Kronika

Letošní Zimní skautský přechod Brd byl svou celkovou účastí po dvou covidem poznamenaných letech vskutku rekordní. Ovšem pro naši skupinku OSaP jej lze označit spíše za žalostný. A to nejen z důvodu pouhých čtyř účastníků, kteří se sešli v sobotu ráno 21. ledna 2023 na Smíchovském nádraží k odjezdu autobusem do Mníšku pod Brdy. Naposledy se takto (ne)početná sestava OSaP vydala na Kytínskou louku před deseti lety v mrazivém lednu 2013.

Omluvu zdůvodněnou především různými neduhy postupně zaslala většina pravidelných účastníků. K dovršení všeho na svou roli dlouholetého organizátora nakonec rezignoval (i napříště) sám Agent ČD.

Přesto naše čtveřice vyrazila od konečné zastávky autobusu ve Stříbrné Lhotě za vydatného sněžení vzhůru na brdský hřeben s nezlomným odhodláním. Během strastiplné cesty obtížně schůdným terénem jsem měl dostatek času, abych v duchu se smutkem zavzpomínal na naše minulá putování zimní brdskou přírodou, neboť letošní čtrnácté mělo být posledním.

Přitom to první v roce 2009 se uskutečnilo s velkým nadšením a přechodu Brd z Řevnic přes Kytínskou louku do pizzerie Al Capone v Mníšku pod Brdy se zúčastnilo 14 dvounohých a 2 čtyřnozí přechodníci z řad OSaP. K nejvýraznějším účastníkům výpravy patřilo kvarteto Alča, Barča, Blanča a Jarča. A byla to právě Alča, která tehdy svým rázným činem přiměla městský úřad Řevnice vyčistit koryto Babského potoka od „odložených“ pneumatik.

Bohužel, Barča i Blanča, stejně jako další účastník Jirka Ch., jehož jsem kdysi nazval Balounem, když nám v Jizerkách bezostyšně zkonzumoval řízky uložené ve společné lednici, se před drahnou dobou vydali na jinou cestu, z níž není návratu. Podobně bychom mohli vzpomínat na Ďábla s Jelenou a Jíru Vodenku, kteří se s námi rádi setkávali nejen na Kytínské louce, a kteří dnes odpočívají někde ve skautské nebi. A rovněž na bratra Hroznýše, jenž před třemi lety ve sněhové fujavici čile přikvačil na nástup ve svých bezmála 102 letech.

Mezitím jsme se po strmém výstupu ocitli v mystickém barokním areálu Skalka. Zde, u vyhlášeného bufetu, jsme se přesvědčili, že svařák již zdaleka nedosahuje bývalých kvalit. Jinou místní pochoutku – nad plameny opečené, lehce zuhelnatělé špekáčky – jsme si v důsledku mé neomluvitelné časové dezorientace připravit a ochutnat nestihli.

Zasněženým lesem jsme dále pokračovali Svatojakubskou turistickou stezkou k hlavnímu cíli dne. Poté, co jsme minuli místo dávného dvojitého hrůzného činu označené Červeným křížem, následoval zážitek, jenž znovu dokládá pravdivost slov písně Drobná paralela "Nic není jako dřív...".

Zapovídali jsme se zde se zástupcem mladé skautské generace, který se pyšnil svými brděnkami vyrobenými na 3D tiskárně. Že pokrok nezastavíš, dokládal i jeho podivně strakatý šátek na krku – údajně ho tento oddíl nosí jako součást kroje, protože označuje příslušnost k pražské organizaci Junáka. Nicméně už Jan Amos Komenský říkával: "Není dobré zoufat si nad pokrokem."

Na Kytínskou louku jsme dospěli kolem poledne. Tam nás uvítalo příznačné hemžení světlušek, vlčat, skautek, junáků, ale i roverů, či oldskautů, z nichž mnozí si navzájem vyměňovali brděnky. Samozřejmě nemohlo chybět ani polní občerstvení. Letitý kolorit celého setkání dokreslovaly tři historické vojenské džípy a znalostní hry provozované některými oddíly v blízkém okolí. Také letos mi nebude ve sbírce chybět jedna ze zdařilých brděnek, jimiž zástupce skautského sdružení Čin obdarovával příchozí.

Dávno jsme si zvykli, že na společném nástupu, který byl zahájen fanfárou na trombon, mezi organizátory nepostávají naši oblíbenci bratr Kšanda se sestrou Karamelou. Avšak tentokrát jsme nově postrádali i živoucí inventář akce, bratra Nashvilla. Po vztyčení vlajky a zpěvu junácké hymny zřejmě proto nenásledoval obvyklý historický exkurz, nýbrž jen několik organizačních pokynů.

Nástup byl zakončen opět v duchu tradice, tedy pokřiky jednotlivých oddílů. Z důvodu masové účasti se místy až nesrozumitelná zvolání rozléhala nad Kytínskou loukou mnoho nekonečných minut. Drsňák, překvapivě trpící zimou, nás proto netrpělivě nabádal k odchodu do restauračního zařízení ještě před ukončením obřadu. Nakonec se k nezdvořilému ústupu do tepla kytínského pivovaru rozhodl až těsně před vyhlášením rozchodu a snadno jsme ho dostihli.

Cesta do Kytína se obešla bez valných příhod. Za zmínku snad stojí nově vysazená alej na okraji vesnice na počest známého herce, chartisty a hrubiána Pavla Landovského, který v Kytíně prožil poslední léta svého života.

Nu, co vám mám povídat. V restauraci pivovaru Kytín jsme se dobře najedli, popili chutného zlatavého moku a po krátké prohlídce umělecké výzdoby kytínského veřejného prostranství jsme před soumrakem odjeli autobusem zpátky do Prahy. Stálo to za to.