A byl Záviš zrádce? (Aneb trocha dějepisu k chystané zářijové výpravě)

Luboš

12. srpna 2009

Mnoho století se spekuluje o osobním setkání Záviše a Přemysla Otakara II., ba dokonce o zášti mezi nimi. Snaží se o to zejména romantická literatura. Všechny příběhy o lásce královny Kunhuty k panu z Falkenštejna za života krále Přemysla jsou nepodložené výmysly, které mají svůj původ v pozdější staročeské písni: "Záviše proto vyhnal bieše, že u králové na freji bieše".

Pokud někdo vyvolává dojem, že Přemysl mohl na své územně strategické porážce něco změnit nebýt odboje českých pánů, pak se jedná pouze o fakty nedostatečně podloženou fikci.

Pravdou je, že Vítkovci v čele se Závišem svou podporu věnovali římskému králi Rudolfovi, jehož podporovala celá říšská šlechta i nejvyšší církevní hodnostáři. Zvolili si římského krále, na jehož území – opět zejména Záviš a mladí Rožmberkové – převážně žili a trávili čas, kde si vyhledali své manželky a kam se cítili být kulturně i společensky začleněni, ale bitvy na Moravském poli se neúčastnili.

Jednou z možností je, že Záviš, přesně jak předpokládají historici Šusta a Palacký, díky svým stykům, schopnostem a vlastnostem, skutečně byl vůdcem protipřemyslovského povstání v Čechách, ale nyní se rozhodl Rudolfa vojensky nepodpořit, ačkoliv dva kronikáři se o tom zmiňují. Jsou jimi Matyáš Neuenburský, kronikář 14. století, který vypráví o Závišovi, jak s dvěma tisíci jezdců krále ve chvíli krajního nebezpečí opustil. Kronikář ale zajisté zaměnil Záviše s Milotou z Dědic. Druhým kronikářem je tak řečený Dalimil:

Záviš s bratry dal se na stranu
Rudolfa. Král neměl žádnou čáku
Na vítězství. Boj byl předem prohraný,
Neboť Záviš předem zvěděl skrytě
O každičké Přemyslově fintě.
V jeho vojsku měl své kumpány.
Před bojem však večer vzkázal tajně
Králi, když mu milost udělí,
Že podpoří zítra jeho zbraně,
Pomůže mu jako příteli.
Přemysl však vojácké měl srdce
A řekl, že raději přijmout smrt chce.

V těchto líbezných verších se může skrývat snaha o očištění Záviše, který dle tak řečeného Dalimila želel odpadnutí od českého krále a nabídl mu svou pomoc výměnou za omilostnění.

Je otázkou, zda z Brna až k bavorskému hradu Falkenštejn byla slyšet slova Přemysla Otakara II., který 27. června na Moravě shromažďoval vojsko do konečného boje s římským králem:

Až se vrátím z války,
Zarputilcům hlavy napravím.
Na Petříně postavit dám špalky,
Pokryji ho rouchem krvavým.
Vysměju se pánům do očí...

(Dalimilova kronika)

Jak vyplývá z událostí následujících po tragické bitvě na Moravském poli, zdá se, že k muži, který právě dlel na svém bavorském hradě, a který nepřestal po sedm dalších staletí fascinovat ženy – dívky i paní – všech věkových skupin, spíš dolehla slova úplně jiná...

Po bitvě na Moravském poli nemáme o Závišovi žádných zpráv. Záviš se objevuje u královny Kunhuty až 11. února 1281, jak vyplývá z listiny vydané v Hlubčicích. Záviš, jenž byl dle Františka Palackého "muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak i neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník", byl v Čechách prohlášen za psance. S největší pravděpodobností se neshodl se svými příbuznými Vítkovci, z nichž např. Rožmberkové nebo Ojíř z Lomnice uznali svrchovanost Oty V. Dlouhého. V zemi české nemohl zůstat. Přesto však byla Závišova cesta na dvůr královny Kunhuty překvapením, protože byl jejím odpůrcem hned od počátku . Pročpak se Záviš znovu nestáhl na svá panství v Bavorsku, jak učinil po neúspěšném povstání proti králi Přemyslovi v roce 1277? Nevíme, zda byla důvodem Závišovy návštěvy snaha okouzlit matku budoucího českého krále s cílem jej později ovládat, nebo se pouze snažil rytířsky pomoci ženě, jíž z původního lesku a moci zůstalo nyní pouze Opavsko, každopádně byl Kunhutou velmi dobře přijat.

Ale vraťme se zpět na Bezděz, nechme Záviše v objetí královny Kunhuty a možná se ještě dočteme, jak a proč došlo k popravě Záviše z Falkenštejna dne 24. srpna 1290 pod hradem Hluboká v Jižních Čechách.