Termín: 12.–14. února 2016
Místo: Horská chata Mikuláška, Mikulov
Garant a organizátor výpravy: Hanka Nováková
Letošní zimní výprava do českých hor byla taková polozimní. Nebo možná polojarní. Sníh v Krušných horách téměř žádný, jen trochu v lese nebo na lesních cestách. A ve volné kraje už se hlásí jaro. Zejména za sobotního poledního slunce v Dolní Moldavě, kde probělávaly břízky a jejich koruny měly krásný, jarní, růžovo-fialový nádech. I proto sestava OSaP ve složení Čechovi, Kymličkovi s Bonynou, Marcela a Hanka Novákovy, Striborkovi a Jirka Váška dorazila na chatu Mikuláška bez zimní výzbroje. Lyže by letos byly opravdu zbytečná rekvizita.
Chata Mikuláška nabídla ubytování s určitými výhradami k vybavení pokojů a společných sociálních zařízení. Bylo zřejmé, že její dřívější rekonstrukce nebyla ani moc domyšlená, a zřejmě (z finančních důvodů) ani dokončená. Ale pro přespání, na dvě noci, to bylo naprosto vyhovující. A příjemný a ochotný personál se nám snažil ve všem vyhovět. A jídlo bylo opravdu dobré.
Hanka připravila hned několik tras pro poznávání okolí. Jednomyslně jsme zvolili naučnou stezku po historii sklářství v této části Krušných hor, která je velmi zajímavá. První doklady o sklářství v oblasti Moldavy totiž pocházejí již z roku 1392. V devadesátých letech minulého století bylo při archeologickém průzkumu v okolí Moldavy nalezeno pět sklářských hutí, které tvoří součást naučné stezky. Stezka je asi stále ve stavu zrodu, protože je značena jenom provizorními značkami a trasa v mapách se v některých úsecích lišila od trasy vyznačené v terénu.
My jsme narazili na několik informačních tabulí a především na středověkou sklářskou pec, která byla v letech 1991–1992 nákladně zrestaurovaná na základě archeologického výzkumu ČSAV, a ve které posléze proběhly dokonce experimentální tavby podle dobových technologií. Sklo pak tvarovali sklářští mistři z Nového Boru. Kolem této unikátní památky jsme ale museli našlapovat velmi opatrně, po špičkách, a báli se kýchnout, neboť hrozilo zřícení polorozbořeného přístřešku nad pecí. Smutný pohled na neudržovanou památku.
Na podobné "pomníky" zanedbané péče o historické a architektonické památky v této pohraniční oblasti v nedávné minulosti jsme při našem pochodování narazili několikrát. Třeba velké nádraží Moldavské horské dráhy v Moldavě a některé další objekty na této dráze. Hřbitov v Dolní Moldavě. Několik dříve jistě rozlehlých usedlostí tamtéž. A také samozřejmě na relikty socialismu – paneláky ve vesnici, velkokapacitní kravíny...
Celkem jsme v sobotu našlapali skoro 18 km a cestou vystoupili na nejvyšší bod trasy – Sklářský vrch (864 m n. m.). Bonyna ve slušivém zimním červeném outfitu trasu zdolala nejméně třikrát... A dokumentaristé Vláďa a Aleš pořídili na výpravě množství fotodokumentace. Samozřejmě úvodní hromadné foto před Mikuláškou, ale i na hraničním přechodu Moldava–Neurehefeld, kde jsme si užili i pár chvil a metrů v Sasku.
V neděli ráno jsem odjížděl za kulturními zážitky do Prahy a tak jsem se nezúčastnil nedělního programu. Ale i tak, za mě – a určitě i za ostatní účastníky – děkuji Hance za přípravu a zajištění zimní výpravy. Bylo to super, hodně jsme viděli, pěkně jsme si zapochodovali a krásně jsme se vyvětrali. Díky.
Doslov
Vladimír Čech – Básník
Nedělní program pokračoval na úpatí Krušných hor v Oseku (německy Ossegg), kam jsme se přemístili po vlastních osách. Cestu nám Hanka zpestřila malou motoristickou orientační hrou "Na hlavní doprava!", během níž se ti méně bystří téměř znovu ocitli v Moldavě. S pomocí moderních technologií se nám nakonec podařilo šťastně shledat na oseckém Klášterním náměstí.
V turistickém informačním centru jsme si nejprve vyslechli podrobný výklad o místních pozoruhodnostech. Takto řádně připraveni jsme mohli vyrazit vzhůru k hradu Rýzmburk (německy Riesenburg). Kdysi nedobytnou pevnost jsme zastihli už jen v rozvalinách. Ty však stylově navazovaly na okolní sudetskou (německy Deutschböhmen) aglomeraci, která v řadě případů spěje díky péči současných obyvatel ke stejnému konci.
Zajímavostí na cestě byl pomník vytvořený v roce 1925 sochařem Karlem Pokorným na památku 142 lidských obětí, které si v lednu 1934 vyžádal výbuch v dole Nelson. Neštěstí měl na svědomí mladý ambiciózní inženýr Štěpán Beisser, jenž chtěl svým nadřízeným i majitelům ukázat, že je mužem na svém místě.
Po návratu z nadmořské výšky 550 m zpět do městského centra jsme doplnili vydané kalorie v restauraci Stropník a Hanka si neodpustila krátkou meditační zastávku u sochy sv. Valentýna (připomínám, že bylo 14. února a v kapitalistické části světa vrcholilo růžové šílenství). Stiborkovi se ještě pokusili chvatným krokem zajistit účast na právě začínající prohlídce cisterciáckého kláštera, ale výsledek jejich snažení mi není známý, protože naše osádka vyrazila v 15:06 směrem ku Praze.