Kronika

Přítomní (v abecedním pořadí): Aleš, Drsňák, Helena, Hanka, Honza, Jarka, Jirka H., Jirka J., Linda, Marcela, Maruška, Pavel, Vláďa Č., Vláďa S., Zdeněk, Zuzana J. a Zuzana S.

Sešli jsme se v 10:00 v opravdu hojném počtu 17 lidí u vstupu do Jízdárny Pražského hradu, kde Linda se Zdeňkem naplánovali návštěvu výstavy s lákavým názvem Vltava slavná & splavná. Ta byla uspořádána v roce 2025, protože právě letos uplynulo 150 let od prvního uvedení slavné symfonické básně Vltava Bedřicha Smetany. Snad to ovlivnilo právě to téma výstavy nebo krásné podzimní počasí, že se nás sešlo tolik.

Výstava se věnovala naší nejdelší řece z mnoha úhlů pohledu, a tak jsme se brzy rozptýlili po celé výstavě a každý sám nebo v malých přelévajících se skupinkách se věnoval tomu, co ho zajímalo nejvíc. Obraz řeky a dění kolem ní byl doslova orámován díly věhlasných i méně slavných umělců a jen zastavení se u těchto děl zabralo spoustu času.

Výstava ale nabízela mnohem víc a rozmanitost témat byla opravdu pestrá. Na své si přišli například milovníci technických staveb v podobě modelů přehrad, zdymadel, mostů a propustí, bylo možné obdivovat vltavíny, zlato a perly v podobě přírodní i do šperků zpracované, nejen originální sochou od Jana Brokoffa a relikviářem na ostatky ze Svatovítského pokladu jsme vzpomněli na osud a význam sv. Jana Nepomuckého, příznivce výprav jistě zaujaly zápisky a fotografie dobrodruhů a cestovatelů po Vltavě i jejím okolí. A nesmíme zapomenout ani na „srdce“ řeky Vltavy, pověsti, pohádky, obyčejný život kolem řeky s kláštery, mlýny, dřevaři, vodáky, trampy, plavci a všemi dalšími, na které jsem si zrovna teď nevzpomněla.

Stanovený čas srazu po shlédnutí výstavy dodržel jen málokdo, svolávali jsme se na několikrát a do výstavních prostor dokonce vyráželi dobrovolníci, aby našli tématy zaujaté a na čas nemyslící členy naší skupiny. Po šťastném setkání jsme se na terase u Jízdárny vyfotografovali za obvyklého vtipkování a stále slunečného počasí a vydali jsme se přes Prašný most k zamluvené restauraci.

Než jsme překročili rušnou komunikaci, zastavili jsme se u pomníku Marie Terezie od sochaře Jana Kováříka a architekta Jana Proksy z roku 2020. Na výstavě jsme se dozvěděli, že panovnice měla ve velké oblibě perly a doporučovala je nosit svým dcerám pro zvýšení plodnosti. Pět a půl metru vysoká socha z umělého kamene, které se někdy přezdívá “šachová figurka”, svým stylizovaným vzhledem vyvolává obdivné i kritické názory. Ale to je asi v pořádku, protože nejhorší ze všeho je lhostejnost ke svému okolí.

V restauraci Bruska, kam Zdeněk chodíval jako dítě s rodiči, protože nedaleko jeho rodina bydlela, na nás už čekala zamluvená místa a jídelní lístek, ve kterém několik lidí zaujaly nejprve domácí halušky. Bohužel ten den je ale neměli v plánu vyrábět, tak si nakonec všichni ke své spokojenosti vybrali z další restaurační nabídky.

Konverzace probíhala vzhledem k počtu strávníků v několika menších skupinkách. Dobře najedeni a optimisticky naladěni jsme se rozešli na dvě strany po opuštění restaurace. Jedna část skupiny v kavárně Café Záhorský v Dejvické ulici zakončila příjemný den kávou, druhá volila cestu z Hradčanské domů.

Organizátorům patří jako vždy velký dík:)