Výstup na Bezděz konaný dne 19. září 2009

Tomáš Kocián

23. září 2009

Jedním z vrcholů bělohorského skautingu v tomto roce byl netradiční výstup na horu Bezděz, konaný alpským způsobem. Vzhledem k rozlehlosti naší vlasti a v souvislosti s nepolevující ekonomickou a nastupující celospolečenskou krizí byl zvolen na dnešní dobu netradiční způsob přepravy na místo – vlakem. Upřímně řečeno, při časném odjezdu v 7:25 hod jsme netušili, jak daleko po časové ose se v tomto dni posuneme. Ale popořádku.

Z nádraží souprava vyrazila v souladu s jízdním řádem. Vlak radostně ujížděl probouzejícím se dnem na daleký Středosever, kde se nacházel cíl naší cesty. Po zdařilém přestupu jsme zdrávi vystoupili ve stanici Bezděz a po nezbytné fotodokumentaci ihned vyrazili. Lesními průseky již záhy byl spatřen slovutný hrad a všech členů výpravy se zmocnilo předvýstupové vzrušení. Kdo to nezažil, nikdy nepochopí.

Již ve vlaku proběhla krátká anketa účastníků, kterou však pochopili správně snad jen její autoři. Výsledky proto ve stručnosti: počet členů: dvounožci 16 ks – z toho dospělých 14 ks, děti 2 ks, čtyřnožci 2 ks.

Přístup členů výpravy k anketě dokumentuje již chybně vyplněný první údaj – jméno a příjmení u členů s monogramy B. Z., J. K. a M. Č. Omluvena pro nízký věk a malé zkušenosti je K. K. a z ankety byla zcela omluvena M. K., jelikož zatím neumí psát.

Celý den bylo krásně, termín výpravy byl velmi správně určen (protože U Čechů). Nedočkali jsme se ani monzunových dešťů, silnějších otřesů půdy, sesuvů sněhu a neproniknutelné mlhy, kteréžto faktory zmařily nejednu pečlivě naplánovanou výpravu. K dopravě materiálu do základního tábora nebylo tentokrát využito služeb domorodých nosičů (opět krize?), ostatně jsme ani na žádné domorodce cestou nenarazili. Znáte to, sobota ráno.

První zastávka byla zvolena dokonale – mezi dvěma pískovcovými skalami. Tyto útvary již vychovaly několik generací českých horolezců a ani my jsme jimi nepohrdli. Role instruktora se ujal Básník, který velmi zkušeně doučil obě přítomné děti základům lezecké abecedy. Starší členové výpravy (v podstatě všichni ostatní včetně psů) se mezitím posadili a posilnili, někteří zřejmě již rozjímali o dobytí vrcholu.

Do základního tábora jsme dorazili ve dvou skupinkách, znovu se lehce posilnili, zvířata se vykoupala v rybníce a pak jsme už vyrazili.

Musím předeslat, že lezení již dávno není tou lidovou zábavou, jak ji známe z 60. let minulého století. Cesta k vrcholu je lemována množstvím restaurací, bufetů a občerstvení, kde domorodci licoměrně nabízejí nezdravé a předražené pokrmy a přeslazené nápoje.

Zpevněná komunikace brzo končila a my jsme nezadržitelně stoupali po skále vzhůru. Cestou jsme potkali americkou a anglickou výpravu, které společně sestupovaly z hory. Jejich ubohé vybavení svědčilo o tom, že jen díky skvělému počasí vyvázli se zdravou kůží.

Před vlastním vrcholem je vybírána vrcholová taxa nemalé výše a vlastní vrchol je přístupný pouze s domorodým vůdcem. Na vrcholu bychom zůstali déle a rádi spočítali všechny ostatní osmistovky v okolí, ale zbyl čas jen na vrcholové foto a spěchali jsme dolů. Čekal nás náročný sestup. A jak víme, po vrcholové euforii často dochází k nepochopitelným pádům z nepozornosti. Zde například ne po ledových plotnách, ale po uschlém bukovém listí, kterým byla tato čedičová vyvřelina pokryta.

Ve vesnici jsme byli uvítáni v restauraci s krásným výhledem na vrchol ozářený odpoledním sluncem, s chutnými pokrmy, svěží obsluhou a s dobře ošetřenou světlou klášterní jedenáctkou.

Posilněni jsme se vydali na přesun do cílové stanice – malebného podhorského městečka Doksy. V další restauraci tamtéž jsme se stali obětí lehké šikany přistěhovalého číšníka, a tak jsme odešli na nádraží a těšili se na známé monotónní údery podvozků o spoje kolejnic.

Skutečnost však byla jiná. Většina z nás zkušených, pomýlena polistopadovým vývojem, se domnívala, že náš vlak, modře svítící z luxusního displeje pod střechou peronu, pojede. Dokonce jsme chválili avizované desetiminutové zpoždění. Místo klimatizovaného rychlíku však byl přistaven motorový vůz z minulého století. Byl již plně obsazen, a to především značně obézními představiteli nepřizpůsobivých spoluobčanů, kteří se drze povalovali po lavicích, zabíraje po dvou místech, a pobaveně pozorovali naše unavené tváře, sami zjevně po obligátním celodenním odpočinku. Svá místa nenabídli ani nejzkušenějším členům naší výpravy, což nelze nazvat jinak než skandálem, hraničícím s politickou nekorektností.

Průvodčí se pod tlakem kolektivu rozčilených cestovatelů omezila pouze na informace, že přípoj na sever již nestihnou, a nám, cestujícím do Prahy, to mohlo, kdybychom nebyli skauty, způsobit drobné a lehce nečestné zadostiučinění.

Z Boleslavi již cesta proběhla bez mimořádných událostí. Pomíjím obdivuhodnou Básníkovu snahu o vrácení jízdného a hovory otrlých horolezců o řešení případného nedostatku proviantu. Celkem logicky by se našimi zachránci staly dvě tou dobou již spící němé tváře, a to díky jejich neschopnosti argumentačně ovlivnit losování. Nedovedu si také představit, jak tato, jinak celkem milá a schopná zvířata tahají svými tlapkami delší slámku. Tyto hovory ustaly s trhnutím vlaku správným směrem a obětaví chovatelé se brzy uklidnili.

V noční Praze se výprava rozpadla do jednotlivých směrů dle míst trvalých pobytů a až druhý den nám všem došlo, co všechno jsme v tomto rušném dni dokázali. Rozhodně bychom to nedokázali, kdybychom neprošli před čtyřiceti lety tím, čím jsme prošli, a v průběhu výpravy se nepřesvědčili, že nejlepší výchova je osobním příkladem. Ďáble a vy všichni ostatní, děkujeme.