CHKO 2019
Prázdniny za námi a další výprava do chráněných krajinných oblastí před námi (už v pořadí devátá)! Tentokrát míříme na sever prozkoumat Labské pískovce. Za jeden den máme projít Tiské stěny (3,5 km Malý a Velký okruh), vyšplhat se na Děčínský Sněžník po cestách Zapomenutého pohraničí (4,5 km) a zdolat Pastýřskou stěnu v Děčíně (0,5 km).
Den D je 12. října 2019, sraz v 9.30 u turistické chaty při vchodu do Tiských skal.
Někteří z nás, co neradi vstávají, vyrazili už v pátek, aby tuto událost nezaspali a náležitě se připravili na celodenní pochodování. Počasí o víkendu mělo být slunečné a teploty okolo 20 st. A tak jsme se ráno sešli skoro v plném počtu, jen Jaruška si pohmoždila kotník a nedorazila, čímž se ochudila o nevšední zážitky. Bylo nás sedm: Maruška a Vláďa Čechovi, Vladek, Drsňák, Marcela a my Jírovi.
První trasa nás vedla do pískovcových skal v okolí Tisé. Tiské skály měly dva okruhy, Malý a Velký, a protože jsme překypovali touhou po poznání, vyrazili jsme nejdřív na Velký okruh plný očíslovaných skal a zvláštních názvů. Mapku zakoupil Básník u pokladny a po malém nátlaku ji svěřil Drsňákovi (jediný nepotřeboval brýle), aby nás zkoušel z útvarů jako Kuří noha, Sloní noha, Opilý krejčík, Želvu jsme poznali, Švédský tábor a mnoho dalších ne.
Shodli jsme se, že názvy musel vymýšlet někdo zvlášť posilněný a k tomu plný neřízených emocí. Snažili jsme se, ale naše fantazie byla v mnoha případech chabá. Bylo to opravdu těžké, ale byli jsme za to odměněni nádhernými výhledy a hrou slunečních paprsků prodírajících se zvětralými pískovci.
Konečně jsme se znovu ocitli u Želvy a tím i na konci Tiských skal u turistické chaty, která byla v obležení rychlejších turistů. Vrhli jsme se proto na stánek s občerstvením s tím, že si oběd dáme později, třeba na Děčínském Sněžníku!
V Jílovém jsme nechali auta a vydali se po červené značce do kopce chráněnou oblastí po stezce Zapomenutého pohraničí k nejstarší dochované rozhledně hraběte Thuna, který ji vystavěl jako triangulační bod. Výhled do kraje byl nádherný, tvrdí Čechovi, a občerstvení u její paty taky, to tvrdíme my ostatní.
V nedaleké restauraci Pod Rozhlednou bylo však hůř, čekací doba tak 1,5 hodiny na oběd. A tak posilněni jen z bufetu jsme se (většina z nás mimo Jírovy) vraceli přes Drážďanskou vyhlídku zpět dolů na parkoviště a hurá do Děčína na Pastýřskou stěnu.
My jsme zůstali v blízkosti našeho ubytování v Guest House Pod Rozhlednou, kde byl ten nejkrásnější výhled na Děčín, Labe a kopce nad ním, ale ten nejhorší personál, co jsme kdy zažili. Škoda toho místa, ale to tam bude a ostatní se snad brzo změní.
Pozn. red.: Na tento zápis volně navazuje pokračování v řeči vázané jednoho z těch účastníků, kteří výpravu dokončili až na Pastýřské stěně.