Po stopách letních táborů

Blanka Zákostelnová

28. dubna 2009

Vám, kteří jste si nechali ujít tuto báječnou akci, píšu a nám, kteří jsme se zúčastnili, připomínám. Sraz byl 25. 4. 2009 na Hlavním nádraží u pokladny č. 10 a tu jsme všichni bez problémů našli. Sešlo se nás zatím jen 15, ale jak je naším zvykem, pořád jsme se nemohli dopočítat. Bylo to ztíženo tím, že pořád někdo odbíhal (Líba na WC a Zuzka za dokoupením potravin).

Na Hlavním nádraží

Po zdárném koupení hromadné jízdenky jsme vyrazili na nástupiště č. 7. Vlak byl přistaven podle jízdního řádu, tak někteří z nás se vrhli do vagonu k zabrání co největšího počtu míst, ale, bohužel, to byla 1. třída. Naštěstí Luboš obešel celou vlakovou soupravu a našel jiná volná místa, a tak jsme se pak sesedli do 3 kupé. Ještě Jirka Novák a Tomáš Kocián se zapovídali někde jinde, ale opět díky Lubošovi jsme už pak byli všichni pohromadě.

Než se vlak ale rozjel, získali jsme více jak půl hodiny zpoždění, což pro nás nebylo příjemné z důvodu přestupu v Olbramovicích. Když přišla milá paní průvodčí, zavolala mobilním telefonem na nádraží s prosbou zdržení našeho přípoje.

Společné foto

Jelikož jsme v to nedoufali, začala se vymýšlet 2. varianta pochodu z Olbramovic, protože další spoj do Minartic jel před jednou hodinou. Tak Básník začal obvolávat naše další účastníky pochodu, kteří jeli auty a byli již na trase.

Jaké bylo naše velké překvapení, když na nás vlak opravdu čekal. Dalším překvapením bylo, když ve Vrchotových Janovicích přistoupila Jarka s manželem a dcerou (dříve Kenclová), protože její sestra Líba nám za tu celou dlouhou dobu jízdy vlakem neřekla ani slovo a naopak zapírala. Tak hurá, už je nás zase víc.

Při příjezdu do Minartic se, jak už je naším zvykem, vytvořilo společné foto pro případ, že by se cestou někdo ztratil. A konečně vyrážíme, tedy zatím jen kousek, protože Básník v rámci focení na nádraží tam zapomněl svou skautskou hůl. Tak jsme si zase odpočinuli, vždyť už jsme ušli asi 300 m, a když dorazil Básník, opět pokračujeme v cestě.

Netrvalo dlouho a už jsme byli u naší milované tůňky, kde už na nás čekal Jirka, Markéta a třetí pes výpravy Ari.

Setkání po letech	Krásná hranice

Tůňku jsme všichni poznali, vždyť kolikrát si v ní někteří čistili zuby a dokonce někdo z odvážných se tam koupal (viz Darina), ale tu jsme tam tenkrát hodili. Slabší jedinci už vytahovali kapesníky a utírali slzičky.

Pak jsme dál pokračovali po cestě. Po pár metrech narážíme na naše další kamarády,

Polední klid

a to Martina Škorpíka (pro mne zvlášť dojemné, protože jsme se spolu neviděli nejméně 30 let, a to jsme spolužáci z jedné třídy ZDŠ) a Jirku Kociána s dcerami.

Jinak, kromě kamenného tarasu, jsme vůbec nic nepoznávali, protože naše ohromná louka byla již osázena lesem, a to dost vysokým. Jak ten čas neúprosně letí. Někteří se snaží hledat v lese místo, kde byl chlapecký sklípek, samozřejmě na potraviny, ale snad to, co objevili, bylo ono. Na konci lesa nás čekalo velké překvapení, protože zde na nás čekal zbytek výpravy, a to Petr a Ondra a připravená krásná hranice – pagoda – na opékání buřtíků. Po zapálení ohně jsme se společně vrhli na opékání (mezi námi naštěstí žádný vegetarián není), naplňování žaludků pochoutkami, včetně psa Bary, která sežrala díky nepozornosti Jirky Nováka čokoládovou medaili i s obalem. Naštěstí za chvíli vše dobře dopadlo a po poledním klidu a udělání společné fotografie, uklizení ohniště, že by nikdo nepoznal, že tam nějaké kdy bylo, opět vyrážíme směr Mrvice. Tam se s námi ke všeobecné lítosti loučí Martin Škorpík, ale všichni uznáváme, že to má domů opravdu daleko. Tak, Martine, zase příště!

