Výlet na posvátnou horu Blaník
Vladimír Souček – Vladek
29. října 2010
Na připravovaný čtvrteční společný výlet 28. října 2010 na posvátnou horu Blaník jsem se začal opravdu těšit až ve středu večer, když jsem z televize zjistil, že nebude lejt, a když Jaruška začala připravovat batoh. Bohužel, hned ráno se dvakrát vysmrkala (naprázdno), dvakrát zakašlala (naprázdno) a prohlásila, že se na výlet necítí. Kopl jsem tedy batoh se zbytečným nákladem do skříně a vyrazil do tmy sám.
Na Hlavní nádraží jsem dorazil uřícený s pětiminutovým zpožděním. Ve frontě na lístky jsem spatřil Hopese s přešlapující Blankou a panáčkujícím teriérem Bárou. Když mě Hopes uvítal slovy: "Tak teď už jsme všichni!" říkal jsem si, že jsem původně očekával větší účast. Vše se ale vysvětlilo, když jsem stranou zahlédl zbytek výpravy, která svěřila své úspory náčelníkovi, aby zakoupil jízdenky.
 |
| Naše výprava na Blaníku |
Cesta ubíhala ve veselém duchu při konzumaci teplých i studených, ale hlavně alkoholických nápojů. Básníkovi se dokonce podařilo vyfotografovat sociální zařízení ve vlaku zvaném EuroCity, vybavené mýdlem a čistou toaletou. Hopes strávil většinu cesty pátráním po přípojce k internetu, s jejíž nepřítomností se těžce smiřoval až do Benešova. Tam nás čekal přestup, tudíž nejsložitější část cesty. Vše jsme zvládli a motoráček nás dovezl do cílové stanice Bolina.
Fotodokumentace cesty nahradí můj podrobný popis. Za zmínku stojí první odpočinková pauza na dětském hřišti na okraji sympatické vesničky. Hřišťátko některé z nás uvedlo v pokušení dokázat ostatním, jací jsme dosud Sokolové. Bohužel se tuto skutečnost nepodařilo spolehlivě prokázat ani v jednom případě, i když některé výkony vypadaly velice odvážně.
Cíl cesty, rozhledna na hoře Blaník, byl dobyt kolem druhé hodiny a rozhledna se unaveným junákům odměnila krásnými výhledy na "malířskou špaletu", připomínající poklady české podzimní krajiny. Radost jsem si nenechal zkazit ani sprostými výkřiky, že je třeba se na rozhledně rozdělit, Vladek na jednu stranu a ostatní na druhou, aby se údajně rozložila váha a nedošlo k poškození rozhledny.
Do slíbené restaurace v obci Louňovice nám zbývalo pouhých 2,5 km směrem s kopce, což pro hladové komando byla hračka. Pouze Helena statečně zatnula zuby a překonávala bolest po vážném úrazu nohy z minulosti.
Debata v restauraci, kde jsme požili vynikající oběd, se neustále točila kolem toho, zda slíbený autobus v 16:45 hod skutečně pojede. Ani místní nevěděli a informace na zastávce byly silně diskutabilní. Nakonec jsme odjeli a rozděleni do dvou skupin (jedna opouštěla autobus již v Benešově) jsme zdárně dorazili do Prahy.
A jestli se výlet vydařil??? To jistě poznáte z uvedených fotografií.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Douška
Celá akce byla podložena profesionální přípravou, která podrobně, fotograficky i geolograficky, popisovala, co náš čeká a nemine. Přesto se vyskytlo několik jedinců (které nebudu jmenovat), kterým se podařilo prolomit přísné direktivy, a svévolně opustili sevřený šik.