Kronika

Vše začalo časně zjara emailem, v němž nám Marcela sdělovala, že připravuje zářijovou víkendovou výpravu na téma Česká NEJ. Na můj zdvořilý dotaz, jakéže České NEJ bychom měli navštívit, odpověď zněla: "Náplň/cíle bych chtěla udržet v tajnosti...". O několik měsíců později tato proslulá milovnice kostelů a hřbitovů potvrdila mou domněnku, ke které jsem mezitím dospěl metodou dedukce hodné Sherlocka Holmese – rozhodla se splnit si životní sen a navštívit společně s námi kostel Míru a též Nejsvětější Trojice s přilehlým hřbitovem v polské Svídnici.

A kdeže se vytratilo ono České NEJ? Po nějaké době za něj organizátorka prohlásila kamenný rozcestník poblíž kaple Panny Marie Sněžné v Broumovských stěnách pocházející údajně z roku 1888 – tedy NEJstarší dochované turistické značení.

Zážitky překypující výprava byla zahájena v podvečer 15. září 2023 srazem účastníků v hotelu Ostaš v Polici nad Metují. Příjezd k hotelovému parkovišti byl ztížen uzavírkou Masarykova náměstí před hotelem. Proto musel nejen řidič našeho osobního automobilu porušit dopravní předpisy a vjet do Tomkovy jednosměrné ulice v protisměru. Drsňák sedící na zadním sedadle to komentoval ustrašenými výrazy, avšak bez dalších následků. Jiné mimořádné události během cesty nenastaly.

Večer jsme strávili v hotelové restauraci, kde nás Marcela s Hankou seznámily se všemi třemi turistickými trasami navrženými na další den s cílem naplnit smysl výpravy, tedy shlédnout České NEJ na poutním místě Hvězda na hřebeni Broumovských stěn. Ostatní rozprava u večeře i po ní probíhala opět bez mimořádných událostí. Nedošlo k žádných urážkám, výtržnostem, rvačkám ani zraněním.

V sobotu jsme se po syté hotelové snídani odebrali na autobusovou zastávku linky číslo 363, abychom si pomocí veřejné dopravy usnadnili cestu. První velký zážitek onoho dne si odnesl Drsňák v nových botách, který se na zastávce seznámil s pohlednou slečnou a jejím psem. I když tato příhoda slibovala mnohé, později Drsňák projevil, jak se ukáže, trestuhodnou pasivitu.

Sobotní společné túry skalními městy a roklemi se nezúčastnila Zuzana S., která šetřila síly, dech i klouby na blížící se a zřejmě i lákavější rodinnou cestu do Bharatu (pro staromilce Indie).

Dochvilný autobus nás po 12 minutách dopravil pod srázy Broumovských stěn, odkud to bylo k cíli cesty – Českému NEJ na Hvězdě – co by kamenem dohodil. Dojem ze starobylého rozcestníku nám kazili pouze jacísi podivíni, kteří zde prováděli roztodivná cvičení s různobarevnými dřevěnými tyčemi. Možná i to bylo důvodem malého zájmu o letitý obelisk. Většina OSaP totiž zamířila téměř bez zastávky k sousední barokní kapli Panny Marie Sněžné.

Tato perla Broumovských stěn byla postavena v první polovině 18. století podle návrhu věhlasného Kliliána Ignáce Dientzenhofera na místě bývalého dřevěného kříže opatřeného pozlacenou hvězdou. Zřejmě od toho byl i odvozen půdorys kaple ve tvaru hvězdy členěné lizénami. Ovšem s naší dobrou známou Hvězdou na Bílé Hoře má broumovská Hvězda společného jen pramálo. Zejména její hvězdný půdorys tvoří narozdíl od Hvězdy bělohorské nechvalně proslavená hvězda pěticípá.

Na Hvězdě jsme si dosyta užili úchvatných výhledů do Broumovské kotliny, a naopak žehrali na svévolné uzavření turistické chaty Hvězda postavené ve švýcarském stylu v roce 1856. Bylo nám tak upřeno nejen shlédnout její ojedninělý interiér, ale též se seznámit s Novákovic bachyní Beruškou.

Když jsme se poté vydali jihovýchodním směrem po bývalé Strážní stezce, Marcela nezapomněla znovu zdůraznit, že cesta bude samý kámen, šutr, skála, kořen, a hlavně ke konci s vydatným klesáním. Netrvalo dlouho a její proroctví se naplnilo. Toho dne jsme spatřili mnoho kamenů, šutrů, skal i kořenů, přičemž na konci cesty jsme vydatně klesali.

