Kronika

Inu, co vám budu povídat. Nevím, co mě to popadlo za bláznovství, asi jsem měla zrovna slabou chvilku. Stává se. Upustila od svého tradičního místa v pěšácích, sedla na kolo a vyrazila na Bílou Horu, kde na nás čekal Náčelník. Mělo mi to přijít podezřelé už doma, když jsem se jako první žena ocitla na seznamu přihlášených právě do této družiny, která byla plná k prasknutí samých udatných mužů.

Vraťme se ale zpět na Bílou Horu. Ke mně, tátovi a Náčelníkovi se brzo připojil Honza Mráček, Jirka Hainý, Drsňák i Zuzana s Pavlem na svých Apačích. Ze začátku pro mě náš výlet vypadal docela nadějně – jelo se z kopce. Sice ze mě ta panelová cesta pravděpodobně vyklepala duši, ale čekalo mě horší zjištění. Že tahle banda neví, co je to pud sebezáchovy. Zatímco já, křehká a slabá dívka, jsem svírala brzdy jako nikdy v životě, zbytek osazenstva mi ujel hned v první zatáčce.

To, co jsme pracně sestoupali, jsme teď museli ještě pracněji vystoupat. To jsem si ještě myslela, že to nejhorší stoupání mám za sebou. Stoupání, které mělo 24 %, jsem v životě neviděla. Teď stálo přímo přede mnou. Další kus cesty vám ani nemůžu vyprávět, protože stále ještě sbírám dech.

Projeli jsme skrz sídliště v Nových Butovicích, jenže pak někdo vyslovil ta mně velmi dobře známá slova. Prokopské údolí. Pod slovem údolí si každý představí malebné místo se zvířaty, čistým potokem a tak dále. Tak jsem si to alespoň představovala já, než mi došlo, že nás zase čeká stoupání. Musím ale dát za pravdu, že příroda tam opravdu jen hýří, hlavně zelenou barvou.

Celý Prokopák jsme projeli až do Řeporyjí. Zastavili jsme se u památníku, který nám má připomínat padlé vojáky Ruské osvobozenecké armády, takzvané "vlasovce". Umělecká instalace v podobě třímetrového kovového stožáru s drobnou plastikou na vrcholu – byla opravdu drobná, protože bych si jí nevšimla ani za mák.

Pokračovali jsme tedy dál, skrz pole, louky, lesy i potoky, až jsme dorazili na místo setkání s pěšáky. Zde jsme krátce pohovořili a pojedli. Naše cesty společně vedly směrem k Mlýnu u Veselých, kde se dalo koupit pivo, domácí mouka, džemy a spousta dalšího. Bydlel tu i domácí pes Julie, velmi mazlivý a trochu pelichavý labrador.

Po občerstvení a společné fotografii jsme pokračovali cestou necestou, já se svými myšlenkami jako úplně poslední. Když už (žádné už, po několika kilometrech) jsem viděla nápis Makro, moje nohy vedly vzpouru proti mozku, který chtěl jet dál. U stanice metra Stodůlky jsem měla velké nutkání sednout si zde na lavičku a zůstat tam až do skonání světa. Bohužel jsem věděla, že když jsme na hoře vyjížděli, musíme také na hoře skončit.

Naprosto vyčerpaná jsem napůl dojela, napůl došla až pod Říp, kde jsem se svalila na lavici a snažila se nevypadat jako přejetá parním válcem. Vzchopit se mi pomohl až nápoj bohů – půl litru Kofoly.

Mockrát děkuji všem, kteří to se mnou vydrželi, snad jsem nebyla toliko na obtíž. Děkuji Básníkovi za ujištění, že patřím k Marcele do pěší sekce:D

---

PS
Vlastně jsem vůbec nechtěla psát o Honzově zranění na koleni – jejda, už se stalo – ale držel se statečně a my doufáme, že ho nepoužije jako výmluvu při další CPM výpravě.