16. května 2013
Letošní výprava za Vladkem do Sobotky byla, jako bohužel zatím většina letošních akcí, poměrně chudá na počet účastníků. V pátek pod vlivem otřesného počasí proběhla internetem smršť e-mailů, jejímž výsledkem bylo, že zkontrolujeme voděodolnou výstroj, naplánujeme kdy, kde a s kým, a jedem.
Sobotní ráno 11. května 2013 naši neohroženost odměnilo slunečnou oblohou. Taxikář Tomáš naložil do modrého sršáně nejdřív Blanku s Barčou, na druhém konci Prahy Marcelu a Hanku a hurá na sever.
S drobnou zastávkou v utajeném hypermarketu jsme dorazili do Sobotky načas. Tam nás přivítal Vladek s doslova otevřenou náručí. Chvíli po nás přijela i Vladkova ségra Hanka s maminkou a začalo to vypadat na velmi podařený večírek. É, pardón, výlet. 4 OSaP z Prahy, Vladek s Jaruškou a Hankou, takové bylo složení sobotní Sobotkové družiny. Naskládali jsme se do aut a těšili na krásy Českého ráje.
Nejdřív rychlozastávka u pískového lomu Střeleč u Hrdoňovic, kde jsme z dálky obdivovali obrovitánskou díru a vyzkoušeli klouzavost a nepromokavost výstroje. Pak neúspěšná odbočka ke zvonici v Rovensku pod Troskami. Zvonice z roku 1630 s obrácenými zvony, na které se zvoní šlapáním, měla bohužel zavřeno. Poslední přejezd skončil na parkovišti obce Koberovy – Besedice, kde jsme nahodili batůžky na záda a vzhůru do skal. Vladek měl program připraven opravdu dokonale – ještě ve vesnici jsme obdivovali chovy vzácných zvířat – ochočené přerostlé prase čínské Áju, pávy, králíky.
U pozůstatků turistické chaty U Kalicha jsme nastoupili na okružní trasu skrz Besedické skály. A pak to přišlo. Vlevo skála, vpravo jeskyně, nahoře mech, dole průlez, tady schody, tam památník, tuhle pískovcová krajka, támhle borovice v puklině, nahoru, dolů, protáhnout se, vyškrábat se a všude se kochat.
Cestou jsme vystoupali na několik vyhlídek: Českých bratří, Kde domov můj, Husníkova... Za pomoci kamenného stativu jsme zvládli i nezbytné společné foto. Když jsme dosáhli půlky okruhu, navrhl vládce výpravy Vladek operativní změnu – odbočku ke strašidlu, přesněji odbočku z trasy na Malou Skálu a skalní hrad Vranov. Do údolí Jizery to byl pořádný sešup, který některým členům výpravy způsobil vrásky na zvlhlém čele při představě zpátečního výstupu. Zatím jenom loupala kolena a my v pořádku došli až k řece.
Na Žluté plovárně jsme se posilnili pivem a vydali se na druhý břeh. A zase do kopce, tentokrát jen kousek na zříceninu skalního hradu Vranov alias Pantheon. Webové stránky hradu říkají, že:
S délkou téměř 400 metrů je považován za nejkomplikovanější skalní hrad v Čechách. Hrad Vranov byl založen v patnáctém století jako gotická pevnost a ve své historii vystřídal celou řadu pánů – Vartemberky, Smiřické i Valdštejny. Jeden z jeho majitelů, František Zachariáš Römisch, jej po roce 1802 nechal přestavět na Pantheon – památník slavných tehdejší doby. Do pískovcového skalního masivu vestavěl nejen známý letohrádek ve tvaru kaple, ale i desítky pomníků a pamětních desek. Vranov – Pantheon se tak stal unikátním spojením zřícenin středověkého hradu s duchem evropského romantismu 19. století.
Bohužel, při prolézání hradních zákoutí a šplhání na další vyhlídky se začalo kazit počasí. Dolů jsme tedy seběhli poměrně rychle a před sílícím deštěm se ukryli v pizzerii. Tam jsme výborně pozdně poobědvali. Během oběda sice hlavní slejvák přešel, slunce se ale už neukázalo a drobný, chvílemi až vlezlý déšť nás doprovázel celou zpáteční cestu. Tu jsme zvládli rozděleni do dvou poddružin.
Poddružina A se vydala zpátky do kopce a dokončila původně plánovaný okruh Besedickými skalami. Odměnou jim byla Tyršova skála a vyhlídka na Suché, v tuto chvíli ovšem silně navlhlé, skály. Poddružina B po chvilce bloudění narazila na silnici a po té domašírovala až do Besedic. V cíli bylo Béčko rychleji, ale protože neměli klíčky od aut, bylo jim to plat...
Do suchého azylu Součkovic domu v Sobotce jsme dorazili až v podvečer. Uchození, zmoklí, ale veskrze spokojení. Vladek zatopil v kamnech, na tál šoupnul plech s buřty a cibulí a za chvíli to v baráku vonělo, až se sliny sbíhaly. K tomu pivo, vinné speciality (např. Wild Pig) a hora vyprávění.
V neděli se počasí umoudřilo a my se konečně vrhli na podrobný průzkum Hortlíkova ovocného skladu, přilehlých stavení, ohrad a pozemků. Pozornost se soustředila hlavně na králičí výběh. Vždyť jedním z avizovaných bodů programu akce byl odstřel přebytečných kusů této doma chované, leč přesto polodivoké zvěře. Bohužel, letošní várka 4 ramlic je poněkud lenivá. Až dosud se jim podařilo vyprodukovat potomstvo dohromady čítající slovy jeden kus. Kdybychom tohoto ubohého tvorečka vůbec spatřili a při případné střelbě trefili, zlikvidovali bychom tím celý chov. A to si přeci nemůžeme vzít na svědomí. Ještě že se na dámy chystá příjezd králičího šampiona z jihu Čech. Naděje na úspěšný chovatelský rok tedy ještě neumírá.
Stejně jako při Sobotkové výpravě I, i teď došlo na zábavu s motoparkem. I když tentokrát asi s menším úspěchem. Na traktůrku se povozili jen dva nadšenci a motorka vypověděla službu ještě před Tomášovou zkušební jízdou. Nezbylo než uklidit stroje pod přístřešek a vydat se na procházku po Sobotce.
Slunce občas vykouklo zpod mraku a my se obdivovali krásným, byť často chátrajícím roubenkám a rozkvetlým zahradám. Architekt mezi námi se rozplýval nad ošumělými a opuštěnými domy, my ostatní dávali přednost vymazleným chaloupkám. Cesta přes náměstí, cukrárnu, odbočku do kostela sv. Máří Magdalény nás zavedla až na hřbitov na kopci u zámku Humprecht a později i k zámku samotnému.
Na hřbitově jsme kromě hrobů slavných rodáků (např. Fráni Šrámka) pochválili i místo odpočinku předků z rodiny Hortlíkovy. Poslední stoupání tohoto výletu skončilo až na Vladkem zázračně vyjednané prohlídce věže loveckého zámku Humprecht.
Sílící sluneční paprsky nás po návratu k Součkům donutily vynést stůl na trávu a poobědvat výtečnou gulášovou polévku pod širým nebem. Následná dvouhodinová siesta způsobila háklivějším z nás popáleniny prvního stupně, ale zároveň krásně završila tenhle báječný víkend v Českém Ráji. Vladku, Jaruško i ostatní, díky!