Marcela s Hankou a Honzou začali klesat o něco dříve, neboť zvolili prostřední kratší okruh. Přesto jsme ještě předtím společně navštívili několik skalních vyhlídek na různorodé blízké i vzdálené skalní útvary, vrchy, vesničky, pole, silničky, tovární komíny, paneláky a další pozoruhodnosti.

Hana Nováková

Na rozcestí "U Pánovy věže – nad roklí" jsme se s mamkou a Honzou rozloučili s atleticky zdatnějšími členy výpravy a začali sestupovat do údolí. Prudce klesající cesta nás po chvíli překvapila dopravní značkou "Práce na silnici". Hned za ní se tyčila obrovská hromada pískovcových kvádrů, štěrku a písku. Tu jsme s mírnými obtížemi překonali a nestačili se divit širokánské, dlážděné, pískem zasypané cestě směřující do údolí. Klouzajíce z kopce dolů jsme přemýšleli, jak se tady asi bude drandit cyklistům-sebevrahům.

Sešli jsme k lavičce pod sv. Václavem, kde jsme posvačili a uklidnili třesoucí se nohy. Odtud už vedla Pánova cesta mírným údolím mezi vysokými skalními věžemi. Dovedla nás kolem Setonovy studánky až ke dvěma rybníkům v Hlavňově, mezi kterými nás přivítala hospůdka Ryba na Hrázi.

Cestou jsme ještě zaregistrovali pamětní desku v místě rodné chalupy protestantského aktivisty z 18. století Jiřího Vostrého – Žitavce. Po pivku, dvou v hospůdce mamka nastoupila do okružního autobusu směr Police a my s Honzou se vydali kousek po Jiráskově červené a dále svatojakubské žluté značce dál.

Pěšina lemovaná křížovou cestou vedla Ticháčkovým lesem až k Ticháčkově kapli Panny Marie. Kdo byl pan Ticháček se nám zjistit nepodařilo.

Po dlouhém schodišti jsme sestoupili k začátku křížové cesty Suchý Důl a poučili se něco o tajuplné a zjeveními Panny Marie plné historii místa. Pak už nám zbývaly pouze 2 km houstnoucí zástavbou Police nad Metují na Masarykovo náměstí, kde byly v plném proudu oslavy 770. výročí založení města.

Naše hlavní skupina v počtu osmi horalů postupovala po oddělení uvedené trojice vpřed po Strážní stezce označené bílo-červeno-bílými pruhy. Za hodnotný výkon na náročnější trase jsme byli odměněni kromě jiného pohledem na kamenné hřiby nebo čertovu tchyni.

Nicméně největší odměnou nám byla po sestupu do Slavného návštěva místního občerstvení a o něco později i suchodolské restaurace Kačáma. Ve Slavném jsme s napětím očekávali, zda a jak Drsňák zúročí svou čerstvou známost se slečnou z autobusové zastávky, která zde v útulném hostinci roznášela nápoje a jídla. Leč tento jediný mladý, nezadaný a šarmantní mládenec v naší skupince si své štěstí neomluvitelně pošlapal. Takřka po celou dobu našeho posezení se s převážně stydlivě sklopenýma očima věnoval čekání a posléze soustředěné konzumaci pokrmu nevšední kombinace – na jednom talíři tlačenka s cibulí, na druhém plátková slanina s hořčicí, kyselými okurkami a feferonkou, vše doplněno krajíčky chleba.

V Kačámě v Suchém Dole jsme v průběhu návštěvy zapředli hovor s příjemnou a ochotnou spolumajitelkou pohostinství, která nás slovy i činy přesvědčila, že v malé a odlehlé obci lze nejen úspěšně podnikat, ale též rozvíjet pestré sousedské a spolkové aktivity. Odměnili jsme ji objednávkou několika číší chutného burčáku od Omasty a domácího štrůdlu od maminky.

Zpět do Police jsme dorazili v pozdních odpoledních hodinách uprostřed vrcholících oslav 770 let od první věrohodné písemné zmínky o obci v listině vydané českým králem Přemyslem Otakarem II. "Narozeninový běh 770 m Policí" konaný v rámci oslav jsme sice nestihli, ale vystoupení Big Bandu ZUŠ a dalších hudebních těles, jako například Police Symphony Orchestra či Prima Jazz Band, nám již neunikla.

