Vzpomínka na šedesátá

Vladimír Čech – Básník

22. prosince 2008

Touto vzpomínkou bych rád volně navázal na příspěvek bratra Ďábla, který nám ve svém článku Jak jsme potkali "skauting" přiblížil dávnou historii našeho střediska. Mně bylo tenkrát, na konci šedesátých let, sotva dvanáct, proto to bude vzpomínka dosti vybledlá a povětšinou útržkovitá. Nicméně, i tak to může být zajímavý pohled na tehdejší události z jiné, řekněme žabí perspektivy.

Ze střediskového výletu do Plas v roce 1968

V roce 1968 vše začalo dobře známým Pražským jarem. Má nejranější vzpomínka na to, čemu se říká Pražské jaro, se váže k demisi prezidenta Novotného a následné volbě generála Svobody. Jeden ze sloganů studentů, kteří navrhovali na funkci prezidenta Čestmíra Císaře, totiž zněl: "Když bude Svoboda, nebude svoboda!". Přišlo mi to tenkrát jako zajímavá rýmovačka, ale jak brzy a tragicky se měla naplnit!

Protože by se tento článek měl vztahovat především ke skautingu, je tu hned vzpomínka další. Někdy na jaře roku 1968 mě můj spolužák Vláďa Starec – Alláh přivedl do právě vznikající skautské smečky vlčat. Zpočátku jsme neměli klubovnu a scházeli jsme se jen tak venku, na Bílé Hoře u mohyly nebo u Boroviček.

Vysazení lípy svobody v roce 1968

Našimi prvními vedoucími byli Míša Filsak a Přemek Chlum.

Když přemýšlím, proč jsem vlastně do vlčat začal chodit, vybavuje se mi, že to bylo vcelku prozaické. Měl jsem zrovna období, kdy jsme s kamarády objevovali vázání různých uzlů a zároveň mě bavila morseovka a šifrování. No, a Vláďa Starec mi řekl, že právě tyhle věci se budeme ve skautu učit.

Trochu jsem se obával, aby to nebylo podobné jako v Pionýru, který fungoval při škole, roli vedoucích tam zastávaly soudružky učitelky a hlavním programem byla převážně vybíjená. Brzy jsem však poznal, že skaut je přeci jen něco jiného.

Pak přišly prázdniny a s jejich koncem i "spřátelené" armády. Ze všeho nejdříve jsem si musel v jedenáctileté hlavě srovnat, proč nás obsadila Rudá armáda, když nás předtím osvobodila. Avšak po krátkém rozmýšlení jsme se s kamarády vrhli rovnou do vlastního "odboje".

Junácký průkaz

Po vzoru dospělých jsme vzali křídu a Bílou Horu popsali asi tím nejrozšířenějším heslem oné doby, "Идите домой". Jako jedenáctiletí kluci jsme tehdy vše brali spíše jako velké dobrodružství – náš život běžel dál stejným tempem, stejně jako po prázdninách pokračovaly schůzky vlčat a jiné skautské akce. Mezi ně patřilo i bizarní budování Dubčekova háje na místě bělohorského smetiště (opravdu příznačné) nebo slavnostní vysazení "lípy svobody". Slib vlčat jsem složil do rukou br. Přemka na podzim, v den 50. výročí vzniku republiky, 28. října 1968.

To se již blížila zima a určitě bylo důležité, že se mezitím středisku podařilo sehnat pro naše schůzky místnost U Piskáčků. Později jsme my, vlčata, dokonce získala samostatnou klubovnu v Malém Břevnově, která vznikla rekonstrukcí prostor ve starém domku u Bělohorské ulice (už nestojí).

Pohled do mých tehdejších deníků mi napovídá, že jsem měl v té době spoustu dalších zájmů. Skoro každý den jsme vyráželi někam ven za dobrodružstvím s partou kamarádů ze třídy, začal jsem hrát závodně fotbal a hokej za ruzyňský sportovní oddíl a chodil do různých kroužků. Také skaut tam samozřejmě nemohl nadále chybět.

Mezitím jsme dospěli do roku 1969, kdy se v létě konal druhý skautský tábor, tentokrát u obce Mrvice na Benešovsku. I po těch letech si dobře pamatuji, jak mi bylo líto, že jsem se ho z rodinných důvodů nemohl zúčastnit. Tím spíše, že jsem nebyl ani na tom prvním v Miletíně.

Nejvýznamnější událostí roku 1969 byl asi obecně začátek tzv. normalizace. My děti jsme si naštěstí příliš neuvědomovali katastrofální důsledky, které to mělo nadlouho přinést. Pro nás vše pokračovalo ve starých kolejích, pouze naši učitelé ve škole se začali po prázdninách chovat trochu jinak. Ještě na jaře se nám snažili vysvětlovat,

Pamětní zápis o přistání na Měsíci

že i kapitalista pracuje a není tak zlý, jak se dříve říkávalo. Ale již v září zahájil náš starý češtinář svou první hodinu zcela neočekávaně přednáškou o vedoucí síle společnosti, KSČ, za kterou my všichni musíme jít, což zdůraznil expresivní ilustrací na tabuli.

Pokud vzpomínám na rok 1969, mám ho osobně spojený s dalšími třemi událostmi. Na jaře to byla slavná výhra našich hokejistů nad Rusy, která se bujaře slavila, a výsledek 4:3 se pak stal společným tagem tisíců předchůdců dnešních sprejerů. Dále, v červenci přistáli první lidé na Měsíci – pro mě, který jsem tenkrát hltal dobrodružné romány od Vernea, Běhounka, Trosky a jiných podobných spisovatelů, zvlášť silný zážitek. Dokonce jsem si o tom vytvořil pamětní deníkový zápis. A konečně, v tomto roce jsem přestoupil z vlčat do junáckého chlapeckého oddílu.

Myslím, že teprve v junáckém oddíle, zřejmě i díky věku, jsem si začal pomalu uvědomovat, že skauting je více než jen uzlování, morseovka, hry, výpravy do přírody a tábory. A k tomu v mnohém bezesporu přispěli i naši dva oddíloví vedoucí Borek Novák a Mirek Knížek – Skukům.

Čas zběsile pádil dál, přiblížil se rok 1970 a s ním léta sedmdesátá. Rok 1970 byl pro mě z jedné strany nezapomenutelný mým prvním (a na dlouho posledním) opravdovým skautským táborem, ale současně to byl i rok, kdy byl zrušen Junák, kdy se začaly ve velkém převlékat kabáty, lámat páteře mnohých, a v tom mírnějším případě ohýbat hřbety většiny.

Nechci však, aby závěr vyzněl příliš pesimisticky, vrátím se proto zpět k roku 1969. Krásným dokladem optimismu oněch let, kdy se komunistické nadšení padesátých let přerodilo v opojení z pokroku vědy a techniky v letech šedesátých, je článek "Jak bude vypadat svět?", který tenkrát vyšel v lednovém čísle časopisu Junák.

Tož tedy, mnoho optimismu do nového roku 2009 – budeme ho všichni potřebovat. A zde je pro vážné zájemce úryvek ze zmíněného článku.