Kronika

V sobotu 17. 9. 2022 nastala změna, ke které dochází maximálně jednou za několik let. Na tento víkend byla totiž v kalendáři uvedena vícedenní výprava za památkami UNESCO. Jenže organizátorka Zuzka S. byla zahlcena přípravami na akci jiného rázu, a proto jsme (tedy hlavně Marcela) s pochopením vymysleli náhradní program – jednodenní výlet podél zaniklých Svatojánských proudů. Neboli pojďme se projít podél řeky Vltavy z Třebenic do Štěchovic. A tak jsme šli.

Navzdory ne úplně krásné předpovědi počasí již e-mailové přihlášky daly tušit, že tentokrát půjde o rekordní účast. Do autobusu č. 390 jsme nejdříve na Smíchově a posléze ve Štěchovicích nastupovali přibližně v tomto pořadí: Marcela, Maruška, Vláďa, Helena, Aleš, Jirka V., Jirka N., Pavel, Hanka, Jaruška, Vladek, Ivona, Luboš, Zuzka, Jirka J., Alžběta a Vilém = 17! Poslední dva jmenovaní jsou vnoučata předposledně dvou jmenovaných. Honzu omluvil bacil a Zuzku S. již zmíněná konkurenční akce.

I když autobus skoro celou cestu bičoval déšť, výstup v Třebenicích proběhl téměř za sucha. Svatý Petr se ustrnul, prozatím. Po uspořádání výstroje jsme se vydali na cestu dolů. Po pro některé po nepříjemně dlouhých schodech jsme sestoupili k soše sv. Jana Nepomuckého a výhledu na betonovou hráz vodního díla Slapy. Tady jsme absolvovali tradiční skupinové foto. A rovněž se poněkud zdrželi individuální prohlídkou objektů u paty hráze a sledováním traktoru převážejícího loďku ze Slapské přehrady do vody přehrady Štěchovické.

V narůstajícím chladu a hrozícím dešti jsme se po půl hodině konečně vydali na pouť po naučné stezce Svatojánské proudy (proudy jsou pojmenované právě po té již dříve shlédnuté a 100x vyfocené soše). Ponejprv široká cesta vedla mezi chatami osady Svatojánské proudy (jak originální). Někde poblíž pamětní stěny osady se z cesty stala skutečná stezka. Ta nás vedla mezi stále řidšími chatami a dále už jen krásnou přírodou pořád nahoru a dolů, po kamenech, skalních ochozech a tunely ve skále. Nabízela krásné rozhledy, ale i obtíže v chůzi. Bohužel přízeň pána dešťů nevydržela a tak jsme povětšinou vybalili i pláštěnky.

V nepříliš rychlém tempu jsme došli do místa zvaného Ztracenka, slavné trampské osady s více než 100letou historií. Vladek s Drsňákem mohli nahlédnout do pravé osadní klubovny, ze které vylezli plni posvátného obdivu. Při odpočinku na osadním plácku jsme konstatovali, že pro některé z nás je cesta poněkud náročnější, než jsme si představovali. Dalším bodem programu totiž byla prohlídka štěchovické elektrárny, která ale měla pevně stanovený počátek – 14:00 SELČ. Ze Ztracenky to k ní byly ještě 3km a času málo. Zde předávám slovo Básníkovi k líčení věcí dalších:

Vladimír Čech – Básník

Během odpočinku na legendární osadě Ztracenka došlo na lámání chleba. Když jsme seznali, že nám do cíle chybí stále tři kilometry chůze obtížným terénem, přičemž náš průměr na předchozích pěti kilometrech činil pouhých 1,3 km/hod, museli jsme přijmout zásadní opatření. Ti, kteří byli s ohledem na svou fyzickou zdatnost, turistické vybavení a duševní stav stále v naději, že dorazí ke štěchovické elektrárně ve stanoveném čase, tedy během zbývající jedné hodiny do 14:00, se vydali plnou parou vpřed. Ostatní je, už bez naděje, opatrně a pomalu následovali.

Dlužno přiznat, že i na zbývající části trasy jsem u zástupců první skupiny zaznamenal "jedna záda" (pád na hřbet s nohama vymrštěnými vpřed a bezvládnou hlavou vzad), řadu podklouznutí a na mnoha místech bezradné přemýšlení, jak překonat deštěm smáčené přírodní překážky.

Nakonec se vše v dobré obrátilo a první zástupci skupinky s nadějí došli ke vstupu do informačního centra Vodní elektrárny Štěchovice včas, přesněji v 13:58 hod. V rámci "akademické čtvrthodinky" plánovanou prohlídku elektrárny stihlo i několik dalších hrdinů.

Seznámení s elektrárnou se skládalo z části teoretické, včetně tří filmů, a z praktických ukázek vybraných zařízení. Náš nezkrotný zájem a ochota zasvěceného průvodce způsobily, že se exkurze protáhla o pár desítek neplánovaných minut. Stačili jsme se proto dozvědět i takové zajímavosti jako: kolik existuje typů vodních turbín, jaký je rozdíl mezi Kaplanovou a Francisovou turbínou, jaké je napětí elektrického proudu na výstupu generátoru, k jakému neštěstí došlo při údržbě potrubí mezi nádrží Homole a vlastní elektrárnou nebo že jsou v areálu elektrárny postaveny obranné střílny.

Po půl čtvrté jsme se rozloučili se všemi technologiemi i ochotným průvodcem a vydali se za zástupci skupiny beznadějných posilnit do blízkého restauračního zařízeni.

Opět přebírám slovo a musím se trochu ohradit vůči označení skupiny "beznadějných". Ono, když má člověk své roky, bloklá záda, další zdravotní trable a k tomu prší, jen se leje, tak holt chůze po náročném terénu občas nesedne. A těžko se to odhaduje dopředu, když navíc tu stejnou cestu tentýž člověk absolvoval bez problémů už několikrát.

Ale zpět k našemu putování. Spolu s mamkou jsme v už jen občasných dešťových přeháňkách v pořádku došly k elektrárně, z můstku zamávaly účastníkům exkurze, a směřovaly k vytouženému odpočinku v nějaké hospůdce. O narvání jedné z nich nás telefonicky informovali Ivona s Lubošem. Naštěstí druhá varianta – Hospůdka Na Hřišti – už měla dostatek volných míst a tam jsme se také u piva, polévky, pizzy, klobásy a dalších mňamek postupně všichni sešli. Vlastně kromě Jarušky s Vladkem, kteří uháněli do Prahy za kultůrou.

Po nabrání sil v pohostinství se s hlavní skupinou rozloučila početná rodina Jírova a Ivona s Lubošem. My zbylí jsme ještě cestou na autobus do Prahy obdivovali zvláštní secesně-neorománský kostel, koho jiného než opět sv. Jana Nepomuckého, včetně nevšední křížové cesty v jeho okolí. To už krásně svítilo sluníčko a udělalo tak pěknou tečku za tím naším programem.

Den to byl tentokrát pro některé náročnější, povětšinou nám nepřálo ani počasí. Stejně jsme si ale užili společnost, krásnou přírodu, nabrali nové vědomosti z oboru energetiky a v neposlední řadě se dobře občerstvili. Končím tento zápis se zvědavostí a nadějí, co zajímavého nám připraví akce příští.