Kronika

Datum: 17.–19. 6. 2022
Účastníci (uvedení v abecedním pořadí): Aleš, Hanka, Helena, Honza, Linda, Jirka, Marcela, Maruška, Pavel, Vláďa, Zdeněk a Zuzana pověřená sepsáním zážitků
Cíl: Poznat CHKO Litovelské Pomoraví, která se nachází na severu střední Moravy mezi městy Olomouc a Mohelnice, a také její okolí

---

Úvod

Hned na začátku je třeba poznamenat, že výpravě předcházela Vláďova úžasná a nepřekonatelná příprava s precizním itinerářem s řadou odkazů, variant a podrobných rozpisů, takže to samo by vlastně mohlo sloužit jako zápis. Ráda ale tohle všechno doplním o různé postřehy.

Pátek

Vzhledem k tomu, že každá dvojice či trojice se dopravovala vlastním autem a vyjížděla z Prahy či Hostivic dle svých možností nebo nároků zaměstnavatele, páteční program byl značně individuální.

Někteří dorazili do Zábřehu, našeho místa ubytování, jen s krátkou pauzou na oběd v Chocni nebo Ostřetíně celkem brzy odpoledne a měli čas starou část Zábřehu kolem Masarykova náměstí projít a pamětihodnostmi se za světla pokochat. Další volili zastavení na hradě Potštejn, jiní si po obědě prošli Holice a poslední skupina s největším zastoupením pracujících pospíchala za ostatními, co to dalo. Všichni jsme se šťastně sešli v restauraci penzionu Tučňák, povečeřeli jsme, připili na zdraví jednoho z červnových oslavenců a probrali jsme všechny své radosti a starosti s pocitem, že je nám spolu dobře. Do hotelu AMCO na náměstí jsme trefili všichni.

Sobota

Hotelová snídaně překonala všechna očekávání i díky usměvavým servírkám, ale vyšlo najevo, že účastníky s lehčím spaním budilo celou noc odbíjení kostelních hodin, zatímco jiní neměli ani páru, že odbíjení funguje / je v provozu, a také Honza se málo vyspal kvůli Jirkovu chrápání.

Dobrá snídaně náladu všem zlepšila, a tak jsme se v dobrém rozmaru odebrali na desátou na prohlídku Mladečských jeskyní.

Byli jsme první dychtivci toužící po poznání, proto jsme našli i dost místa pro naše obvyklé fotografování, kdy minimem je pět záběrů. Vždy si všichni s takřka dětskou radostí připomeneme oblíbenou historku s focením u kříže vztyčeném na místě lágrů z padesátých let poblíž Mariánské v Krušných horách, kdy Vláďa nestíhal překonat zledovatělý kopeček, aby se mohl po nastavení foťáku připojit k fotografovaným, a záběr byl opakován určitě nejméně desetkrát – počet léty vzrůstá, ale není vlastně podstatný. Za sebe jsem vždycky cítila skrze radost zimního dne hlavně tu úlevu, že už je dnes/tehdy všechno jinak a že potěšení a smích přítomnosti dává tomu smutku minulosti alespoň nějaký skrytý smysl a že z něj mají potěšení i všichni ti, co tam zemřeli.

Mladečské jeskyně ve vápencovém vrchu Třesín a výklad sympatického průvodce nás přenesly do velmi dávných dob, kdy v jeskyních hledala úkryt řada zvířat, z nichž nejzajímavější pro nás byla ta, která už na světlo cestu nenašla ať už vlivem přirozených okolností nebo přičiněním člověka od toho neandrtálského a kromaňonského někdy před 30 tisíci let až po znovuobjevení jeskyní v první polovině 19. století.

Většina krápníkové výzdoby je od 19. století ulámána, což ukazuje na velmi pragmatický vztah ke znovuobjeveným jeskyním, které byly dlouho pro odvážné volně přístupné a na trzích se prodávaly výjevy pro zdobení náhrobků právě s použitím ulámaných krápníků. Až náhodní vědečtí návštěvníci z muzea ve Vídni na přelomu 19. a 20. století udělali lidové tvořivosti přítrž, vchody do jeskyní byly zabezpečeny a počalo vědecké bádání. Jak krátký je ten obecný zájem o historii...

Od jeskyní jsme se stále ještě všichni pohromadě vydali po trase č. 5, kterou Vláďa nazval Střední trasou (pro starší a zdatnější) a měla mít 11,2 km.

Linda se Zdeňkem se odpojili asi po 3 km a pomalým tempem se vrátili kvůli Lindiným zlobivým kolenům zpět k autu. Ostatní pokračovali v teplotách kolem 30 °C cestou lesním stínem a necestou přes žhnoucí louky do vodácké hospody Stodola v Nových Mlýnech / Bílá Lhota.

Tam celkem velmi brzy kronikářka výpravy pochopila, že další cesty už není schopna, a požádala o záchranu Lindu se Zdeňkem. Jejich časný návrat k autu tak zachránil nejen Lindina kolena, ale navíc získal ještě status život zachraňující mise vyčerpané členky výpravy. Role kronikářky v čase dalšího úmorného pochodu se ujala Marcela.

Marcelina vsuvka k zápisu

Občerstvení ve vodácké hospůdce Stodola nás sice osvěžilo a dodalo něco málo sil, ale slunce pálilo jak divé a teplota stoupala vysoko nad 30 °C. Takže zapisovatelka udělala rozumnou věc, že se vrátila do stínu stromů ve Stodole a povolala na pomoc autem vyzbrojené Hurníky. My ostatní pokračovali v putování romantickým areálem Lichtenštejnů.

