František Jandus (III) – Zakladatel bělohorského střediska

Vladimír Čech – Básník

19. srpna 2010

Zabývat se poválečným obdobím života br. Františka Janduse, které je spojeno především s budováním junáckého střediska na Bílé Hoře, může být tak trochu nošením dříví do lesa.

Přihláška činovníka z roku 1946

Přesto si tuto kapitolu neodpustím. Zájemce o podrobnější informace ale odkážu na obsáhlé pojednání ses. Karly Lebedové "Padesátiletá cesta bělohorského junáckého střediska", na podnětnou úvahu br. Jiřího Zachariáše – Pedra "Co zůstane po nás?" nebo na webové stránky 10. střediska Bílá Hora. Dříve, než se začneme věnovat bělohorské historii, pojďme se podívat na obecnější souvislosti oné doby.

Na jaře roku 1945 v Evropě končí druhá světová válka. V poválečném Československu, stejně jako v jiných zemích, vypuká klasické revolučnímu nadšení. O překot se obnovují zakázané organizace,

Manželka Božena Jandusová s dětmi

mezi prvními Junák. Poválečná organizace Junáka se snaží navázat na své prvorepublikové tradice a odkaz A. B. Svojsíka, avšak v září roku 1945 představitelé Junáka ustupují vnějším politickým tlakům a Junák se stává kolektivním členem Svazu české mládeže (předchůdce pozdějšího ČSM a ještě pozdějšího SSM). V únoru 1946 se koná II. celostátní sněm Junáka, na kterém jsou do jeho vrcholných funkcí zvoleni zasloužilí předváleční funkcionáři v čele s náčelníkem br. Rudolfem Plajnerem, náčelní ses. Vlastou Koseovou a starostou br. Velenem Fanderlikem. Br. František Jandus je zvolen předsedou výkonného výboru náčelnictva pro OS. Junák má brzy čtvrt miliónu členů a před sebou zdánlivě zářnou budoucnost.

Rovněž na Bílé Hoře roste zájem o skautské hnutí. K symbolickému početí bělohorského junáckého střediska dochází na památné schůzi Národního tělovýchovného výboru v květnu 1945. Na ni je pozván i br. Jandus, zástupce oblastního velitele Junáka, který bydlí a provozuje svou drogistickou živnost na Bělohorské ulici. Jak na tuto schůzi a na to, co po ní následovalo, vzpomíná:

Byl tam Sokol, DTJ, FDTJ, fotbalisté a jiní, také granátníci, kteří byli nakonec vyhozeni, protože prý do NTV nepatří. Nato se mě ptali, kolik má Junák na Bílé Hoře členů. Když jsem řekl, že na Bílé Hoře žádná skautská organizace není, ale že tam bydlí asi deset skautů, z toho šest OS, kteří dojížděli do klubu na Libeňský ostrov, jeden skaut a jedna skautka, kteří jezdí do oddílu do Dejvic, a jedno vlče patřící na Hradčany, jeden vodák z bránického oddílu, tak se všichni dali do smíchu.

Trochu mě to dopálilo, a tak jsem se do toho dal. Sebral jsem z archivu Fotokomise zvětšeniny z různých skautských akcí a zvětšeniny z různých jamboree, skautů z Egypta, Sýrie, Turecka, Maroka a skautů v indiánských krojích. Bylo to hrozně exotické. Umístil jsem to ve všech svých výkladních skříních.

Potom jsem požádal ředitelku školy v Malém Břevnově a ředitele školy v Ruzyni, která měla dočasně učebny na Bílé Hoře v hospodě, protože škola v Ruzyni byla zabrána ruským vojskem, aby mi dovolili umístit další fotografie na školních chodbách. O totéž jsem poprosil ve škole v Řepích.

Zájem byl obrovský, všude zástupy dětí se s obdivem dívaly na fotografie. Po 14 dnech, když zájem trval, jsem si pronajal sokolovnu na tři dny a začal jsem přijímat přihlášky. To už mi pomáhala zvládnout agendu Karla Víravská – dnes provdaná Karla Lebedová – tenkrát děvčátko, která přistoupila mezi prvními i se svou mladší sestrou Evou.

