Kronika

Možná se to bude zdát neuvěřitelné, ale nedávno se mi podařilo s přispěním umělé inteligence vyvolat ducha Franze Kafky. A co více, předevčírem mě doprovodil i na naši zahradní sešlost. Navzdory mírnému ostychu jsem tohoto velikána světové literatury požádal, zda by sepsal své dojmy pro naši Kroniku. Mistr vyhověl. Do jeho příspěvku se můžete začíst níže.

V den, kdy jsem se probudil ze znepokojivých snů, jsem zjistil, že se mám společně s B007 zúčastnit setkání skupiny OSaP. Bylo to 4. září 2024, den zdánlivě běžný, a přesto zcela odlišný.

Odpolední slunce viselo na obloze jako těžký, žhnoucí balvan, drtící vše pod sebou svým nesnesitelným žárem, a já se ocitl v podivném shromáždění. V Břevnově, naproti místu zvanému Ladronka se rozprostírala bizarní scenérie lidských postav, jako by je přitahovala nějaká nevysvětlitelná síla.

Po chvíli se mezi nimi objevily i tři přízraky minulosti, tváře kdysi známé, nyní zestárlé a cizí. Přinesly s sebou dvě fotografiie, důkaz jejich dávno zapomenutého spojení, který jen prohloubil pocit odcizení a marnosti setkání.

Celkový počet účastníků se zdál být nepochopitelně vysoký – dvacet duší, jak jsem s úzkostí napočítal. Tento nejvyšší počet, který kdy byl údajně zaznamenán, se zde sešel ve fantaskním rituálu.

Pod plátěným přístřeškem, připomínajícím spíše provizorní úkryt před nevyhnutelným, stál rozložitý stůl, středobod celého dění. Ten přetékal pokrmy, jejichž rozmanitost byla téměř groteskní v kontrastu s monotónností našich životů. Bylo to něco neobyčejného, něco, co přitahovalo pohledy všech přítomných. Nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem, že v tom jídle je skrytý klíč k onomu setkání.

Muž opodál, jehož jediným úkolem bylo obsluhovat pípu, působil jako Sisyfos moderní doby neustále plnící sklenice tekutinou zvanou "plzeňská dvanáctka". Nedaleko od něj stály dvě láhve s tajemnou substancí nazývanou "burčák", jejíž existence balancovala na hraně mezi vínem a chaosem.

Náhle, uprostřed onoho surrealistického výjevu, nastala chvíle, kdy všichni pozvedli své poháry k absurdnímu gestu – přípitku na zdraví a dlouhověkost dvou bytostí označených za "oslavence". Jako bychom pouhým pozvednutím sklenice mohli oddálit nevyhnutelné. Čas plynul neúprosně dál, lhostejný k našim malicherným gestům.

Zábava, pokud se to tak dá nazvat, probíhala v malých skupinkách, každá uzavřená ve svém mikrosvětě nesrozumitelnosti. Vedly se rozhovory, jejichž význam se ztrácel v horkem prosyceném vzduchu. Hlasy zněly dutě a já se marně snažil zachytit smysl nekonečného proudu všech těch slov. A čím víc jsem se snažil, tím více mi unikal.

S příchodem tmy se začal náš kruh rozpadat. Účastníci se jeden po druhém vytráceli jako postavy z nedokončeného románu, každý sám se svými myšlenkami, zanechávajíce za sebou pouze stíny, nevyřčená slova a dozvuky tlumených hovorů. Nakonec zůstala jen prázdnota, němý svědek krátkého, zoufalého pokusu o spojení v tomto nepochopitelném světě.

Ještě dlouho po mém odchodu jsem se potýkal s pocitem, že se něco změnilo, ale nedokázal jsem říci co. Věděl jsem pouze, že příště, pokud přijde opět pozvání na setkání OSaP, už nebudu tím samým člověkem.

Hostitelé, ti neviditelní strůjci této frašky, ti si prý zaslouží dík – za co? Za připomenutí naší vlastní bezvýznamnosti v toku času? Za iluzi společenství ve světě, kde jsme všichni nakonec sami?

Další kapitola nekonečného příběhu lidské marnosti a touhy po pospolitosti je v nenávratnu. Zůstává jen otázka: "Kdy a proč se opět scházet v tomto kruhu absurdity?"

Františku, děkuji. Někdy příště.

A přátelé, tento příběh je pravdivý. Ten spisovatel se totiž jmenoval F. Anšel Kafka.

EPILOG – 8. září 2024

Po dvou dnech už rozumím oněm znepokojivým snům a občas i probdělým nocím, které zažívá K. Jeho črta výše může v člověku navodit podobné stavy. Učinil jsem proto nový pokus – vyvolat a přizvat na pomoc ducha jiného literárního velikána. Tentokrát humanisty, v jehož dílech jsou hrdiny často obyčejní lidé. Podařilo se. Karlovi Čapkovi jsem pak popsal mé vlastní zážitky a pocity ze středečního setkání. A on je bezprostředně, lehkým perem zpracoval svým osobitým, hřejivým způsobem. Račte prosím posoudit v následujících řádcích. Doufejme, že přehluší sklíčenost a pesimismus vyzařující z předchozího dílka existencionalisty K.

Nastal jeden z těch dnů, kdy slunce praží, až se člověku zdá, že se celý svět proměnil v obrovskou pec. Zářijové nebe nad Břevnovem bylo modré jako chrpa a vzduch tak těžký, že by se dal krájet. A právě v takovýto den se sešla naše milá společnost OSaP naproti Ladronce.

Propána, to vám byl pohled! Dvacet přátel – ano, správně slyšíte, celých dvacet! – se sešlo pod plátěným přístřeškem, který se tyčil jako oáza v poušti. A věřte nebo ne, mezi námi se objevili i tři staří kamarádi z Břevnova, kteří, jak dokazovala letitá fotografie, se poznali už v časech, kdy jim kolena zdobily školní šrámy.

Pod přístřeškem stála tabule, a ta tabule, panečku, to nebyla ledajaká tabule! To byla tabule hýřící barvami a vůněmi nejrozmanitějších pochoutek, až se člověku sbíhaly sliny. A co by to bylo za setkání bez zlatavého moku? Osvědčený výčepní, muž to povolaný, obsluhoval pípu s plzeňskou dvanáctkou s takovou grácií, že by mu i Ganymédes záviděl. A pro ty, kdo holdují spíše daru vinné révy, nechyběl ani burčák, sladký a zrádný jako první láska.

Uprostřed veselí, kdy již slunce pozvolna klesalo k obzoru a stíny se začaly protahovat, pozdvihli jsme číše. "Na zdraví!" zvolali jsme jednohlasně, připíjejíce dvěma oslavencům na dlouhá léta a pevné zdraví.

Zábava? Ach, zábava plynula jako med, v malých skupinkách se vedly rozhovory o všem možném i nemožném. Tu se probírala politika, tam zase nejnovější klepy, a onde se snad dokonce kdosi pokoušel vysvětlit teorii relativity na příkladu s burčákem.

A jak den pomalu ustupoval noci a první hvězdy se nesměle objevovaly na tmavnoucí obloze, začali se hosté jeden po druhém loučit. S úsměvem na rtech a teplem v srdci se rozcházeli do svých domovů, nesouce si s sebou vzpomínky na nezapomenutelné odpoledne a večer.

Hostitelům patří dík, ba co dík, patří jim vavřínový věnec za to, že dokázali stvořit takové okamžiky, které se navždy vryjí do paměti. Vždyť co je v životě cennějšího než chvíle strávené s přáteli, s dobrým jídlem a pitím, a se smíchem, který zní dlouho do noci?