Význam skautingu pro mravní výchovu člověka

Vladimír Čech – Básník

15. března 2009

Logotyp Junáka Když jsem se probíral svým archivem z roku 1990, narazil jsem mimo jiné i na pojednání, které jsem tenkrát sepsal v rámci čekatelské zkoušky. Snažil jsem se v něm sám sobě odpovědět na otázku, proč jsme se tehdy mnozí vrhli po hlavě do znovuvybudování skautské organizace a co nám skauting vlastně přináší. Přestože jde o dílko staré téměř devatenáct let, nezměnil bych na něm dnes jedinou větu – snad jen závěr je mírně poplatný oné době.

Dovolím si proto tento příspěvek po letech vytáhnout na světlo boží a věřím, že alespoň někoho osloví. Předem však varuji náruživé čtenáře různých Aha, Šípů, Blesků a jiných třesků plesků. Ti by měli v této chvíli dalšího čtení raději zanechat. Článek je to totiž poměrně dlouhý, bez obrázků, vyžaduje jisté soustředění a už vůbec se v něm nedozví, zda skončí Iveta Bartošová znovu v blázinci nebo jakou plastiku plánuje Gábina Partyšová.

Sepsáno v listopadu 1990

Zamyslíme-li se nad tím, jaká mocná síla přitáhla po loňské listopadové revoluci v naší vlasti tisíce nadšených lidí zpět do skautského společenství, může nás napadnout hned několik důvodů. Tím bezprostředním zřejmě byly nesmazatelné vzpomínky na skautská léta před dvaceti, čtyřiceti i více lety. Touha po setkání s lidmi, které jsme třeba řadu let neviděli, nostalgie alespoň duchem se vrátit na skautské tábory, výpravy a schůzky. Jsem však přesvědčen, že u velkého počtu sester a bratrů to byla i snaha svým dílem přispět k probuzení skautského hnutí v Československu a povinnost vrátit část toho, co kdysi získali, dnešním dětem. A že o existenci onoho druhého motivu nemůže být sporu, dokazují stovky skautských oddílů, které byly během několika prvních měsíců letošního roku založeny.

Kde se však popsaný motiv bere? A co vlastně člověk, který prošel skautskou výchovou, získává? Zdržme se nejprve u druhé z obou otázek. Odpověď na ni je značně široká. Pro skautský výchovný systém jsou charakteristické tyto rysy:

  • dobrovolnost,
  • apolitičnost,
  • všestrannost (harmonický rozvoj duševních i tělesných schopností),
  • vlastenectví,
  • výchova v kolektivu (s přizpůsobením různým věkovým skupinám a pohlaví),
  • využití romantiky přírodního prostředí,
  • soutěživost,
  • věková neomezenost,
  • aktualizace (přizpůsobení výchovného programu vývoji lidského poznání a společnosti).

Konkrétní forma i obsah skautské výchovy je již do určité míry individuální a jediným kritériem je dodržování skautského slibu a zákona. Žádný z výše uvedených obecných rysů přitom nelze pominout, aniž by skautská výchova ztratila svou přitažlivost a opodstatnění.

Člověk, který prošel skautskou výchovou, tedy získává řadu znalostí, dovedností, vypěstuje si mnoho užitečných návyků, ale to podstatné, co je cílem skautingu, je zformování jeho charakterových vlastností se zaměřením na mravní cítění. Pokud se tento cíl podaří splnit, je zřejmá odpověď i na první z výše uvedených otázek. Motiv pomoci obnovení skautingu vyplývá z mravní povinnosti jedince ve smyslu Kantova kategorického imperativu. Vypěstovat vědomí této povinnosti, kdy se člověk na základě svého rozumu rozhoduje bez ohledu na odměnu, ocenění či jiný prospěch k morálně správnému činu, je konečným cílem skautské mravní výchovy. Tento aspekt skautskou mravní výchovu jednoznačně odlišuje od většiny ostatních výchovných systémů. Pro názornost můžeme některé z nich se skautingem stručně porovnat.

Dvěma nejdůležitějšími výchovnými systémy, kterými ve svém životě prochází takřka každý člověk, jsou rodina a škola. Oba systémy mají společného jmenovatele v jisté nedobrovolnosti, se kterou je jedinec "povinen" stát se předmětem výchovného působení v konkrétním prostředí, které si sám nevybírá. Rodinná výchova je nadto založena na tradici a empirii s dominantní rolí osobního příkladu. To vše může vést, zvláště v rodinách bez pevných morálních základů, ke konfliktům a vážným defektům ve výchově. Daný problém se dále prohloubil v poslední době, kdy se obecnou normou stal morální pragmatismus a výchovné působení většiny rodin směřuje jedince k hledání osobního prospěchu za každým svým konáním.

Základní školní výchova je orientována na získání potřebných, převážně teoretických poznatků v úzkém rámci vymezeném osnovami. Aktivní mravní výchově je věnována minimální pozornost. Nepřímá mravní výchova prosazovaná systémem nepříliš účinných trestů je neefektivní a někdy má i negativní dopad. Morální kredit školy byl navíc znehodnocen v posledních desetiletích mravní devastace společnosti, kdy jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.

Skautingu zdánlivě příbuzným výchovným systémem, který měl v nedávné minulosti v oblasti mravní výchovy těsně navázat na školu, je pionýrská organizace. Její výchovné působení je odvozeno z ideje tzv. komunistické morálky, jejímž objektivním kritériem je boj za vítězství komunistické společnosti. K čemu všemu tato zaklínací formule ještě v loňském roce ospravedlňovala, je dnes již dostatečně známo. V současné době sice pionýrská organizace hledá novou tvář, ale vzhledem ke své historii a k absenci onoho pocitu mravní povinnosti, který je skautingu vlastní, se zřejmě postupem času stane bezvýznamným reziduem minulého režimu.