Br. Jandusovi stačilo od myšlenky k založení bělohorského junáckého střediska pouhých pár týdnů. Nové středisko začalo během roku 1945 naplno pracovat.

Nicméně příval nových členů do střediska s sebou přináší příznačný problém – je třeba zajistit klubovnu:

Scházeli jsme se u mě v bytě nebo u Víravských – Karlina matka – a ještě u rodičů některých skautů a skautek. Situace neudržitelná, v bytech byl po našich schůzkách chlívek a podlaha jak oranice.

Díky nadšení, zkušenostem, nezměrnému úsilí a finanční podpoře br. Janduse a celé řady dalších lidí z jeho okolí se podaří i tuto záležitost rychle a úspěšně vyřešit:

Sehnal jsem pozemek na stavbu klubovny, od města Prahy, ještě tam rostla pšenice.

Bylo to vedle letního sokolského stadionu, na půl v lese v tzv. Borovičkách. Materiál na stavbu jsme z části získali ve Vokovicích z bývalého blázince. Na převoz materiálu byl rozpočet 60.000 Kčs. Nakonec nám to převezl major Tuskány, který v té době byl velitelem týlu 5. oblasti a disponoval autoparkem ve Vršovicích.

Musel jsem být každý den až do úplného převozu již ve 3 hod ráno ve Vršovicích – to znamenalo taxi, tramvaj v noci nejezdila – abych mohl jet s vojáky nejdřív natankovat benzín, to bylo v Michli. Potom do Vokovic pro náklad a pak to odvézt na Bílou Horu. S prvním vozem jsem se dostal na Bílou Horu v 9 hod. Pohonné látky jsme museli platit a vojáky živit, vozilo se až do večera. Ale i tak to přišlo asi na 20.000 Kčs. Pořád to ale bylo levnější asi o 40.000 Kčs, i když jsme pro vojáky museli shánět kuřivo.

Zatím jsem to všechno platil já. Materiál jsme skládali na sokolský stadion. S náčelníkem i starostou Sokola jsme byli přátelé a spory Sokol – Junák nebo obráceně nikdy u nás žádné nebyly a Sokol nám vycházel opravdu vstříc. Později jsme to Sokolu oplatili při úpravě a zalesňování svahů sokolského stadionu.

Stručně řečeno, ještě téhož roku na podzim je nový Skautský domov na Bílé Hoře otevřen. To už má bělohorské středisko téměř 700 členů, kteří se mohou scházet v devíti nových klubovnách. Sotvakdo tehdy tuší, jak krátký čas bělohorským skautům zbývá, aby si užili výsledky své práce.

Pamětní list k 50. výročí střediska	Z oslav 50. výročí střediska

Po dvou letech poměrného klidu nabírají události dramatický spád. V únorových dnech roku 1948 komunisté a levicoví radikálové v Junáku zakládají "Akční výbor Ústředí Junáka". Ten okamžitě zahajuje personální čistky a přeměnu Junáka na dětskou organizaci komsomolského typu. Dochází ke zrušení připravovaného III. sněmu Junáka ve Zlíně (měl se konat 28. února 1948) a skautské hnutí je postupně paralyzováno.

Na Bílé Hoře vrcholí "vyakčňování" v druhé polovině roku 1949. Br. Jandus je z Junáka vyloučen, těsně před Vánoci jsou místními svazáky násilně obsazeny a zapečetěny klubovny a činnost střediska zastavena:

Vydrželi jsme do – přesně – 22. prosince 1949 do 11 hod ráno. Jiná střediska už byla dávno zlikvidována. V klubovnách jsme měli všude stromečky a dárky již připraveny pro každého, nikdo nebyl vynechán. Klubovny byly obsazeny ČSM za četnické asistence. Dárky, stromečky a ozdoby převrženy a shozeny na zem a úmyslně rozšlapány. Různé sportovní ceny a čestné odměny světlušek a vlčat z jejich akcí a mnohé zařízení vyházeno do rokle v Borovičkách.

Tak končila naše snaha a všechno, co jsme budovali s pílí, láskou a osobními oběťmi, ne pro sebe, ale pro ty druhé, bylo rázem zmařeno.

(pokračování příště)