo stejně prima jako odpolední "maškarní". Zvláště navštíví-li ho takoví neandrtálci z doby dávno minulé jako: Mája, Básník a Drsňák. Že v oddíle skautů výsledek hry pomohl zjistit dlouho utajovanou přezdívku Drsňáka. Že v oddíle skautů byly ve dvou termínech složeny slavnostní junácké sliby. Že bratři Básník (téměř) a Drsňák (zcela) zvládli zkoušku Tři orlí pera.

Snad všichni jsme se chtěli pochlubit svým táborovým životem, proto byla sobota 25. srpna návštěvním dnem nejen rodičů. Rodiče tak mohli osobně pocítit "táborový život" své ratolesti.

Mimo jiné i z obavy z poslední, a tudíž tzv. kanadské noci, jsme vymysleli "noční stezku odvahy" inspirovanou místní pověstí. Pověstí o hraběnce, jež každý rok v noci z 30. na 31. srpna chodí pít zázračnou vodu do místní kapličky. Trasa byla vytyčena žlutě a červeně svítícími LED diodami. Postavu hraběnky skvěle zahrál Fery (Petr Vlk) s vysokým čepcem na hlavě s třásněmi až na zem.

Na počest konce tábora se konal závěrečný táborový slavnostní čtyřnásobný oheň, který byl vskutku slavnostní.

Z táborového života

A stejně jako na začátku, tak i na konci tábora odjíždíme dvěma autobusy, v jednom světlušky s vlčaty a druhý patřil sestrám skautkám a bratrům skautům. Jen na střeše "autobusu velkých" s námi jelo zpět Drsňákovo křeslo, které se následně stalo součástí klubovny a připomínkou prvního junáckého tábora po roce 1989. Cestu nám Mája zpříjemňovala hrou na kytaru a my zpívali, co to šlo. A před klubovnou, kde jsme byli o chvilku dříve, než jsme měli být, zatím rodiče na své ratolesti nečekali. Hned jak přišli – a šup s nimi zpět k maminkám.