Naše doprovodné vozidlo Ondry a Petra vyráží napřed po silnici a my kráčíme nádhernou jarní přírodou směr naše druhé tábořiště na Babě. Malá Barča Kociánová 2x spadla, jednou na štěrku a pak do bahna, ale vždy s úsměvem vyskočila a pokračovala v pochodu. Bary – 2. pes naší výpravy – se neustále ztrácela v lese za zvěří, ale naštěstí opět nacházela, tak se také mohlo dále pokračovat v cestě.

Přes lesy a louky	Na zcestí

Někteří, jako Milan a Hanka Foralovi, chtějí cestou sbírat kameny na chatu, ale mají nejméně metrák, tak jim to zdárně rozmlouváme. Cestou procházíme kolem nádherné kozí a daňčí farmy, kozy jsme poznali všichni, ale u daňků byli dohady. Rozzářené oči malé Barušky Kociánové stály opravdu za to. Natrhali jsme kozám pár pampelišek a opět vyrážíme. Marcela se už nemohla dočkat, a tak se vrhá oraništěm k lesu v domnění, že už toto musí být ono. Ale my už vidíme v dáli naše červené doprovodné vozidlo, tak zrychlíme krok a jsme na místě. Tak tady naštěstí se toho tolik nezměnilo a my konečně poznáváme, kde byl chlapecký a dívčí tábor.

Někteří se vydávají hledat pomník z 2. světové války, opravdu nacházejí, a ti línější se povalováním po louce kochají nádhernou jarní přírodou.

Pak už jsme se rozloučili s Petrem a Ondrou a vyrazili po "svých" směr Vrchotovy Janovice. Cesta ubíhala zvesela, neboť nás čekal krásný zámek v Janovicích a zámecká restaurace. Rychlíci a ti sportovně zdatnější stačili zabrat celou předzahrádku, než dorazil zbytek loudálků. S trochou přesouváním stolů a židlí jsme se sesedli, a jelikož cesta byla náročná, rovná a z kopce, nám opět vyhládlo, a tak jsme pojedli místní dobré specialitky.

Někteří pak šli, ne již na zámek, ale do krásné zámecké zahrady. Jásali a zuřivě fotili, když objevili vzácný strom,

Zámek Vrchotovy Janovice	Vstupenka na zámek

který má mít tak za měsíc modré květy ve tvaru tulipánu. Pak také strom "Frňákovník". My ostatní vzpomínali na prožité chvíle na táborech a probírali věci současné. Jarka Kenclová se teď teprve přiznala, že mě ráno vůbec v brýlích nepoznala, a tudíž nevěděla, co se to za cizí ženskou k ní ve vlaku vrhá.

Když dorazila skupina botaniků, začalo loučení, protože ta část automobilistů měla svá auta na parkovišti u zámku a my ostatní museli pospíchat na vlak.

Cesta zpět na Prahu probíhala bez sebemenšího zpoždění, tak jsme na Hlavním nádraží byli podle časového programu. Tam jsme se konečně rozdělili do "družin": 1. Naplaveniny Hostivic, 2. Řepáci, 3. Šestkounky, 4. Kladeňáci. Zakončení pokřikem nebylo, protože jsme si ho zapomněli natrénovat. Tak snad příště. Tím končím vyprávění z našeho krásného jarního výletu.

Vy, kteří jste se nezúčastnili, litujte, ale můžete se těšit na víkendový výlet do Národního parku Podyjí, anebo se již plánuje další podzimní výlet na Bezděz.