Cyklo-moto-pěšmo na Karlštejn (cyklo družina)

Vladimír Čech – Básník

23. června 2011

Letošní druhý ročník trojjediné cyklo-moto-pěšo výpravy se uskutečnil trochu netypicky v neděli 19. června 2011. Akci to přesto neubralo na přitažlivosti a lesku. Jako příklad může posloužit koedukovaná cyklo družina, která čítala celkem 14 (slovy čtrnáct) bicyklistek a bicyklistů, jejichž stroje se v průběhu celého dne v dešťových přeprškách střídaných paprsky slunce blýskaly nadmíru. Podrobnosti z anabáze tohoto teamu, jehož jsem měl tu čest býti členem, následují.

Hlavní cíl výpravy, restaurace Pod Dračí skálou v karlštejnském podhradí, byl vytýčen na jedné z předchozích podřipských sešlostí. Vlastní cyklo trasa se vzhledem ke své mimořádné délce sestávala z několika postupných etap s nezbytnými přestávkami na odpočinek, občerstvení, lékařské prohlídky a motivační pohovory. Startovní povel "Do pedálů!" zazněl na dohodnutém místě 50°4'25.449"N, 14°18'55.440"E se zpožděním přibližně 12 minut a 36 sekund. Tímto veřejně kárám viníky zpoždění, oba zástupce rodiny Jírů, kteří nevyslyšeli četné výzvy ostatních a do poslední chvíle před svým domem cosi neodbytného kutili – zřejmě odečítali stav elektroměru.

První etapa nás zavedla krátce po startu ke dvěma významným pamětihodnostem, skautským klubovnám bělohorského střediska 2. a 3. generace. Klubovnu 1. generace jsme z důvodu nedostatku času vynechali. Po té již následoval strmý a nebezpečný sjezd bývalou kolonií Fialka a řepským sídlištěm do Motolské kotliny, kde jsme zahájili náročné stoupání klikatými uličkami vilové zástavby do Stodůlek. Na jeho vrcholu se k nám měli připojit další dva účastníci Ondra s Petrem, kteří se, i když to pravidla nedovolovala, zaregistrovali současně do cyklo i moto družiny. Vysilující výjezd, těžký blátivý terén a řídký vzduch způsobily, že jsme u hájské tůňky omylem sjeli z plánované trasy a namísto u prodejního centra jedné nejmenované významné automobilky jsme se ocitli u čerpací stanice jedné nejmenované, mnoha skandály opředené společnosti se žluto-červeným logem. Tak se přihodilo, že jsme cyklo-moto dvojici minuli.

Do pedálů!	Přes Zbuzany...	Luboš dojezd zdokumentoval	V obci Kuchař

Při průjezdu stodůleckým sídlištěm nás začaly skrápět první kapky první dešťové přeháňky. Že je to přeháňka sice první, nikoliv však poslední, jsme v té chvíli netušili. Navzdory riziku nachlazení jsme nepodlehli panice a brzy dorazili do cíle etapy u brány středověké vesničky Řepora. Zde nás drahnou dobu netrpělivě očekávala Hanka, která dle dohody k dopravě ze Skalky využila podzemní dráhu. Prohlídku vesničky jsme pro nepřízeň počasí pominuli a s minimálním zdržením pokračovali ve větrném a sychravém počasí druhou etapou přes Jinočany, Zbuzany a Chýnice do jejího cíle v obci Kuchař. V Kuchaři se k nám připojila hostivická dvojice Ivona s Lubošem, jenž dojezd roztrhané čelní skupiny obrazově zdokumentoval pro budoucí pokolení.

Mezitím se nám pomocí GSM pojítek podařilo zaměřit pozici osamělé, téměř ztracené skupinky, kterou tvořili Ondra s Petrem. Krátce po výjezdu do třetí etapy jsme je dostihli nedaleko za Kuchařem. Lze říci, že tento okamžik byl pro další průběh výpravy zlomový.

Zlomový okamžik		Obdivné povzdechy

Jednak jsme dosáhli plného počtu čtrnácti jezdců, jednak nám přítomnost lékaře dodala do následujících kilometrů potřebný pocit jistoty pro případ fyzického kolapsu nebo dopravní nehody.

Za Kuchařem se před námi otevřela malebná panoramata Českého krasu. Důsledkem byly časté zastávky a obdivné povzdechy na adresu naší krajiny. I počasí se zdánlivě umoudřilo. Jen dramatické cumuly nad našimi hlavami připomínaly nedávný déšť. Dobrý průběžný čas nám v Mořině umožnil krátkou návštěvu tamního hostince Na Růžku a úpravu stavu minerálů i vitamínů v krvi díky dobře ošetřenému plzeňskému pivu.

Blahodárný účinek tekutin na organizmus jsme si stačili vychutnat ještě v záři slunečních paprsků. Po osedlání bicyklů se však mračna znenadání protrhla a dojezd do cíle pod Dračí skálou nám znepříjemnil houstnoucí déšť. Naštěstí to bylo z růžku pod skálu coby kamenem dohodil, a s kopce.