Slavnostní akt k 770 letům Police spočívající v založení časové kapsle a společné fotografii hostů slavnosti jsme provečeřeli v hotelu podobně jako místní Ostrostřelecká garda Václava hraběte Radeckého. Avšak zlatého hřebu večera, videomappingu na kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jsme se zúčastnili v plné sestavě. Kromě toho někteří z nás v rámci pobytu v Polici navštívili i zdejší starou školu, jež nám svým vybavením z 19. století připomněla mladá školní léta, muzeum stavebnice Merkur, symbol našeho klukovského dětství, nebo se toliko prošli, aby se seznámili s některou z pamětihodností – například mariánským sloupem se sochou Panny Marie Bolestné či artéskou studnou Julinkou.

Díky příjemnému teplému večeru a alkoholu pokračovala polická oslava na náměstí i v hotelovém atriu družnou a bujarou zábavou mnoha rozveselených návštěvníků ještě dlouho po tom, kdy jsme se odebrali ke spánku. Dlužno poznamenat, že někteří z nás, kteří chtěli načerpat síly na další den v náruči boha Hypna, si onu kakofonii hlasů, bouchání, řinčení, vrzání nebo šoupání neužívali stejně radostně jako ti venku.

Neděle patřila k vrcholu výpravy. Zhruba po 60 kilometrech jízdy jsme se během dopoledne přepravili osobními automobily do polské Svídnice a neuvěřitelné se stalo skutkem. V 10 hodin 58 minut a 11 sekund jsme na vlastní oči spatřili dřevěný luteránský barokní kostel ze 17. století zapsaný na seznamu UNESCO. Po očku jsem pozoroval Marcelu, která v té chvíli zamáčkla nejednu slzu dojetí. Hodnocení návštěvníků 4,9 (Fantastické) na webových stránkách portálu mapy.cz nelhalo.

Jako křtěný evangelík jsem se před prohlídkou farního areálu, který zahrnuje kromě kostela též hřbitov, zvonici, evangelickou školu nebo bývalý dům správce upravený na kavárnu, stihl, jak se v neděli sluší a patří, zúčastnit alespoň závěru probíhající bohoslužby. Ale vyvrcholením celé víkendové výpravy se měla stát od 12 hodin Hankou předem dohodnutá prohlídka interiéru kostela s reprodukovaným komentářem v češtině.

S němým údivem jsme si vyslechli působivé vyprávění o historii a stavbě celého chrámu a současně si tento zářný příklad barokního umění prohlédli. Slovy nelze popsat ohromující dřevěné stavební konstrukce, bohaté vybavení a skvostnou výzdobu počínaje oltářem, kazatelnou, lóžemi tamních šlechticů a zámožných měšťanů, a konče dechberoucí stropní výmalbou či starobylou dřevěnou křtitelnicí pocházející z roku 1661.

Když jsme omámeni veškerou tou krásou kostel opustili, Marcela navrhla, abychom se před ním na památku vpravdě životního zážitku společně vyfotografovali. Na vzácném snímku bohužel chybí k lítosti všech Zuzana s Jirkou J., kteří se mezitím, zřejmě přesyceni dojmy, vydali odpočinout do centra města.

My ostatní jsme ještě zavítali do romantické levandulové zahrady, kde jsme obklopeni fialovou nádherou každý po svém konejšili zjitřené smysly. Po této relaxační zastávce jsme se podobě jako Zuzana s Jirkou J. odebrali na nedaleký Rynek s cílem strávit zbytek pobytu pozdním obědem v některé ze zdejších restaurací. Výběr vhodného podniku však nebyl jednoduchý, což vedlo k tomu, že se posléze většina účastníků výpravy rozhodla k návratu do svých domovů a kulinářský zážitek oželela.

Zpáteční cesta naší posádky proběhla tentokrát bez porušení dopravních předpisů a mimořádných událostí – a troufám si tvrdit, že i k Drsňákově plné spokojenosti.

Toť alespoň to nejdůležitější. Více zápis nepobral, i když by bylo o čem vyprávět na mnoha dalších řádcích. Závěrem nezbývá než poděkovat Marcele s Hankou za příkladnou přípravu a organizaci nezapomenutelné akce, která se vryla hluboko do našich duší.