Po stopách letních táborů

Jiří Kocián – Kiwi

26. dubna 2009

Jak se blížil termín odjezdu na výpravu, tak účastníci zvědavě pozorovali oblohu a sledovali meteorologické předpovědi ve všech dostupných mediích. Bylo stále jasnější, že počasí se nám vydaří.

Konečně nastalo to ráno, 25. 4. 2009, to ráno, kdy bylo nutno hbitě vstát, nasnídat se a vyrazit směr Mrvice.

Účastníci výpravy

Někteří jeli vlakem, jiní, kteří nechtěli riskovat dobrodružství spojené s naší železniční dopravou, jeli autem.

Na starém tábořišti v Mrvicích jsme se všichni setkali kolem jedenácté hodiny.

Opékání špekáčků, buřtů...

Po prohlídce tůňky jsme se po šipkách odebrali na spodní kraj bývalé louky, nyní lesa, kde nás čekalo až dojemné překvapení. Ondra s Petrem pro nás připravili ohniště s pagodou. To jsme zapálili loučí, přes některé námitky malověrných o lesním požáru, srovnatelným snad jen s požárem Říma za časů Nerona. Po chvilce rozjímání o ohních, u kterých jsme skládali skautský slib, převládla materiální stránka věci. Vybalili jsme špekáčky, buřty a jiné sojovo-želatinové výrobky a jali jsme se je opékat. Když jsme dojedli, oheň přece jenom zapálil kousek okolí. Ondra ho hbitě uhasil připravenou lopatkou.

Po dobrém jídle nám Foralovi nabídli desert. Čokoládové euromince. Někteří je snědli hned, neinformovaní si je schovali na dobu, kdy naše republika vstoupí do eurozony. Pak nastalo dohadování, kam dál. Lom byl zavržen jako první, námitky línějších, že by se mělo jít rovnou do hospody do Janovic, neobstály též. Zvítězil původní návrh podívat se na bývalé tábořiště na Babu. Cesta, zpestřená vzpomínkami, nám ubíhala celkem vesele. Ve studánce byla dokonce žába, tak jako před 40 lety. Že by ta samá?

Za studánkou se Blance v řepkovém poli ztratil a zase našel pes Bára. Pak jsme prošli vesnicí Mrvice. Některé domy vypadaly stejně, jako v době táborů (vč. nepořádku na dvorech), jiné byly přestavěny a opraveny.

Cestu jsme si museli prodloužit kvůli ohrazenému pozemku, na kterém byly chovány kozy a daňci.

Krmení koz	Cesta na Babu

Vpravo přes rybníček byl statek u Fulínů, kde jsme měli v dřevních dobách uloženy podsady, podlážky a kuchyňské kotle.

Po dalších cca dvou kilometrech jsme se dostali na tábořiště Baba. Všichni ho poznali na první pohled, ty lesy, louku, osamělý remízek... všichni se rozplývali, ale jen do doby, než dorazil Luboš, který nám sdělil, že pravé tábořiště je ještě asi o kilometr dál. Tam to zase pro změnu nepoznal skoro nikdo. Vysoký jehličnatý les byl vykácen, na jeho místě rostl les nový, potok byl špinavý, všechno bylo nějak menší, včetně rybníka. Ale bylo to opravdu tam, kde jsme před lety tábořili.

Rozloučili jsme se s Petrem a Ondrou, kteří se do Prahy vraceli autem,

Na Rychtě

a my ostatní jsme pokračovali po silnici přes Manělovice, kolem rybníků Kamenného a Zrcadla, do Vrchotových Janovic. Na jejich okraji jsme zahlédli čističku odpadních vod hodnou novodobého Čingischána. Pak už jen jedna rovinka, tři zatáčky a vchod do zámku. Zámecká hospoda Na Rychtě byla na dohled.

Po pěkném posezení (polévka, pivo, limo, řízečky, smažený sýr, roštěnec se šesti a hojností omáčky... až přetékala, banány se šlehačkou a čokoládovou polevou...) odjeli někteří autem domů; třeba já s bratrem Tomášem a dětmi, další měli v plánu navštívit park. Jak to dopadlo nevím, já tam nebyl, a tak jen doufám, že se všichni dostali domů bez potíží a že se jim dobře spalo. Však jsme také za celý den ušli dobrých jedenáct kilometrů. Dobrou noc.