42. skautský zimní přechod Brd – 29. 1. 2011

Jiří Kocián

1. února 2011

Přechod by to měl být už 43., ale v roce 2002 se nekonal z důvodu sněhové kalamity a z toho vyplývajícího nebezpečí pádu stromů na případné účastníky. To vše a mnoho jiného zajímavého jsme se dozvěděli z úst skauta z pražského vedení na Kytínské louce v závěru pochodu.

Ale to předbíhám.

Na pochod se nás sešlo sedmnáct: Jirka J., Luboš. J., Ivona, Jirka K., Vladek, Kristýna K., Básník, Tomáš K., Sabina K., Zuzana J., Hanka N., Marcela N., Drsňák, Maruška Č., Helena K., Aleš K. a Bona K. (psice).

Někdo jel z Hlavního nádraží, někdo ze Smíchova. Sraz byl u pokladen na Hlavním i Smíchovském nádraží. Sraz u pokladen se nevyvedl, a tak jsme došli na peron. Za další dvě minuty se objevil i Básník se svou družinou. Byli jsme konečně všichni.

Jelo se v něm příjemně...

Vlak 8820 směr Beroun přijel pěkný, nový, vytopený. Jelo se v něm příjemně a přivezl část výpravy, která nastoupila na Wilsonově nádraží. V Zadní Třebáni jsme měli přestoupit do lokálky směr Lochovice. Nesmělé pokusy o fotodokumentaci byly ukončeny hlášením nádražního rozhlasu, který říkal, že vlak jede za minutu. To nám na přesun bohatě stačilo (i když to byl docela sprint) a jen se za námi zavřely dveře motorového vozu, už jsme jeli. Po výstupu ve stanici Nesvačily jsme se pár minut fotografovali. Básník si postavil stativ na koleje a opakovaně nás vyzýval k úsměvu. Naštěstí nic nejelo, takže jsme pokračovali všichni.

Poté jsme již museli pěšky. Počasí bylo krásné, asi minus 8 st. C, sněhu bylo 5 cm, svítilo slunce, a tak nám cesta po zamrzlé silnici přes Drahlovice příjemně ubíhala.

Po třech kilometrech jsme vstoupili do brdských hvozdů. Při výstupu na hřeben kolem vojenské základny "Klondajk", podle jiných "Anti-aircraft base Dobříš", jsme se museli několik metrů brodit stokou vytékající ze zmíněného vojenského objektu.

Na hřebeni to chvíli vypadalo, že jsme zabloudili, ale nakonec nás Luboš po jen jemu známých "jestřábích" stezkách dovedl mlázím na hlavní brdskou magistrálu. A pak jsme se zase fotografovali.

Po dalších cca dvou kilometrech jeden účastník – zjevně nespokojený s délkou pochodu – zatoužil spatřit zamrzlé jezírko na "Small Creeku", ale byl většinou rázně umlčen. Dost se nám ulevilo, protože Kytínská louka se hned zdála o něco blíž. Cestu jsme si též zkracovali tělo i ducha posilujícími nápoji: svařeným vínem s rhumem slazeným i neslazeným a domácí slivovicí 58 % (Vladkovi třikrát sláva, nikdo neoslepl).

Ve stanici Nesvačily	Básník si postavil stativ	Při výstupu na hřeben	Bratr Kšanda, sestra Karamela...

Na Kytínskou louku jsme dorazili cca v 12:20. Už zde mnoho skautů bylo a další docházeli. Ti, kteří měli, vyměňovali kartičky. Prohlédli jsme si nabídku suvenýrů, ale nikdo si nic nekoupil (toho jsme později dost litovali).

Slavnostní nástup začínal v jednu. Vedli ho bratr Kšanda, sestra Karamela a bratr Trubač, který i v té zimě doopravdy moc pěkně troubil. Seznámili jsme se s historií akce, vzpomněli si na Ďábla a jeho řízné "Hip, hip, hip!". Během nástupu letos postupně hulákal pražský levý břeh, pravý břeh a mimopražští. Na "Les, luh, háj!" nedošlo. Škoda.

Po nástupu jsme po silnici prošli obcí Stříbrná Lhota a kolem výběhu s koňmi do Mníšku pod Brdy. Zde jsme kolem rybníka s hejnem mrazuvzdorných kachen a přes náměstí konečně dorazili do nám již docela dobře známé pizzerie Al Capone www.pizzeriaalcapone.cz

Místa jsme měli rezervována od tří hodin. A byly dvě. A všechna místa u dlouhého stolu byla obsazena. Po chvíli dohadování, kdo z nás že je vlastně vedoucí výpravy,

Hejno mrazuvzdorných kachen		My ostatní pojídali pizzy

tento dorazil. A pak už šlo všechno jako na drátkách. Číšnice srazily dva stoly, naši junáci přihodili další a rázem bylo místa dost.

A tak se mohla rozvinout zábava. Postupně si všichni objednali jídlo a nápoje (však nám po cestě vytrávilo a žízeň jsme měli taky velikou). Drsňák si dal tak jako vloni polévku dle denní nabídky (rajská – zde tomatová) a vymazlené carpaccio, které doplnil vymazlenou pastou se smetanovou omáčkou. My ostatní pojídali pizzy, saláty a nudle.

Všechno jsme zapíjeli pivem Granát a nápoji nealkoholickými. Smíchovskou desítku nezmiňuji, nestála za řeč.

Asi v půl čtvrté jsme skupinu opustili, abychom se dostali včas domů. Ostatní zůstali a jeli později, též kloubovým autobusem fy. Martin Uher. A že ještě neměli dost a chtěli si tento velmi příjemný den prodloužit, zavítali do restaurace Na Peroně, kde pojedli pečených žeber a spláchli je několika pivy.

Celý den se opravdu vydařil, a tak doufám, že se příští rok na stejné akci zase setkáme.