Tak je to zase zde. Přiblížil se konec školního roku a s ním i naše poslední naplánovaná OSAPácká výprava do chráněných krajinných oblastí – ale stála zato: Lužické hory. Na západní straně Pravčická brána NP České Švýcarsko, na druhé, východní straně, Kryštofovo údolí, Nový Bor, Zákupy...
Sraz účastníků byl v pátek 8. června 2018 až v místě ubytování, které nám poskytl hotel Jeff v Doubici nedaleko Jiřetína pod Jedlovou.
Na večeři jsme už vyrazili společně a vyzkoušeli kuchyň našeho hotelu. Posezení večer venku na zahradě bylo po rušném dni velmi příjemné a vidina zítřejší turistiky nás zahnala v rozumnou dobu na kutě.
Sraz byl po snídani v devět hodin před hotelem a my vyjížděli s polovinou aut do Jiřetína, kde jsme auta zanechali na náměstí a vyrazili za poznáním na Křížovou horu. Prvním cílem byla nově zrekonstruovaná křížová cesta se čtrnácti zastaveními a výstupem k Božímu hrobu. Získali jsme i několik desítek výškových metrů, které nám poté byly dobré při následném stoupání na rozhlednu na Jedlové.
Tam se naše skupina projevila jako rozvážná a se stovkou Poláků nezávodila, což nám potom přineslo trochu žíznivých muk ve frontě na živou vodu pod rozhlednou. Jeden Polák měl asi deset rodinných příslušníků a my se stále propadali ke konci fronty. "Nic netrvá věčně", jak říká klasik, a my jsme se dočkali, na rozhlednu jsme vylezli, rozhlédli se a pokračovali cestou na zříceninu Tolštejn.
Cesta trochu klesala, a tak jsme měli sílu se rozhlížet, určovali jsme druhy stromů, keřů a kytek. Před námi se objevila zřícenina hradu Tolštejn a my vzpomínali, kdy jsme zde byli naposled. Kdo dřív a kdo později. Naštěstí na hradbách byla úplná historie hradu, a tak jsme se tam našli.
Cestou nás provázely přeháňky, ale bylo to vlastně osvěžující, a my se vraceli zpět na parkoviště s příslibem voňavé večeře v blízké restauraci nedaleko našeho hotelu. Zahrada u restaurace byla plná dřevěných soch, bylo tam i bludiště pro malé, vojenská technika pro velké, a s výkladem Zdeňka to nemělo chybu.
V neděli jsme vyrazili zase v devět po snídani do tajemné štoly sv. Jana Evangelisty u Jiřetína. Průvodce Václav nás provedl s vyčerpávajícím výkladem 360 m dlouhou štolou, kde měli číhat netopýři, ale ti se nás asi zalekli, a tak jsme jen nesmělými doteky brali skále magnetickou sílu.
Prosím o doplnění dalších nedělních prožitků těch, co vydrželi a jeli dál. Po návštěvě štoly jsme se částečně rozdělili.
No, a nyní se rozjedeme k našim blízkým na prázdniny a v září, první středu, v 18:00 hod na shledanou.
Doplnění dalších nedělních prožitků těch, co vydrželi a jeli dál
Vladimír Čech – Básník
Naše spojená Čechonovácká družina se po prohlídce tajemné štoly vydala do České Kamenice, kde ji čekal závěr víkendové výpravy – okružní vycházka po okolních skalních vyhlídkách.
Okruh jsme zahájili u poutní kaple Narození Panny Marie, která zvenku připomínala bělohorský kostel Panny Marie Vítězné.
První vyhlídkou v pořadí byla Jehla. Předtím jsme na okraji města minuli architektonickou záhadu v podobě torza pomníku, jehož pravý účel nám odhalila až moderní média – byl to pozůstatek stožáru dávného střeleckého terče. Terč a následný polovražedný výstup na Jehlu nás natolik rozhodily, že jsme si na vyhlídce zapomněli prohlédnout zbytky pivovárku místních skalních skřítků.
O to více jsme si vše vynahradili u bratrských oltářů. Na tomto magickém místě v malebné kotlince se v 16. a 17. století tajně scházeli nejprve katolíci, poté protestanti, ale možná také nikdo z nich. V nedávné době byl přírodní areál v rámci projektu "Naslouchejte hlasu venkova" zkrášlen téměř k dokonalosti replikami původních obrázků křížové cesty.
Po oltářích v rychlém sledu navazovaly další vyhlídky umístěné na pískovcých skaliskách: Tell-Platte, Ponorka a Žába (obzvláště výhled z Ponorky, navzdory jejímu názvu, stál za to). Sled vyhlídek byl tak rychlý, že jsme přehlédli odbočku, kde si Marcela chtěla cestu nesportovně zkrátit. Do cíle jsme proto dorazili v plném počtu a společně.
Konečnou tečku za vydařenou víkendovou výpravou udělal společný oběd v restauraci Starý klub nedaleko zaparkovaných automobilů. Restaurace se nachází v historických prostorách bývalého vrchnostenského špitálu z 18. století. Velmi dlouhé čekání na objednané pokrmy nám alespoň zpestřovala příjemná mladičká servírka, jež splňovala všechny parametry ke zvěčnění na společné fotografii s Drsňákem. Ten však lákavou možnost nekompromisně odmítl.
Domů jsme se vydali v dobrém rozpoložení, s plnými žaludky a za doznívající průtrže mračen, která se spustila během oběda a připomněla účastníkům výpravy, jak dobře dokázal organizátor nedělní program načasovat.