Bratr Václav Vodenka (II)

Jan Kuliš – Kulda

23. prosince 2011

Druhý a závěrečný díl životního příběhu Skauta Václava Vodenky z pera Jana Kuliše – Kuldy.

Za okupace, po rozpuštění Junáka, jsou skautské klubovny na Svojsíkově Hradišti zabaveny jednak pro potřeby HJ, a jednak pro potřeby gestapa, které zde udělalo sklad zabavených věcí a nábytku z Ústředí Junáka. Zde provedl bratr Václav Vodenka "husarský kousek", když za zády gestapáků vzal posmrtnou masku a ruku náčelníka A. B. Svojsíka, kterou pak poslal bratru Rudolfu Plajnerovi na Moravu. Zachránil tím velice vzácnou památku před zničením za cenu značného rizika. Vzhledem k tomu, že jablko nikdy nepadá daleko od stromu,

Dekret instruktora lesních škol

jeho syn Jiří v té době vzal gestapákům obraz bratra náčelníka A. B. Svojsíka v životní velikosti, který byl rovněž v kanceláři Ústředí Junáka. Je jistě kuriozitou, že během okupace bratr Jiří Vodenka tento obraz nabízel vysoce postaveným skautům, ale byl vždy odmítnut ze strachu z Němců. Proto také tento obraz visí v jeho bytě.

V květnových dnech na Svojsíkově Hradišti vlaje historická československá vlajka, ta, která doprovázela výpravu našich skautů na třetí světové jamboree v anglickém Birkenheadu v Arrowe Parku. Na konci všeho si bratr Václav Vodenka vysloužil vězení, když chránil majetek českých skautů, který nedovolil odvézt revolučním gardám, jež potřebovaly místnosti na dělení nakradeného německého majetku umístěného na stadionu. Po prozkoumání tzv. "očistnou komisí" ÚNV byl bratr Vodenka osvobozen a celé řízení proti němu bylo zrušeno.

V roce 1947 je mu udělen stříbrný stupeň "Junáckého kříže Za vlast 1938 – 1945". Nadále pracuje jako správce Svojsíkova Hradiště a jako instruktor lesních kurzů a lesních škol. Pro zajímavost uvádím, že takto absolvoval za dobu svého působení 12 lesních škol, z nichž poslední byla v roce 1948 Krajská lesní škola ve Štiříně.

Převzetí Ústředí Junáka Akčním výborem po únorovém puči mělo dopad i na bratra Vodenku. Cituji z jeho zápisu:

Po delší době jsem byl pozván na schůzi OS, kde jsem byl velmi srdečně přivítán starými skauty. Tím větší překvapení bylo pro mne, když si mne zavolal bratr Láďa Karel ven, a sdělil mi, že ač nerad, protože jsme byli vždy dobrými kamarády, abych odešel a víc na Ústředí nechodil, že mi to vzkazuje Akční výbor Junáka. Tak smutně skončila moje práce pro mládež po třiceti letech. Byl jsem vyhozen bez řádného oznámení, bez udání důvodu. Skautingu jsem věnoval polovinu svého života, řádně plnil slib jako skaut i činovník. Nevím tedy, proč bylo se mnou na stará kolena takto jednáno, když jiní po celou dobu okupace heilovali a parádovali v Kuratoriu a dnes dělají stoprocentní skauty...

Bratr Vodenka si takové jednání odmítl nechat líbit a napsal obsáhlý dopis předsedovi Akčního výboru Preiningerovi. A, světe, div se, zanedlouho dostal od něj list s omluvou, že došlo v jeho případě k omylu. Snad to bylo tím, že bratr Vodenka byl dělnického původu a s Preiningerem působili v lesních školách.

Publikace Nauka o stopování		Návrh pohlednice LŠ od Mariquity

Je nutné se ještě zmínit o literárním působení bratra Vodenky. V roce 1937 vydává "Nauku o stopování", ve které zúročil své znalosti z tohoto oboru. Není bez zajímavosti, že o něco dříve vydal Josef Peterka alias Bob Hurikán také příručku s názvem "Stopování". Jeho příručka byla schválena Svazem Skautů jako pomůcka pro skauty. Podíváme-li se na obě příručky, tak některé pasáže jsou shodné a kresby se do nejmenších podrobností kryjí. Ovšem není to tím, že by bratr Vodenka cokoli od Peterky opsal, ale naopak. Tento si od bratra Vodenky vyžádal jeho rukopis s tím, že něco připravuje pro trampy (byl v té době redaktorem trampského časopisu "Naše osady"). Bratr Vodenka mu svůj rukopis ochotně zapůjčil, protože jej v mládí znal jako skauta z 33. oddílu, který byl členem jeho I. Sboru Svazu skautů. Tento nezaváhal a urychleně vydal tzv. "své" Stopování.

Dále vydává bratr Vodenka tiskem příručky pro lesní školy "Indiánské písmo", "Uzly a uzlování" a "Stopy". Vydává pohlednice s obrázky od K. Neumana k jeho knize "Tábor v Údolí myšího řevu" a v neposlední řadě velice vkusnou pohlednici "Pozdrav z lesní školy", jejímž autorem byl Mariquita. Pro svůj 10. oddíl Svazu skautů psal a rozmnožoval oddílový časopis STOPY.

Ve své práci měl bratr Václav Vodenka velkou oporu ve své manželce Marii, narozené 23. 6. 1899. Je nasnadě, že i ona byla skautkou

Václav, Marie a Jiří Vodenkovi

a současně vedla v 10. oddíle vlčata. Její činovnická legitimace je z 21. 4. 1927. Vzhledem k tomu, že na letní tábor jezdila vlčata současně se skauty, měla dohled nad kuchyní, protože její kuchařské znalosti vaření ve velkém byly značné (rodiče sestry Vodenkové vlastnili hospodu ve Zbraslavicích) a dokázala pořídit stravu za poměrně malých finančních nákladů.

Domovenky 10. oddílu

Snad i proto tábory bratra Vodenky byly dost dlouhé – nejdelší tábor pořádal v roce 1921 u Hodkova a trval celých 53 dní.

Sestra Marie Vodenková byla za svou skautskou práci odměněna v roce 1970, kdy jí byl udělen řád "Skautská vděčnost" pod matričním číslem 46. Sestra Vodenková umírá dne 14. 8. 1973 na Žižkově.

V letošním roce (v roce 2009 – pozn. red.) by se bratr Václav Vodenka dožil 120 let. Vychoval celou řadu dobrých skautů a činovníků a je snad nepřízní osudu, že se na jeho osobu v dnešní době zapomíná.

Těmito několika řádky bych rád prokázal jeho osobě svou hlubokou úctu a uchoval vzpomínku na PANA SKAUTA.