Kronika

Po dlouhých 4 letech se opětovně hlásím do cyklodružiny a co byste řekli? Tu máš, holka, koukej vytvořit zápis do kroniky. Básník asi tušil, že na tenhle den jen tak nezapomenu (auvajs, šmankote, jak si mám sednout?), proto hurá do toho.

Letošní Cyklo-Pěšo-Moto akci (bylo mi zakázáno používat slovo výlet v souvislosti s partou OSaP) naplánoval náčelník na severozápadní okraj Prahy (https://mapy.cz/s/nuvesajova). Asi bychom ale měli začít mluvit jen o akci Cyklo-Pěšo, neb Motodružina několikátým rokem absentuje. Jenže zkratka CP zní jako „cestovní příkaz“, nebo třeba „cenný papír“. CPM je lepší, uznávám.

Sraz letos početné Cyklodružiny byl jako vždy pod Řípem, a to v sobotu 4. června 2022. Devátá hodina ranní je pro nás z druhého konce Prahy trochu příliš časná, takže jsme s Honzou na start dorazili jako poslední, pár minut po termínu. Před Vláďovou vilou již, kromě Vládi samotného, postávali po boku svých kol dvě Zuzky, tři Jirkové a Pavel. Po poslední kontrole výstroje jsme vyrazili směr obora Hvězda. Já zpočátku trošku hystericky vykřikovala, že náčelník nedodržuje navrženou trasu a vede nás bočními stezkami a ulicemi. Vedl mě k tomu strach, že mi (neb jsem pro letošek kolem zcela nedotčená a obecně fyzicky nepříliš zdatná) ujedou a já je nikdy nenajdu. Ale své kamarády jsem podcenila, protože na mě (asi 50x) vždy obětavě počkali.

To už se spouštíme do Liboce dlážděnou uličkou mezi starými domky k Libockému rybníku. Od něj mně neznámou cestičkou mezi tratí a zahrádkářskou kolonií k Evropské, kolem Džbánu do Divoké Šárky. Tam to naopak všichni dobře známe, a tudíž brzdíme jen u větších křižovatek (já ještě u prudších sjezdů) a jsme v Šárce Tiché. Zde máme první větší přestávku, bohužel technického rázu, neb Pavel na svém oři přetrhl řetěz. Naštěstí s sebou máme servismana Drsňáka, řetěz je za 15 minut spraven a můžeme dál.

Mineme Jenerálku, kam se za pár hodin vrátíme na baštu a sjíždíme (a po chvíli čím dál víc vyjíždíme) cestičkou podél Nebušického potoka do lesíku Hlásek. Zde se musím přiznat, že kopec v lese jsem až nahoru nedala. Nahoře mé utrpení odměnila krásná cesta loukou a po chvíli sice docela frekventovaná, ale zase úplně rovná silnice do Horoměřic.

V nich jsme na chvíli opět sjeli z vytýčené cesty. Ale kdo by se divil, když výstavba nových rodinných domů, ba celých nových čtvrtí, tu pokračuje tempem zběsilým. Mezi staveništi a hotovými vilkami se dostaneme až k nám dobře známým Kozím hřbetům. Někteří z nás jdou zjistit, jestli se vyhlídka nezměnila, ostatní hlídají kola. Vrcholové foto tedy není kompletní. Tak příště!

Mým neoblíbeným prudkým sjezdem (uznávám, že za poslední roky se kvalita cesty hodně zlepšila) se od kostelíka sv. Václava dostaneme až do Tichého údolí Únětického potoka – nejsevernějšímu místu naší trasy. Modří již vědí, že když museli z Kozích hřbetů dolů, bude cesta zpátky do Suchdola zase pěkně nahoru. A byla. Naštěstí tentokrát po dobré cestě, takže jsem stoupání vyjela i já. Starým Suchdolem se dostaneme až na Kamýckou, za kterou nás směrem k Výhledům dovede polní cesta nově vysázenou alejí. Tady bydlení asi není úplně špatné.