Protože se naše civilizace dá charakterizovat jako civilizace křesťanská, nelze pominout výchovný systém, který formuje mravní cítění velké části lidstva po mnoho staletí, křesťanské náboženství. V křesťanství je jediným kritériem mravnosti a zároveň jediným plnoprávným mravním soudcem Bůh. Základní principy křesťanské morálky, které jsou deklarované v Mojžíšově starozákonním desateru a rozvedené Ježíšem v Novém zákoně, jsou založeny na víře v Boží trest pro hříšné a naopak v odměnu pro bohabojné. K tomu přistupuje princip odpuštění hříchů, jenž však může vést k oslabení mravní zodpovědnosti jedince a v krajní podobě až např. k prodeji odpustků. Obecné zásady křesťanské morálky se nicméně shodují se zásadami všelidskými, a proto je křesťanství stále velice živým a významným prostředkem mravní výchovy.

Provedené srovnání ukazuje, že současné výchovné systémy u nás i přes svou nezastupitelnost jen zřídka vedou k programovému formování mravního cítění jedince, které by bylo oproštěné od pobídkových, resp. donucovacích prostředků odměny a trestu, či nebylo poplatné rozličným ideologiím, kdy se člověk stává pouhým prostředkem k uskutečňování cílů. Potom je velmi snadné a pohodlné si zafixovat nesprávnou spojitost mravního jednání se strachem z trestu, který může při porušení mravních zákonů následovat nebo s prospěchem, který můžeme získat, zachováme-li se v jistých situacích mravně.

Mravní zákony skautingu jsou shrnuty v skautském slibu a deseti bodech skautského zákona. Pro skautský zákon je příznačné, že nic nezakazuje. Je to pouze výčet vlastností, které charakterizují příslušníka skautského hnutí. V tomto smyslu je bezpředmětná otázka trestu za porušení skautských zákonů. Skautským slibem přijímá každý skaut osobní závazek, že bude dodržovat zásady hnutí. Jejich dodržování je tedy věcí pouze dobré vůle a individuálního svědomí.

Z podrobnější analýzy konkrétních formulací junáckého zákona by jistě mohla vyplynout řada kritických připomínek. Bezesporná však je jeho trvalá platnost i přes 70 let, které uplynuly od jeho vzniku. Dá se říci, že postihuje všechny důležité momenty mravního jednání civilizované evropské společnosti. A pokud se přece jen zákonitě objevují pochybnosti, které obsahují např. i otázky nedávno položené široké veřejnosti autorem článku "Naše lilie opět rozkvétá" v Kwětech českých:

... nejsou skautské ideály a zejména skautský zákon v dnešní době maličko zastaralé a naivní? Myslíte si, že je rozumné nebo vůbec možné řídit se junáckým zákonem i v běžném životě? [...] Neměl by být přizpůsoben realitě?


můžeme předchozí tvrzení doplnit citátem španělského filozofa Baltasara Graciána, který žil v 17. století:

Špatné jednání cizích nechť tedy poslouží ne za příklad k následování, ale k bdělosti; neboť při pohledu na bídné počínání je poctivost v nebezpečí, že bude zviklána. Avšak správný muž kvůli tomu, čím jsou jiní, nikdy nezapomene, čím je on.


Skautské hnutí v Československu je tedy i přes dvě dlouhá desetiletí přerušené legální činnosti důležitým zdrojem mravní obrody společnosti, a to i přes to, že se zcela jistě nestane hnutím masovým v onom marxisticko-leninském slova smyslu.

Použitá literatura:
---------------------
 1. ŠIMÁNEK, J. Skauting, jeho podstata, význam a ethika. 2. vyd. Praha: Rebcovo nakl., 1946.
 2. KANT, I. Základy metafyziky mravů. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1990.
 3. BŘICHÁČEK, V. Mravní výchova – dnes a zítra. Skauting. 1990, roč. 29, č. 1.
 4. MAŘÁDEK, V. Kapitoly pro junácké vůdce. 1. vyd. Praha: Junácká edice, 1970.
 5. FANDERLÍK, V. Listy Jurovi. 4. vyd. Praha: Junácká edice, 1970.
 6. HAVEL, V. Novoroční projev presidenta republiky. Lidová demokracie. 1990, roč. 46, č. 1, s. 1
 7. Filozofický slovník. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1981.
 8. CHALUPECKÝ, J. Naboženství, umění, architektura. Literární noviny. 1990, roč. 1, č. 16, s. 1.
 9. Bible. 1. vyd. Praha: Ústř. círk. nakl., 1979.
10. SOUKUP, F. T. G. Masaryk jako politický průkopník, sociální reformátor a president státu. Praha: Ústř. děln. knihk. a nakl., 1930.
11. SVOJSÍK, A. B. Základy junáctví. 1. vyd. Praha: České lid. knihk. a antikv. Josef Springer, 1912.
12. PRŮCHA, K. Náš zákon. Skaut – Junák. roč. 1, č. 0, 1968, s. 3.
13. GORSKI, Y. Projev na IV. valném sněmu Českého junáka – svazu skautů a skautek. Junák hlásí. 1990, č. 8, s. 11.
14. HUŠEK, P. Naše lilie opět rozkvétá. Kwěty české. 1990, roč. 1 (56), č. 38, s. 14-17.
15. GRACIÁN, B. Příruční orákulum a umění moudrosti. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1990.