Jak jsme šli po stopách Svojsíkova hradiště a skončili na Urale

Tomáš Kocián

12. prosince 2010

Poslední akcí OS X BH v roce 2010 byla naučně zdravotní vycházka v sobotu 11. t. m. Na sraz jsem přišel s minutovým zpožděním a nikoho nenašel, chvíli přemýšlel, je-li sobota, a pak dle itineráře vyrazil vzhůru a záhy dohonil skupinu obstarožních skautů (jinde v textu OS), klopýtajících po prosolených zmrzlých špinavých hroudách sněhu při okraji silnice – v létě v jejich místě zřejmě bývá chodník.

Členové výpravy byli naším (s Matyldou pravděpodobně nejmladší to oldskautkou na světě) zjevením překvapeni, neboť jsem se mnoha výživných výprav v tomto roce nezúčastnil. Krátce nato mi byla přidělena čestná funkce zapisovatele, neboť se můj zrak na malý okamžik střetl s Básníkovým ve chvíli, kdy kronikáře určoval. Nemělo by se zápisnictví bodově optimalizovat?

Hned první zastávka byla v místech Svojsíkova hradiště, spojena s obligátní fotodokumentací. Správně jsme, ač trestuhodně bez busoly, zorientovali plánek a tiše rozjímali nad zasypaným útvarem čekajícím jen na developerské počiny Nového lepšího magistrátu. To jsme na Tebe, docente, zvědavi! Budiž novým Obyvatelům budoucího residenčního resortu toto místo přáno.

Foukal takový vítr, že jsme se obávali pádu drahocenného stroje se stativem do rozbředlého sněhu a další generace by byly ochuzeny o to, že se výpravy zúčastnili Marcela (ideový vůdce a autor scénáře, bravo!), Jirka a Markéta, Luboš a Ivona, Helena, Blanka, Básník, zlobivý Drsňák a Já s Matyldou. Ta si ostatně pobíháním ve sněhu přivodila louže v nevhodné obuvi. Krizi částečně, a ne natrvalo, zažehnalo několik kokosek. To jsme již procházeli studentskými kolejemi, které zřejmě čeká osud Svojsíkova hradiště a jejich obyvatele násilné vysídlení a možná i vyhnání do levnějšího pohraničí Prahy.

Sestoupili jsme po dlážděných cestách k ruinám slavné zahradní restaurace U jezírka, které ve mně vyvolaly zasutou vzpomínku na konsumaci litrů teplé a kyselé smíchovské desítky a následný úprk k tanku na poslední autobus směr Břevnov. Ani tank již na náměstí sovětských tankistů nestojí. Propadl se dějinami a na jeho místě se objevila dosti ohavná fontána, sloužící v létě k rituálnímu omývání nohou omladiny nepřizpůsobivého etnika (chvíle pro Velkého cenzora).

Pod rozvalinami restaurace jsme byli potěšeni celkem slušným stavebně-technickým stavem dřevěného kostelíka sv. Michala. Až na pár hnidopichů, mě v ně počítaje, kterým se nelíbil nesprávný způsob přibití šindelů, navíc nechutnými hřebíky asijské provenience, dost možná i z Hornbachu. Stylotvornou věcí je však fakt, že byly přibity rukami ukrajinských námezdních dělníků, kteří, a nebojme si to připustit, mohli pocházet z vesničky Medvědovo, odkud k nám kostelík přijéchal.

U dolního jezírka nebyl oproti předpokladu spuštěn vodopád ani ledopád, zřejmě v důsledku najetí na systém bílých týdnů. Mile nás však překvapilo hejno velice sympatických a přátelsky se chovajících kachen, čekajících na naše rohlíky. Těch se ovšem dočkaly jen od rodiny Kociánovy, a nedosti tomu, od některých i sněhových koulí. Poté, co Básník, a teď již jsem musel jmenovat, bolestivě zasáhl i tu nejmenší bezbrannou bytost, se dotyčný urychleně a nadobro vzdálil a kdo ví, možná spěchal ve své naduté bundě na slavnostní večeři, kterou mu poskytla jedna z obětí slavného Ibsenova dramatu.

Po jeho odchodu jsme debatovali o změně bodového systému, o kachnách nemluvě, to by bylo již pro orgány činné v trestním právu a pomyšlení na mediální dopad na celé skautské hnutí je nepředstavitelné.

Naše rozjitřené čivy uklidnil výhled na pražskou kotlinu, předpisově osvětlenou, a setkání s několika bronzovými velikány české kulturní minulosti. Pomyšlení, kdo k nim přibude za naší generaci, jsem zaplašil.

Při sestupu k dolní stanici lanové dráhy někteří zalitovali, že nechali ve svých garážích zaparkované sněžné boby, ale i bez nich jsme se dolů doklouzali. Drobná Matyldina krize s ponožkami, které se po odhalení ukázaly býti jen silonovou kostrou, se vyřešila koupí nových vkusných a funkčních a i s nimi jsme vstoupili do areálu Tyršova domu. Zde jsme měli kontemplovat u kamene z Triglavu, ale byli jsme mentálně zaskočeni sletem odporně tlustých psů, skotačících po sněhu.

Podiveni jsme byli výškovým umístěním destičky, která udává hladinu při poslední povodni, a zamávali jsme třiceti čtyřem (údaj Matyldy) plastikovým tučňákům, kteří čekali na rozsvícení na zdi průplavu.

Další zastávkou bylo náměstí, zcela v moci trhovců. Výjimkou bylo tradiční vystoupení pěveckého oddílu místního oddělení městské policie. My jsme však nečekali, až vytrénovaní zpěváci sejmou kytary a chopí se opět svých oblíbených obušků, a za jejich zpěvu jsme se přesunuli na Klárov.

Zde se oddíl rozdělil na pěší a městkohromadnou družinu. Já v pěší jsem absolvoval výstup Myší dírou a s drobnými peripetiemi s unaveným děckem (spravil to banánek v čokoládě) jsem dorazil na Ural. Zde jsme se sešli s druhou družinou, přibyla psice Bára a Luboš s Ivonou nás překvapili hezkou a chutnou péefkou, lemovanou sladkými tučňáky. Ty jsme ztrestali konzumací, asi také proto, že nesvítili. Přidala se k nám i Hanka, která vyměnila partu sportovců za skauty. Správné rozhodnutí, i přestárlí skauti popíjejí pod vlivem desatera, které sportovci stále ještě nectí. Poslední dorazili Líba s Jirkou, kteří nás odvezli domů svým vozem, abychom stihli světluščí večerku.

Zapomněl jsem zmínit rozdělení na družinu Fernetů a Cinzanů při přípitku a ten svůj fernet zaplatit – čestně vrátím pod Řípem.

To, co se dělo po našem odchodu, zůstane jen v lidové slovesnosti a bude předáváno ústně.

Do nového roku Vám přeji se Svatým Matoušem:

Nedělejte si tedy starosti o zítřek,
neboť zítřek bude mít své vlastní starosti.
Každý den má dost svého trápení.

Matouš 6:34