Za krásným novým fotbalovým hřištěm překonáme hlavní silnici a varováni Básníkem znovu sjíždíme, tentokrát opravdovým staveništěm nové čtvrti obytných domů směrem k přírodní památce Housle. Kam až ta zástavba povede? Já si tedy až teď při sledování mapy uvědomila, že jsme vlastně byli kousíček od stržovitého údolí se starým třešňovým sadem, kudy jsme šli při jedné z minulých procházek z Lysolaj do Únětického pivovaru. Stezka severním okrajem Houslí byla zároveň závěrečnou horskou a terénní prémií před obědem. Já už dole rezignovala na pokus alespoň kus vyjet. Ale i vytlačit to šlo, tak co.

Dlouhý sjezd na Jenerálku a jsme ve stejnojmenné restauraci. Jen co si vybereme ty nejlepší stoly a usedneme, je tu Pěšodružina – Marcela, Helča, Aleš, Jirka V. a Vladek. Plni dojmů si povětšinou objednáme vrchním doporučenou třiatřicítku – nové a hořké! pivo z Budvaru. Samozřejmě máme skupinu kverulantů, kteří na Plzeň nedají dopustit. Jejich chyba, 33 nebyla vůbec špatná. Jídlo jsme si také všichni pochvalovali a můj stres z dlouhé trasy pomalu opadal. Sice mně hlavou běžela zbabělá myšlenka na předčasné opuštění naplánované trasy a svezení se k co nejbližšímu metru. Ale náčelník mi vysvětlil, že jako zapisovatelka družiny nesmím zběhnout, tedy jedu dál.

Ještě společné foto u kostelíka sv. Jana Nepomuckého V trníčku, zamáváme si s Pešodružinou a znovu do sedel!

No, a co byste řekli, samozřejmě že do kopce. Silnice do Nebušic je naštěstí úplně hladká, proto to sice velmi pomalu, ale jde. Zbývá pár set metrů stoupání nebušickými vilkami a jsme na severním okraji šáreckého parku. Objedeme ho po západním okraji, stejnou cestou, kterou jsme při CPM před 8 lety jeli v protisměru s Básníkem a Tomášem.

Podjedeme Evropskou a někteří po Drnovské, někteří po chodníčcích podél ní sjíždíme do Ruzyně. Cyklisty kolem sebe upozorňuji na můj jediný realizovaný projekt stavební úpravy vodního toku – revitalizace Litovického potoka na Starém náměstí. Protože se však zas tak moc není čím chlubit, jdeme do finiše.

Čeká nás stoupání Manovkou na Bílou Horu. Honzovi ukane slza, když míjíme oblíbenou hospodu Na Kovárně. Mně zas, když si vybavím ten kopec, co nás čeká (a rovněž vzpomínku, jak mě tu před X lety přefrčela Zuzka na svém elektrokole). Holt znovu sesednu a jsme skoro nahoře. Bohužel míjíme Mohylu, asi ji všichni místní mají okoukanou. Ale nemám sílu na protest, natož na odbočku z přímé trasy k cíli. A je to tady, restaurace U Čechů. Gott sei dank!

Jírovi už mají první drink skoro vypitý (nějak jsem si z chvostu nevšimla, kdy se odpojili), my ostatní se přidáváme, doplňujeme tekutiny, porovnáváme trasoměry a sledujeme břicha letadel. Pár kapek, které se začnou na závěr snášet, nás jen příjemně zchladí. My s Honzou se za chvíli zvedáme a ještě dvakrát nutíme otlačené zadní části usednout na kolo a dopravit se nejprve na stanici metra Petřiny a pak ze Skalky domů. Můj tachometr na konci cesty ukazoval 49,41 km +/- zhruba 3.

Unavená, otlačená, mírně roztřesená, ale moc spokojená děkuji Vláďovi za přípravu trasy a objednávku počasí a všem ostatním za trpělivou společnost. Nemůžu teď úplně říct, že se těším na příští CPM. Na další čas strávený s partou OSaP však bezpochyby.