Trochu jsme si cestu ztížili "zkratkou" k řece Moravě a následným šplháním k loveckému pavilonu Templ, zvanému Chrám přátelství, a přes řeku obdivovali 18 m vysoký kamenný Obelisk. I poté jsme pohrdli modrou turistickou značkou a přes půl hodiny šlapali sice nádhernými kvetoucími loukami, ale pod neúprosným sluncem.

Na konci luk jsme narazili na trasu letošního závodu Spartan Race Litovel 2022 (kombinace běhu a zdolávání opravdu náročných překážek). Naštěstí závod již skončil (účastníci ho absolvovali v noci a dopoledne), a tak se náčelník nikomu nepletl pod nohy, když si zkoušel překonat jednu z těch lehčích překážek. A přesto, že nezdolal celou překážku, nemusel podstoupit potupné burpees neboli "angličáky" (trest za nedokončení v podobě šílené kombinace kliků a výskoků).

K autům na parkovišti v Mladči jsme dorazili bez ztráty květinky – žádný úpal ani úžeh se nekonal a ani alergici si nestěžovali (už asi neměli sil). Čekal nás přesun ke zbytku party do arboreta Bílá Lhota.

Místem setkání všech skupin výpravy se stalo Arboretum Bílá Lhota – národní přírodní památka u zámečku v Bílé Lhotě. Arboretum nás velmi mile překvapilo svou rozlehlostí, vzrostlými stromy a tedy stínem, pečlivou údržbou, označením stromů a precizním plánkem, který jsme ke vstupence obdrželi. Poválečné zpustnutí, které následovalo po propadení majetku rodiny Riedelových státu, už v arboretu není patrné, a tak doufáme, že se někdy v budoucnu dočká renovace také přilehlý zámeček.

Mě, a myslím, že i další členy výpravy, zvláště potěšilo, že v arboretu roste i liliovník tulipánokvětý. Jméno tohoto stromu má pro mě spolu se jménem Sidonie Nádherná a Vrchotovy Janovice navštívené na jednom ze skautských táborů v šedesátých letech stále snový nádech a nese příslib všech životních radostí, které si náctiletý člověk dokáže vysnít. Že se těch snů zase tolik nesplnilo už není podstatné, důležité bylo to snění a ta pozitivní energie, která se vynořuje při každé vzpomínce vyvolané setkáním s liliovníkem.

Restaurace penzionu Tučňák se opět stala příjemným místem pro teplý večer, kterým se všem tropický den odměnil. Při procházce zpět do hotelu jsme s Pavlem narazili na ještě jedno neplánované soukromé překvapení. Celý život se Pavlova rodina kamarádila s rodinou Tunklových – víkendy, rodinné oslavy, dovolené, a dokonce "strejda" Míla byl za Pavla náš svědek na svatbě. Zkrátka na rod Tunklů z Brdíčka a ze Zábřehu nedá můj muž dopustit. A najednou mi to došlo a všechno se propojilo, vždyť jsme v Zábřehu a na informační ceduli se píše, že:

Období největšího rozmachu a rozvoje města však nastalo až s příchodem panského rodu Tunklů (1442–1510). Tunklové z Brníčka a Zábřeha jsou vůbec nejpopulárnějším rodem, který kdy v Zábřehu sídlil. Je to dáno tím, že se jednalo o rod skutečně bydlící na zábřežském hradu, což se u jeho předchůdců a ani následovníků nestávalo. Tunklové učinili ze Zábřeha srdce rozsáhlého panství, které patřilo mezi největší na Moravě. Zábřeh od nich získal různé výsady a privilegia. Jiří starší Tunkl proslul jako zakladatel rybníků, z nichž se ve městě zachoval pouze jediný, rybník Oborník. Po smrti Jiřího Tunkla se jeho majetku ujal jeho jediný syn Jindřich Tunkl. Ten byl však v roce 1508 nucen pro velké dluhy celé panství prodat...

Čte se to hezky a Jiří starší Tunkl musel být opravdu výjimečná osobnost, když se na něj ještě po staletích vzpomíná.

Neděle

Po skvělé snídani v hotelu jsme se v neděli rozloučili se Zábřehem a vydali se navštívit Dům přírody Litovelského Pomoraví v Horce nad Moravou. Inspirativní místo, které je výjimečné tím, že v mnoha rovinách propojuje přírodu, výtvarno a smysluplná slova, jež vybízejí k zastavení i akci, prožívání ticha i zvuků, hledání otázek i odpovědí, naslouchání vlastním pocitům i sdílení prožitků s ostatními. Ostatně mnohé napovídají i názvy míst jako Rajská zahrada, Sluneční hora snů, Kouzelný les poznání, zvuků a pocitů, Lesní chrám, Ohniště zlaté spirály...

Z pohádkového klidu jsme se přesunuli do rušné Litovle, které se přezdívá také Hanácké Benátky. Původně jsme měli bydlet tam, ale během "našeho" víkendu se zde odehrávaly závody Spartan Race, o nichž byla řeč v Marcelině vsuvce výše. Atmosféra závodů byla přítomna i v restauraci Záložna na náměstí Přemysla Otakara, kde jsme si dali oběd.

Abychom alespoň něco z Litovle měli, prošli jsme si město kolem některých pamětihodností – Morový sloup, schodiště k Nečízu, radnice s věží, Šerhovní ulička, kaple sv. Jiří, kostel sv. Marka, Svatojánský most, sokolovna se sochou Gustava Frištejnského, novorenesanční Gymnázium Jana Opletala. Jistě by se dalo objevovat i více. To už ale bude záležet na každém z nás někdy příště, protože po návratu na náměstí jsme se vydali individuálně na cestu domů.

Další krásná výprava byla za námi.