V restauraci Pod Dračí skálou došlo po dvanácté hodině polední k vyvrcholení celé akce. Setkali jsme se zde s pěší družinou, která čítala 5 (slovy pět) dospělých, dva psy a dorazila ze Srbska. Přibyli hodnou dobu před námi, proto již byli rozjedení a rozpití. Netrvalo dlouho a ve všem jsme je dohonili. Mezi objednávanými jídly hrál prim Karlštejnský špíz. Ke kávě se pro mladší ročníky nabízela Horká láska, pro ty starší Rakvičky.

Po příjemně stráveném čase oběda jsme s nadšením nastoupili ke čtvrté etapě. Předtím jsme učinili chabý pokus o společné skupinové foto s pěší družinou.

Návštěva hostince Na Růžku		Ve všem jsme je dohonili		Pokažený křivý snímek

Ten byl předčasně přerušen dalším vydatným deštěm. Výsledkem je pokažený křivý snímek. Po chvíli déšť začal slábnout a my vyrazili vstříc zbývajícím kilometrům. Hostivická dvojice Ivona s Lubošem se od nás v tomto okamžiku opět odpojila, a to pod průhlednou záminkou, že se vydají s pěší družinou na okružní cestu kolem Ameriky. Od té chvíle jsme o nich neslyšeli.

Pěší zónu karlštejnského podhradí jsme překonali občas sedíce, občas tlačíce, občas v dešti, občas ve slunci, s Karlštejnem za zády a děsivými mraky před námi. U řeky jsme odbočili vlevo a střídavě po levém i pravém břehu Berounky pokračovali poklidnou lužní krajinou do Třebaně Hlásné i Zadní, Řevnic, Dobřichovic a do Mokropes Horních i Dolních. V Dobřichovicích se od nás náhle oddělilo duo Ondra & Petr se slovy, že se vydají Karlickým údolím hledat svůj zatoulaný pidi vůz. Jejich nečekané rozhodnutí morálkou zbývajících členů družiny neotřáslo. Spíše posílilo společné odhodlání dokončit trasu na velocipedech v plném rozsahu a neuchýlit se k nečestnému a nesportovnímu činu, jakým by byl návrat do Prahy s využitím služeb železnice. Maně jsem si v té chvíli vzpomněl na klasika československé předlistopadové politiky, který před více než 40 lety pronesl památná slova: "Nech odpadne, čo je kolísavé, nech opadne, čo je oportunistické..."

Občas v dešti		S Karlštejnem za zády		S děsivými mraky před námi

Zbylo nás tedy deset skalních. Čtvrtou etapu jsme úspěšně zakončili v steak baru U Mlýna. Po neodkladném doplnění tekutin a energie jsme se vydali kolem poklidně proudící Berounky dále na východ. Cestou jsme míjeli rozmanité hospůdky, bistra a občerstvení, které lákaly k posezení. Projeli jsme Černošicemi pyšnícími se svými honosnými vilami prvorepublikových zbohatlíků, u místního železničního přejezdu jsem si vyslechl Drsňákovu úděsnou zkazku o tom, jak si tu Jirka Hainý kdysi zapíchl železniční závoru do břicha, za námi zůstal Radotín a Lahovice. Od soutoku s Vltavou jsme změnili náš azimut z 57°36' na 352°18' směrem na Chuchli Velkou i Malou, abychom se asi po 3 kilometrech a 742 metrech ocitli pod Barrandovskými skálami.

To už se blížila závěrečná vrchařská prémie na Hůrce a v pelotonu to začalo vřít. Ještě před nástupem do táhlého stoupání Prokopským údolím se oddělila Hanka, která zvolila rovinatější a kratší trasu na Skalku Nuselským údolím. Zbývajících devět jezdců se postupně roztrhalo do malých skupinek. Přestože jsem si v Prokopském údolí vytvořil riskantním sólovým únikem dostatečný náskok, abych na Hůrce získal cenné vrchařské body,

Dva z deseti skalních		Doplnění tekutin a energie

v duchu fair play jsem před strmým svahem na konci údolí počkal na hlavní skupinu a dal šanci i ostatním. Této příležitosti využil Jirka Jíra, nasadil zdrcující tempo, na Hůrce se nám zcela ztratil z dohledu a dojel si nejen pro trikot nejlepšího vrchaře, ale i pro celkové vítězství.

U Nové Vsi na konci Prokopského údolí jsme naopak daleko za námi spatřili zoufale mávající dvojici odpadlíků Tomáše se Sabinou. Vidina blížícího se finále a černé mraky nad hlavou nás však hnaly bez slitování vpřed. Bylo to naposled, co jsme je spatřili.

Hlavní skupina dojela do cíle na Bílé hoře za stálého deště a poryvů větru v počtu 5 (slovy pět) několik minut před sedmou hodinou večerní. Jirka Novák se od nás těsně před cílem oddělil a zmizel kdesi mezi paneláky řepského sídliště, čímž byl diskvalifikován. Tachometr se mi po dojezdu zastavil na hodnotě 67,81 km.

Epilog

Od Hanky jsme ještě tentýž večer obdrželi uklidňující zprávu, že dorazila na Skalku přibližně ve stejném čase a stejně promáčená jako hlavní skupina. Tomáš se ozval po dvou dnech a potvrdil, že on i Sabina jsou živi a zdrávi a dojeli domů zkratkou přes Motol. O Jirkovi Jírovi se traduje, že šel své vítězství bezprostředně zapít do restaurace U Čechů a možná tam sedí dodnes.